Máte rádi stoner metal? Takovou tu jeho tvrdší, mírně psychedelickou verzi s hutným zvukem, která přesahuje mírně do doom metalu? Tak to doporučuji vyzkoušet americkou partu WO FAT. Tato trojice Texasanů s lehce podivínským názvem zní totiž věru dobře a v rámci žánru, ve kterém se pohybuje přehršel kapel, u kterých často převažuje forma nad obsahem, ji lze doporučit jako kvalitu, co se dostala dál, než jen ke kopírování zvuku starých Black Sabbath.

Jejich aktuální novinku The Conjuring charakterizuje zejména tvrdý, hutný zvuk, poctivá, bytelná riffáž (zvuk kytar je skutečně luxusní bahno) a v neposlední řadě taktéž silný, charismatický vokál. Základem skladby je často zpravidla repetitivně tepající, někdy až tribálně-hypnotická rytmika, která při šesti a více minutových kusech neuhne a nevyměkne ani o píď. Basa a bubny poctivě drží neandrtálský flow a vytváří masu (hukot), bez kterého by výsledný dojem určitě nebyl takový, jaký je. Navrchu pak výborně vyhrává pronikavá „hendrixovská“ kytara, a pěkně tím dotváří zvuk a styl kapely.

Abych tak přirovnal, představte si staré KYUSS, MONSTER MAGNET nebo GREENLEAF lehce říznuté doomovějšími, extrémnějšími spolky typu UFOMAMMUT či DARK BUDHA RISING, přičemž je z alba slyšet i odkaz na starou blues či hard rock klasiku. Album je „heavy“, místy je to skutečně „maso“, ale přitom to není úlet ani bordel, je to stále srozumitelný rock vycházející z klasických kořenů. Prostě vzácně vyvážená kombinace, která i přes svůj brutální dojem stojí na poctivých hudebních základech, což je přesně to, co oceňuji.

Na albu je všehovšudy jen pět skladeb, ovšem i tak má The Conjuring kolem padesáti minut. Skladby jsou (jak bývá v oboru zvykem) delší z větší části instrumentální a obsahují hodně sól a psychedelických ploch. Zejména finále desky, konkrétně sedmnáctiminutová Dreamwalker, kdy jede sólo takřka posledních deset minut, je opravdu fasa. Nicméně jako celek album určitě není nestravitelná pidlikačka. Jsou tu i v hojné míře zastoupeny i momenty, kde dominuje melodičtější, rockovější poloha. Zejména svižnější Read The Omens s melodickým refrénem zní z tohoto pohledu velmi dobře. Na druhou stranu ovšem ty náročnější, jako je třeba výborná Pale Rider from The Ice, se s odstupem jeví pro album jako zásadní a určující.

Nečekejte zázraky, nahrávka na první (ale i na druhý, třetí) dojem nenabízí nic hudebně novátorského. Proti starším deskám WO FAT možná nepatrně přitvrdili, ale v podstatě přinášejí jen další žánrové album. To mu ale samozřejmě nebrání v tom, být dobré. Rozhodující je stejně jako vždy, kolik deska obsahuje silných, nosných motivů, zapamatovatelných melodií, díky kterým máte chuť ji pustit znovu. No a z tohoto pohledu vypadají WO FAT, že ví, a že umí; nakonec, nejedná se o zelenáče, aktuální fošna má pořadové číslo 5. Jejich novinka The Conjuring má tlak, valí se nekompromisně vpřed, přitom ale má i nápad, myšlenku. Zkrátka baví.