Tvůrčí mozek a frontman několika projektů, Tuomas Saukkonen, je asi tak stejným živlem jako rozbouřený vichr ve finských, chladných horách. Tento seveřan totiž patří mezi ty hudebně nejaktivnější šílence. Zda je to na úkor kvality, je však otázkou. Ale pěkně popořádku.

Before The Dawn, Tuomasova dřívější kapela, v komplexním porovnání byla prozatím jeho nejlepším výtvorem a nejspíše to tak, dle mého, už zůstane. Kapelník pod tímto jménem vydal skvělou poslední desku Rise of the Phoenix, kterou stvořil již bez basáka a pěvce Pyryho Hanskiho. To slibovalo velké změny a samozřejmě se projevily. Nikoli k horšímu.

Fénix totiž z šedého popela opravdu povstal a jiskřil jako nikdy. Ačkoli mnohé postupy byly hrány podobně, album z roku 2012 již jako typičtí Before The Dawn moc neznělo. Zmizely chytlavé refrény s čistými zpěvy, materiál byl mnohem intenzivnější, brutálnější a měl větší tah na branku, přesto disponoval velkým množstvím chytlavých, typických „suomi“ melodií a deska tak po slabších Deathstar Rising a Soundscape of Silence ukázala sílu kapely, ačkoli jí byla vytýkána až přílišná inspirace u krajanů Amorphis. Nesouhlasím. Podle mého je tento styl prostě, co do melodiky, typicky finským. (A že to v těch krajích takto umí, něco tam v té jejich vodě nejspíš je).

Album Rise of the Phoenix tak nejspíše Tuomase na nový, přesně takhle znějící, projekt nečekaně navnadilo, a tak krom jeho doomově mrazivého vedlejšáku Black Sun Aeon, který i přes své kvality s Before The Dawn nemůže „soupeřit“, Saukkonen zakládá Wolfheart. Ten však zní přesně jako poslední deska jeho rozpuštěné kapely.

Debut Winterborn jako smečka vlků prchajících z mrtvé a prázdnotou nasáklé oblasti byl ovšem v kvantitě jeho aktivit jakýmsi důkazem úkroku kvality. Deska i přes světlé okamžiky vyšlapuje stejnou cestu jako Fénix, ale jeho kvalit ani trochu nedosahuje. Kompozice jsou plné průměrných pasáží, které v člověku nezanechají zhola nic. Minulý rok však Tuomas s vlky opět vrací život do skandinávských hvozdů a skalisek posetých chladným, melancholickým deštěm. A výsledek?

Tuomas opět kopíruje pořád tu samou šablonu, očekávejte tedy soubor „Rise of the Phoenix 2“, kvůli čemuž může velmi rychle zamířit do slepé uličky jako zmatená srna prchající před vlčí smečkou do pasti, ale pravdou je, že melodie tu zas světélkují jako jiskry odlétávající od zapálených ohňů. Zvuk je mohutný, muzika se valí jako padající balvany drtící stěny skalisek a je tu tentokrát všeobsažena vysoká kvalita formátu náležící úrovni tohoto hudebníka. Důležité oproti minulosti především je, že Shadow World baví od začátku až do konce. Lze očekávat všudypřítomnou melodiku sólové kytary kreslící melancholické, krásné linky á la Amorphis, Insomnium, Omnium Gatherum a samozřejmě prvky zesnulých Before The Dawn. Saukkonen však umí skladbám dát svoji vlastní tvář a přidat i vlastní rukopis hry na kytaru, nehledě na jeho skladatelský um, ten rozpoznáte ihned. Kompozice jsou jinak opět přímočaré, intenzivní, ale občas se, dokonce více než u posledních alb ostatních projektů, zvolní. Tu vás zasáhne akustická kytara, tu klavírní vstup, který ukolébá jako šum mrazivého potůčku, tam zas z dáli zní epické, hymnické valy. Největší hit alba? Zero Gravity s perfektním videoklipem zobrazujícím chladné finské počasí a nádherné přírodní scenérie.

Wolfheart se s Shadow World tedy vrátili v plné síle, vybaveni vytříbenými severskými melodiemi a famózním soundem. Je tu opět cítit Tuomasův zápal, který úročí jeho chuť a sílu, zároveň jistotu a zkušenosti z minulosti. A mimochodem, basák Lauri Silvonen nejspíš umí i obstojně zpívat, možná by tedy pro zpestření bylo načase vrátit Wolfheart čisté vokály, jelikož se mi ty jeho doprovodné (viz Zero Gravity) dost zamlouvají a chci jich příště víc. Saukkonen je zas ve formě, skvělá deska.