Vzniku této hudby předchází více než čtyřicet let historie. Na začátku, tedy na přelomu 60. a 70. let, založil člověk s pseudonymem Genesis P-Orridge skupinu COUM Transmissions, která se věnovala hudbě, ale také extrémním performancím. Z obměňující se sestavy zůstali s P-Orridgem tři lidé: Cosey Fanni Tutti, Peter „Sleazy“ Christopherson a Chris Carter a tak vznikli Throbbing Gristle, kapela rozbíjející jakékoli hranice a jedna z nejvlivnějších hudebních uskupení vůbec. Právě oni vymysleli pojem industriální hudba. V jejich podání to byla syrová kombinace mrazivého basového tepání, kytarového hluku a doma postavených efektů a syntetizérů.

Jejich výrazně destruktivní postoj vůči (pop)kultuře se projevovalo na koncertech; studiové počiny jsou oproti nim různorodější a zahrnují víceméně synth-popové album 20 Jazz Funk Greats nebo nádherný soundtrack k experimentálnímu filmu Dereka Jarmana In the Shadow of the Sun. Po pouhých šesti letech se však rozcházejí: Christopherson a P-Orridge do Psychic TV, Tutti a Carter zakládají projekt Chris and Cosey. Sleazy později opouští PTV a spolu s Johnem Balancem hraje v geniálních Coil.

V roce 2004 se Throbbing Gristle vracejí, nahrávají několik povedených alb a koncertují. Na podzim roku 2010 měli hrát mimo jiné v Praze, ale koncert se neuskutečnil, protože si Genesis, který v mezičase změnil pohlaví, usmyslela, že už s kapelou hrát nebude. Zbylá trojice ohlašuje konec TG, ale s nadšením se vrhá do koncertování pod názvem X-TG a slibuje rovněž nahrávky. Tento projekt však má bohužel krátké trvání: 26. 11. 2010, šest let po Balanceovi, umírá ve spánku Peter Christopherson, čímž končí Throbbing Gristle a X-TG, ale definitivně také Coil a jeho vlastní projekty SoiSong a Threshold Houseboys Choir.
 

V posledních letech pracovali TG, především Sleazy, na coveru alba Desertshore od Nico. Tohoto materiálu a rozdělaných nahrávek X-TG se chopili Chris Carter a Cosey Fanni Tutti, kteří tak letos prezentují trojici alb fungujících jako poslední vzpomínka na Sleazyho a Throbbing Gristle. Naštěstí se však nejedná jen o dárek nostalgikům, ale také o kvalitní hudbu.

Ve své původní podobě je Desertshore zajímavá skvělým altem Nico, občasným náznakem vlastních mýtů v textech, sympaticky minimalistickým přístupem ke skládání a pozoruhodným celkovým zvukem, za který vděčí netradičnímu použití harmonia jako hlavního nástroje. Ve své podstatě jde jednoduše o (většinou) hodně dobré písničky. Sleazy přišel s nápadem udělat cover celého alba v roce 2007, vzniklo tehdy dvanáct hodin materiálu nahraného před publikem s názvem The Desertshore Installations, ovšem tam byli ještě TG kompletní. Po odchodu P-Orridge se Carter a Tutti rozhodli nahradit hlas Nico ne jedním, ale několika hostujícími zpěváky; vybrali velice zajímavé osobnosti, kterých si Sleazy vážil.

Původně převážně akustickou hudbu přepracovali X-TG ke svému obrazu, vládne tedy digitální i analogová elektronika. Je možné mluvit o lehce industriálních beatech, ambientních nebo jemně noisových plochách, daleko spíš se však X-TG pohybuje v jakémsi abstraktně elektronickém mimožánrovém meziprostoru. Celkový dojem se vzhledem k množství hostů popisuje těžko, tentokrát bude vhodné projít si album píseň po písni.

X-TG si pořadí lehce upravili, ale začíná se stejně: Janitor of Lunacy s úžasným androgynním hlasem Antonyho je sen v tom nejlepším slova smyslu. Největší pozvanou osobností je Blixa Bargeld z Einstürzende Neubauten, tedy druhé veliké industriální legendy, který nazpíval německé songy Abschied a Mutterlein. Zde je vidět příklon k výraznější industriální rytmice a úlisný Blixův hlas je opět skvělý. Překvapivě kvalitní výkon podala Sasha Grey: původně křehké a melancholické Afraid přeměnila v ospale svůdnou záležitost a připsala si tak první zajímavý počin ve své hudební kariéře. Mytický charakter The Falconer dokonale převedl Marc Almond (ex-Soft Cell, jejíž cover Tainted Love dále coverovali Coil), zejména pasáže, kde zpívá dvojhlas sám se sebou, jsou perfektní. Dvojice skladeb se ujala i samotná Cosey. V All That is My Own navozuje její zefektovaný hlas lehce děsivou atmosféru, pod kterou jede skvělý rovný beat, naproti tomu My Only Child patří mezi nejslabší kousky na albu, což však platí i pro poněkud neškodnou původní verzi. Posledním hostem je francouzský filmař Gaspar Noé (Enter the Void), jehož příspěvek spíš prošumí. Nico dala na Desertshore osm písní, X-TG devět. Devátá a poslední věc, Desertshores, je jednoduše koláží mnoha hlasů patřících Sleazyho přátelům (mimo osob podílejících se na albu jsem zachytil například Davida Tibeta z Current 93), kteří říkají: „Meet me at the desertshore.“ Toto konečné loučení (a zároveň výzva k shledání?) Chrise a Cosey se Sleazym se neskutečně povedlo, nabízí se dokonce paralela se Sleazyho rozlučkou s Balancem na Ape of Naples od Coil, Going Up. Příznačný sbor je sám o sobě skvělý, a když se k němu přidá kontext geniální hudby, která vznikla i která už nevznikne, je to ultimátní.

The Final Report odkazuje ke zvyku Throbbing Gristle pojmenovávat své desky „Report“, případně „Final Report“. Jde v pravém slova smyslu o jediný vlastní materiál X-TG, posbíraný z nečetných koncertů a různých skečů vzniklých během jejich krátké existence. Většinu skladeb táhne beat, rovný, měkce znějící (ve srovnání třeba s Haus Arafna), přesto hrozivý. Míchá se v něm taneční hravost a industriální strach či hrozba. Proti tomuto pravidelnému, mechanickému prvku stojí hluky a zvuky jamující dvojice (až trojice) bez nějakého pevného směřování a struktury, ale v konečném důsledku tvořící celkový dojem děsu, nejistoty a nestálosti. Tohle platí pro skvělé Stasis, Breach nebo Trope, ovšem jejich temnotu narušuje například soisongovsky hravá Um Dum Dom nádherně propojující vysokou a basovou linku.

Třetí část, Faet Narok, v thajštině „konečná smrt“, je jednoduše remix předělaného Desertshore. Původní jasně čitelné písničky se zde ztrácejí v ambientní mlze, texty většinou nejdou rozeznat, zpěv tak působí jen jako jeden z mnoha proudů zvuku v hudbě. Hlavní roli hraje reverb, vokály jsou dále zefektované a jakoby utopené. Moc příjemná záležitost, která ještě jednou úplně mění jak náladu alba, tentokrát do jakéhosi gotického (v původním literárním smyslu) bizarna, tak jeho formu, tentokrát do silně atmosférické abstraktní elektroniky až ambientu.

Fans Nico se mnou nejspíš nebudou souhlasit, ale já považuji obě verze Desertshore za vylepšení originálu. The Final Report disponuje stabilně silnou atmosférou, místy velice chytlavými beaty a zajímavým zvukem. Ani jedno z těchto tří alb není úplně dotažené, přesto však nejde jen o vzpomínku a naznačení, že z X-TG mohlo vypadnout něco velice zajímavého, ale i o velice dobrou hudbu.