Dalo by se říci, že na tohle jsem čekal dlouho. Dlouho jsem prahnul po něčem symfonickém. Blackmetalové kapely, u nichž symfonie začíná a končí u kláves, mě neberou. Možná pár songů v čele s klipovkou Progenies of the Great Apocalypse od Dimmu Borgir na jejich Death Cult Armageddon sem tam naplnilo mé zvhrlé symfochoutky.

Poté, co mým uším zalahodili a kolegy z redakce pochopitelně neoslovili tuzemští Arch Of Hell, se ke mně dostala mladičká britská naděje Xerath. Kdybych měl provést klasické představovaní kapely, tak bych musel říct, že Xerath sestává z lidí, kteří už nějakou tu hudební minulost mají, a to povětšinou z méně známých kapel. Základní trojici - kytaristu Andy Phillipse, bubeníka Michaela Pitmana a basáka Owaina Williamse, která se zformovala v roce 2007, nedlouho poté doplnil zpěvák Richard Thomson.

O Xerath se dá říct, že chodili do stejné školy jako Textures, ale zvolili jiný obor. Základním kamenem je dnes moderní a oblíbené riffování á la Meshuggah, které je mohutně podporované epickými orchestrálními symfoniemi. To, že se dá švédský styl napasovat skoro kamkoliv a funguje, jsme se právě u Textures nebo Fell Silent přesvědčili. S nápadem zasadit ho do orchestru slyším poprvé až v případě Xerath a ono to kupodivu funguje. Styl tvorby a aranže jedou podle zažitého schématu, na nosné kytarové riffy jsou naneseny orchestrální prvky a nutno dodat, že se s nimi nešetří. Skoro v každé písničce se s epikou mohutně pracuje a téměř v každé graduje a pokud ne, tak slouží jako předvoj pro nástup v písni další.

Celé dílo, pojmenované jednoduše I, (kdeže jenom jsme to...)je koncepční, skladby mají mezi sebou dějovou linku a navazují na sebe, jejich vytrhnutí z kontextu a samostatné poslouchání nedoporučuji, výjimkou je pouze čtvrtá Consequences, která by obstála jako samostatný klipový singl. Následnou Interlude mohou leckteré filmové soundtracky závidět.

Dějství celého vyprávění by se dalo rozdělit do tří celků - od první skladby Intrenity až po třetí Nocturnum, dále pak od Consequences po Abiogenesis a konečnou trojicí tvoří dvojdílná Reform Part a Right to Exist. Každý celek působí na posluchače uceleně díky chytře použitým orchestrálním partům, které jednotlivé písně zakončují. Písním a příběhu tak dodávají celistvou tvář a dokazují, že jejich účel není jen být okrasou a výplní mezi jednotlivými kytarovými party.

Na debutních nahrávkách to s vynikajícím zvukem britské kapely myslí vážně. Jak zmínění Fell Silent nebo právě Xerath nabízejí na I čistý zvuk. Pokud chtějí prezentovat veškeré symfonie s plnou parádou, tak ani nemohli jinak, přesto je výsledný dojem více než kladný. Netvrdím, že Xerath vytvářejí nový subžánr. Spojení tohoto kytarového stylu hraní spolu se symfoniemi je vynikající nápad pro ty, kteří hledají "epiku", ale nevoní jim klasiky žánru. Xerath deklarují minimálně jedno: nebát se a kombinovat žánry.