Upřímně…symfonické metalové spolky mi nic neříkají a asi mi nikdy nic říkat nebudou. I přesto mě minulý rok vcelku překvapila prvotina anglických Xerath, ačkoli byla naskrz prošpikována orchestrálními prvky. Takže, co mě u téhle fošny drželo? Xerath na to šli tenkrát trochu jinak než zbytek symfo-uskupení a to tak, „že chodili do stejné školy jako Textures, ale zvolili jiný obor“, jak v recenzi na debut Xerath krásně vystihl Brutusáček. Meshu-riffování spolu s orchestrem nebylo kdovíjak přelomové, či uchvacující, ale jako celek mě to osobně bavilo tak, že jsem se od debutu nemohl nějaký ten pátek odpoutat.

Z novinky Anglánů ihned po prvních chvílích poslechu cítíte pokrok kupředu. Hned první vál Unite to Defy nasazuje po orchestrálním úvodu vcelku pěkné tempo, které se přelije do většího klidu a dá prostor krásnému riffu, který spolu se symfonickými prvky navazuje skoro až vesmírnou atmosféru, jako byste si to pelášili v lodi volným prostorem. Zato třetí Reform III je riffující nálož, kde se tu a tam něco přisype, ale smršť vraždících riffů tímto válem nekončí. Od teď totiž Xerath začínají pořádně hrát a ne jen sekat a sekat. Oni to sekání prokládají svižnou technikou a především se snaží o progresivnější vyznění. Orchestr je trochu umírněn v pozadí, jen dotváří jakousi melodickou linku, která nijak nevyrušuje vrčení kytar. Pokud minulá deska byla postavena na vcelku jednoduše strukturované hře kytary (tedy seky sek), na novince se krásné riffy střídají jeden za druhým, nic tupého a nudného. To nejlepší ale přichází k závěru desky. Závěrečná čtveřice skladeb se prezentuje místy až chorobnou náladou a tlakem, kde o něco více vystupují orchestrální party, aby dokreslily atmosféru…chorobnou, zlou a obestřenou tajemstvím prostoru jménem vesmír. Soundtrack k mezigalaktickému konfliktu, který uprostřed poslední The Glorious Death orchestr umocňuje, jakoby vylezl z hlavy geniálnímu Johnu Williamsovi.

Pokud mě Xerath překvapili na debutu, na dvojce mě nadchli. Sebrali svůj veškerý hráčský um a pečlivě ho přetavili do atmosférou nabytého celku, kterému dominují především velice chytlavé a někdy přímo dokonalé kytarové riffy. Přijde mi, že až na téhle desce začali Xerath opravdu hrát a z celé desky vyzařuje při poslechu propracovanost. Angláni si zkrátka dali záležet a ve výsledku je z toho kvalitní, více přiostřené a technicky vyspělé atmosférické album. Xerath dotáhli téměř k dokonalosti svoji vizi moderního metalu a pokud vlastní pokrok nezastaví, myslím, že o nich ještě uslyšíme.