Takhle to dopadá, když si tvůrce jedním ze svých prvních filmů nasadí laťku zatraceně vysoko. M. Night Shyamalan je znám jako mistr překvapivých point (jen díky Šestému smyslu) a filmového napětí (Znamení, Vesnice). Jenže pan režisér je dobře znám i svými nešvary jako je egocentrismus (hrál v každém svém filmu), sklon k velkému filosofování a snaha být za každou cenu originální. Je příkladem toho, že béčková témata se dají využít v áčkovém stylu. Jenomže jednou se negativa prostě odmítnou nechat proměnit ve výhodu a pan tvůrce si nabije čumák.
Správce domu s názvem „The Cave“ Cleveland Heep (Paul Giamatti) je jednoho dne zachráněn před utopením mladou dívkou jménem Story

(Bryce Dallas Howardová). Ta mu sdělí, že je narf, brzy pro ni přiletí velký orel a odnese ji zpět do Modrého světa. Ukáže se, že Story je postavou z dávné východní legendy, která přichází do světa lidí, aby jim ukázala správnou cestu. Jenomže Story je výjimečný narf a potvora jménem scrunt ji nenechá jen tak v klidu odejít. Cleveland se rozhodne jí pomoci, což znamená najít Spolek, Symbolistu a možná i Ochránce v domě plném nájemníků, kteří nejsou zrovna normální…
Shyamalan prý začal tento příběh psát jako pohádku pro svoje dcery. Pohádkové jsou úvodní titulky, ale pohádka je to nakonec jen zčásti. A to je hlavní problém Ženy ve vodě. Film se totiž nebalancuje mezi žánry, nýbrž se v ně rozpadá. Jako kdyby každý záběr patřil do jiného snímku. Celek pak působí jako scénáristické cvičení, ve kterém si autor zkouší, kolik variant řešení si dokáže vymyslet. Fantasy část by mohla být zajímavá, kdyby dostala více prostoru k prohloubení postav i příběhu. Třeba celý další film. Komedie o baráku plném podivínů s jemně filosofickým závěrem (všichni máme v životě svoje poslání, ale musíme mu jít vstříc) by taky mohla stát za pokus. A samozřejmě nejzajímavější by v Shyamalanově podání byl thriller o chlupatém vlkovi, který ve vysoké trávě obchází správcovu chatu. Jenže to už tu vlastně bylo. Minimálně ve dvou scénách pocítíte náznak starého dobrého napětí, které je ale ihned přehlušeno dalším rozhovorem na téma „zachraňte narfa“. Doufám, že alespoň pan režisér tuší, co to vlastně natočil.
Shyamalan nechce být průměrným tvůrcem, touží po originalitě a já mu to z celého srdce přeju (za Šestý smysl a Haleyho Joela Osmenta mu budu vděčná ještě dlouho). Odpustím mu potřebu vyřídit si účty s filmovými kritiky velmi nevybíravým způsobem, protože je to docela legrace. Dokonce skousnu i obsazení sebe sama do role člověka, jehož myšlenky mají změnit svět, ačkoli to si dovolí opravdu málokdo. Ale štve mě, že se nepoučil ze Znamení a nevěnoval více pozornosti nestvůrám, protože scrunt vypadá jako vlkodlak z nějakého půlnočního televizního céčka. A reálné nejsou ani lidské postavy. Nejde samozřejmě o kulturistu, který posiluje jen pravou stranu těla nebo o zmíněného filmového kritika. Vyloženě škoda je ale Bryce Dallas Howardové, která po výborném debutu ve Vesnici nedokázala z nevýrazně napsané Story udělat víc než nenalíčenou rusalku. Naopak životadárný je pro stejně nedotaženou postavu koktajícího správce výkon Paula Giamattiho, jehož citová katarze je to nejsilnější, co ve filmu uvidíte. Některé obrazy jsou velmi zajímavé (pochod nájemníků s různými kusy nářadí v dešti). Ale kde by tentokrát režisér byl bez vynikající hudby Jamese Newtona Howarda…
Jenže Giamatti a Howard nemohou pozvednout Ženu ve vodě někam, kde by ji fanoušci „zázračného“ Inda rádi viděli. Přes pár světlých okamžiků je film vyumělkovaný, odtažitý a kašle na diváka. Shyamalan si s jednotlivými částmi příběhu asi vyhrál, ale jako by je nakonec zapomněl spojit v jeden celek. Možná od něj ale čekáme příliš, protože Žena ve vodě není nakonec nudný nebo špatný film. Mohlo to být lepší, ale takhle „jen“ lehký nadprůměr.
---- --- -- - -- --- ----
USA, 2006, 110 min
Režie: M. Night Shyamalan
Hrají: Paul Giamatti, Bryce Dallas Howard, Bob Balaban, Sarita Choudhury, Jared Harris, Mary Beth Hurt, Freddy Rodríguez, Jeffrey Wright, M. Night Shyamalan