Pod pojmem pop si v podání Zola Jesus klidně můžeš představit naprostej opak dnešní mainstreamový produkce. Tam, kde se to u velkých interpretů všechno blyští pozlátkem, obličej krásně načančanej, vrásky zahlazený, zvuk jak ze

škatulky, nikde ani chybka, všechno vypulírovaný k naprostý dokonalosti, tam to Zola Jesus dělaj přesně opačně. Podklady minimalistický, zvuk rezavej, hlučně bzučivý, celý tak trochu zastřený, s vrchovatou dávkou hlasitě rozmazaný psychedelie a nad to zpěv vyvedenej v ostrejch barvách, ze kterejch až oči bolej, pronikavej, řezavej, pila.
Proč teda ten pop ve škatulce. Protože i přesto všechno, přes ty nánosy hluku a psychedelie, z toho vyrůstaj hezký písničky se silnejma, i když šikovně schovanejma melodiema. Na první poslech masivní smyčky skutečně moc prostoru nenabízej, repetitivní minimalismus okořeněnej o nějaký ty hlučný syntetizátorový hrátky působí především uklidňujícím, hladivě snivým dojmem, kterej vybízí zejména k tomu nechat jen okolo sebe plynout čas a vypnout. Ale časem, pomalu, nenápadně, ze smyček začínaj melodie vystupovat, objevujou se silný motivy, ze zaprášenejch koutů postupně začínaj vstávat chloupky na krku a nabíhá husí kůže.
Nicméně hlavní zdrojem emocí zůstává jednoznačně vokál. V soukolí hlasitejch

ruchů a ploch se neztrácí, ačkoliv se zdá jakoby vzdálenej, ze sklepa, přes stěnu. Trochu chladnej, trochu smutnej, neobvykle ostře zabarvenej, ačkoliv v hudbě jakoby utopenej, pořád je to jasnej tah štětce v jinak rozmazaným obrázku, na (především) uklidňujícím pozadí vytváří vlny; ty nejvýraznější momenty, který utkvěj v hlavě, ty citový výstřelky a excesy.
Jak už je asi z recenze patrný, Zola Jesus přináší zvláštní kombinaci. Pronikavej, ale upozaděnej vokál, rozmazaný, ale hlasitý pozadí, pod kterým jsou výrazný momenty jakoby pohřbený. Na první poslech se může deska snad zdát snad i nevýrazná, jen než se ale pozorně zaposloucháš. Právě tahle zvláštní pohřbenost, přidušenost je to, co tě k desce podivně začne přitahovat. To, že tě krásný momenty hned nepraštěj přes nos, nejsou ti podstrkovaný na zlatým tácu, ale musíš je hledat, dělaj z desky něco, co vydrží na víc než pár poslechů. Občas je

lepší nepoložit všechny esa na stůl rovnou, nevybalit bombastickou produkci a parádní árie, ale přistoupit k desce tak nějak osobněji, introvertně, přemýšlivě. Obzvlášť u dnešních popovejch nahrávek je tohle rada nad zlato.
Celkově je třeba ocenit, že pořád někdo dokáže pracovat s klasickejma písničkama a silnýma melodiema v popovým kabátku s citem, originálně a trvanlivě. Zola Jesus si s jejich psychedelickým, hlučným a minimalistickým pojetím spleteš jen těžko.