„Kámo, je to jenom čistá, intuitivní, duchovní, výživná stará dobrá muzika,“ rozmlouvá s nadsázkou vedoucí persóna Zs Sam Hillmer dlouhé eseje případných hledačů hlubokých významů. Vystihuje tak jednu ze základních vlastností Zs, přirozenost. Zs si dělají, co chtějí: v pořádku, to o sobě tvrdí leckdo. Za zvláštní pozornost ovšem stojí poukázání na intuici. Ta znamená následování vnitřních pravidel - pohodlné až nevědomé. Desetitisící kopie Hawkwind může hrát intuitivně, protože má psychedelický rock v krvi, zná všechna jeho pravidla. Ale Zs žánrové zvyky ignorují. Nesnaží se je rozbořit, nesnaží se žánry přímočaře míchat, jen si vytyčili vlastní prostor a v něm se pohybují. Saxofon, bicí, kytara, samostatně nebo zdvojeně, pár efektů a loopy, free jazz, minimalismus, vágní rockové principy: tím si nahradili známé formule, tam je možná intuice, která překvapí.

Zs nikdy nestáli na místě. Do Arms včetně porůznu lámali rytmy, trápili křiklavými výškami a zhusta hlučeli. Na New Slaves nechali na jednu stranu vystoupit víc na povrch minimalistickou hypnotičnost, na druhé se rozmáchli k delším experimentálním skladbám. Grain remixuje starší nevydaný materiál do fascinujících fragmentů rozsáhlých ploch v abstrakcích uchopitelnějších než dlouhé tracky New Slaves. Xe bere kostru, která se vyvinula v průběhu živého hraní, a přemisťuje koncert do studia, kde jej v syrové podobě nahrává. Rozdělení na tracky je dodatečné: Xe je třičtvrtěhodinová poloimprovizace či improvizace kolem témat.

Nestálost hudby odpovídá nestálosti sestavy, i tady je však esence, tentokrát uchopitelná - saxofonista Sam Hillmer. Z minulých členů se nedá nepřipomenout Charlie Looker, přibližně od Grain (2013) hrají s Hillmerem klasicky vzdělaný kytarista Patrick Higgins a všudypřítomný bubeník Greg Fox (Liturgy, Guardian Alien, Ben Frost). Improvizace na téma Zs, která zní jako Zs, je tedy pro většinu Zs prvním samostatným autorským zápisem do katalogu Zs.

Vlastní - velice povedený - vklad obou nováčků je nicméně víc než zřejmý. Fox už asi nikdy nepřekročí vlastní styl, na druhou stranu je jeho frenetický, tribální projev v blackmetalových rychlostech rozpoznatelný po pár vteřinách. Hraje toho - zejména ve „vlastních“ Guardian Alien - tolik a tak pestře, že nezřídka dokáže utáhnout hudbu sám o sobě. Na Xe však jeho linky spíš oplétají minimalistické, pointilistické meditace Patricka Higginse. Higgins dokázal zvuk své kytary osekat natolik, že vlastně připomíná geometrickou čistotu Orena Ambarchiho, ovšem právě tak jako Ambarchi nepřekračuje k mechanické sterilitě. Lídr Hillmer podobně jako Fox hraje v jakémsi kontrapunktu k Higginsovým hypnotickým linkám. Dokáže hrát na saxofon podobně „bodově“ jako zbytek kapely a tak se vyhýbat veškerým klišé nástroje, stále však místy přechází do divokých výpadů pro případ, že by se posluchač začal cítit příliš bezpečně.

Zásadní tracky Corps a Xe (>30min) jedou prakticky od začátku do konce naplno, bez oddechu, bez hluchého místa. Částečně to umožňuje Foxův šílený tlak, částečně samotná povaha hudby. Zs jsou subtilní, lehcí, mezi tepem nástrojů neustále prosvítá ticho. Xe je jejich nejpřístupnější, nejucelenější deska: paradox je vzhledem k její bezprostřední, improvizované povaze jen zdánlivý. Jak podotkli mnozí (mj. Derrida), improvizace vede vždy jen k opakování již známého, výsledek je tedy povědomý, přístupný: zde je to evidentní při srovnání třeba s I Can’t Concentrate (Arms, 2007). Ale právě tyto starší tracky vytvořily zmiňovaný nový prostor, v němž je nyní možné pracovat intuitivně.

Pracovat u Zs s nějakými jasně definovanými opozicemi je koneckonců dost ošemetné. Dichotomie improvizace/kompozice, řád/chaos, rytmika/melodika, minimalismus/komplikovanost, přístupnost/náročnost se u nich vcelku pravidelně přelévají jedna do druhé bez pevné či dokonce jen vnímané hranice. Zs zkrátka stojí někde stranou, je jim tam dobře a já se začínám opakovat, takže už jen stručně: letos vydali své dost možná nejlepší album.