Vyhlídni si před gymplem první nezávislačku s plackou MÁM DEPRESI a vem ji útokem! Protože kdo tady má náladu na hovno? Kdo poslouchá MASTODON? Ha? Jo, klidně si vem do parády i ten telegrafickej sloup, nemá tady co dělat, a vůbec!
Ponurost, beznaděj a brutalita HIS HERO IS GONE či DAMAD, funerální plačtivá temnotonáž starých CROWBAR, lehkomyslná progresivita CONVERGE.. a určitě NEUROSIS.
Matka mi říkala, ať se nešklebím nebo mi to zůstane. Hmm, čelo a obočí mě už od trýznivého mračení bolí, ale když já se zapomněl smát...
Bicmen Brann Dailor a kytarista/vokalista Bill Kelliher jsou neznámí z LETHARGY a trochu známější z TODAY IS THE DAY, což bude, tuším, taky parta veselých chlapíků.
Vzdávám boj s životem, ANGEL CORPSE měli pravdu.."eat, fuck, kill!!"
Odvážíš-li se podívat smutným kytarám přímo do očí, jako by ti říkali: "Nejde to, život už je takovej...". Slyšíte to vybrnkávání? Pššš, to se asi zaběhlo ze zahrady zvuků. Ale ne..., už ho rozdupala barikáda vyřvaného (a proč tak?) hlučného vzdoru... zbytečného... vždyť naděje umírá první...
Kytary vyluzují z prstů svých rádoby "vlastníků" srdcervoucí, ale nářezové černé melodie... S hlavou v dlaních doufám, věřím... nevěřím, že ještě příjde TEN moment, TEN jednoduchý, ale... nemůžu bez něho být... chci být jejich nejbližším, NEJLEPŠÍM! kamarádem..
Tak co, věříte mi, že jsem nasranej? Opravdu nasranej! Věříš mi? A ty? A von? Podívej se jak mi modrají klouby mé zaťaté pěstičky... smrdí mejdlem..
Bubeník se celých 50 minut marně snaží zkrotit splašené škopky.. zanedbatelné minimum rovných rytmů, nic než brejky, brejky a zase brejky tak zintenzivňující naléhavé kytary, a když se přece jen zadaří bicí ukonejšit v klasický rockový rytmus, vděčností si umošuješ palici.
No crust, no grind! Emo brutality mangel guaranteed!
Jak sluneční paprsek, jak bílá holubice vzlétají z přetěžkých funebráckých riffů střípky naději oživujících vyhrávek... jak milé, pozorné.
A co na to "na kost metalista" (m2b) Honza?
: Zahrané s nevídanou precizností, 100%ně přesvědčivé, silně pocitové, ale stále extrémní. V parádním hutném relapsáckém zvukovém kabátku, který ale přece jen bude stravitelnějším těm, kteří mají rádi zmíněné kapely. Nebo pro všechny otevřené bez rozdílu stylové příslušnosti.
...
ne, neskončím, dokud mi neodpřísáhneš, že si to poslechneš.. Prvních 5 songů jsou tím hudebně emocionálně nejsilnějším, co jsem za dlouhou dobu slyšel. To se týká obou extrémů, ať už si schoulen v klubíčku schovávám hlavu mezi kolena, nebo ať ztrhávám tapetu ze zdí, protože nic jiného, na čem bych se mohl podepsat tu už prostě není.. A zbytek? Vynikající! Takže za 9.

songy: Crusher destroyer, March of the fireants, Where strides the behemoth, Workhorse, Ol´e Nessie, Burning man,
Trainwreck, Trampled under hoop, Trilobite, Mother puncher, Elephant man

čas: 50:25