Dá-li se říci, že se Fleshless snaží ve své tvorbě experimentovat a začlenit do ní kde co – heavík, slam death, US BDM, snad i hc, Stigma znějí jak o toto vše ohlodaný a nudný death základ, po kterém i Smrtka pověsí řemeslo na hřebík.Hned na úvodní vysvětlení uvedu, že nejsem z recenzentů, kterému na získání názoru stačí jeden poslech. Jenže po spuštění CD jsem ho poprvé ve čtvrté skladbě vypnul. Stigma jsou pro mě kapelou, a to fungují 10 let, která je sama svými katy. A to už jen po prvním ohledání.
Však když vezmete poprvé Pain for My Body do ruky, zhrozíte se prakticky u všeho. Velmi originální prorostlé logo, velmi originální název pro

album, úžasně originální titulní motiv se zabandážovanou děvou, která se v různých úhlech a ořezech nachází na celém bookletu. Proboha, když už si kapela, teď ještě navíc po Střapově zamyšlení se nad úspěchem v hudební branži, neumí pohlídat to první, čím na posluchače (často navíc u vymodleného CD, toto je jejich třetí) působí, proč alespoň label, který do kapely už jen vydáním CD investuje (dokonce v digipacku!), sám o sobě svůj produkt reprezentativně nezabalí a nezabezpečí jej; nelepí-li na papírového průvodce CD jen své logo.
Uf, k hudbě. Jenže ani zde má litanie neskončí, protože to největší, na čem si Stigma dala záležet, byl výběr studia, který padl na bzenecký Shaark. Díky němu je vše srozumitelné, což paradoxně vlastně není výhodou po tom, co Stigma spustí svou. Bezpohlavní (nikam směřující), obyčejný, nenápaditý, sterilní a po několika dekádách nepohybu od prachu oprášený death metal s malinkým příklonem k „melodii“ a citelnou snahou nakládat, protože se tu do běhavých riffů sype.

Stigma ale bohužel nezapře své místo původu, což je oblast Boskovic, Velenov… víte, jak to myslím, že? (Nechci si z nikoho utahovat, ale cítím to jako vliv, přiblížení posluchači. Ano, old skůl detík, ovšem pro deathers s plachtou G'n'R na zádech džísky.) Některé z momentů totiž pak chvílemi znějí jako ty heavíkovitější od Fleshless, ale samozřejmě deathmetalového odéru. Ne, tohle prostě nešlape, na celém albu krom vyhrávky v The Hollow Abyss a prošlapu Trapped in Own Nets nenacházím jediný pořádně zajímavý nápad, který by naznačil, že se to u Stigmy může v budoucnu obrátit a to ani přes to, že instrumentální výkony jsou v pohodě; obzvlášť bubeníkovi věřím, že by mohl hrát s lepší kapelou. Nejzajímavější tedy na Stigmě, když už chybějí koule, asi budou prsa – no dobře, vzhled – zpěvačky Alžběty, která sice má hlas chorý (po ženskosti v něm není ani stopy), ale co se týče práce s ním, až na pár koncovek „uau“ drží s kapelou přísnou basu. Takhle je to na Pain for My Body jen skladba od skladby, nemožnost se na albu zorientovat, něčeho se čapnout, prostě nuda, jen velká neenergická nuda.
Těžko říci, jakou reakci čekat od účastníků tohoto bolestného zájezdu, ale protentokrát bych si na závěr vypůjčil citát od profesora Hrbolka „No, nepotěšil jste mne…,“ však všici víme, jak to končí. Omlouvám se kapele, omlouvám se

vydavateli, ale takto se to prostě nedělá. Chápu, že je to pro všechny hlavně zábava, ale ta má být zábavná i pro posluchače a nevnášet mu do hlavy myšlenky „kdy už tohle skončí?“, protože takto je to ‘Pain for My Ears‘. Jsem zvědav, zda mi dáte zapravdu.