TORTURE KILLER, finský kvintet založený roku 2002 v pátém nejlidnatějším finském městě Turku, byl v rámci první regulérní desky For Maggots to Devour vydané Karmageddon Media vcelku svérázný undergroundový počin, který si žádal větší pozornosti nejenom ze strany tamějších konzumentů old-schoolového death metalu s ingrediencemi floridské deathmetalové školy, nýbrž i ze strany samotné floridské scény, potažmo SIX FEET UNDER. Rok se sešel s rokem a Chris Barnes připsal rok navíc. To aby to stálo opravdu za to! Metal Blade Records se, i díky Chrisově studiové účasti, což není tajemstvím, že právě díky jeho účasti, protože se s kapelou na žádném koncertě neukázal, to přenechal současnému pěvci Juri Sallinenu, postaralo o vydání druhého alba Swarm!, které nevykročilo ani o píď ze stínu svého eklatantního předchůdce a drhlo si to vyjma zpěvu v relativně stejnorodém kolejišti bez mezistátních spojů, kde se ani pro

tentokrát v rámci zvuku neudělal žádný velký pokrok. Vše tak zůstalo hezky ve špinavém groovy balení s nálepkou „na vlastní nebezpečí“. Nejenom díky absenci inhalujícího hrdla Chrise Barnese a jeho nehumánní řeči zombie těla a odstupu ze strany tehdejšího vydavatele Metal Blade Records, nebyla deska, potažmo její realizace, sledována tak, jako tomu bylo v případě jeho předchůdce před dvěma lety. Ovšem díky plnohodnotnému zapojení, do této doby výhradně koncertního pěvce, Juriho Sallinena, byla deska označována za další vývojovou etapu jinak hvězdně obsazeného kvinteta, které slibovalo víc než nakonec svým posluchačům dopřálo; kvintet se jednoduše ne a ne vzdát svého klasického znění, které v mnoha pohledech působí jako fádní přežitek 90. let. Ovšem to jen za předpokladů, že jste jedním ze zaujatých novátorů hledajících zaječí úmysly na poli dokonalé prezentace neotřelého žánru. Ona osobitá grácie je někdy zásadnější než perfekcionistické výlevy na téma: „kdo vládne současné deathmetalové scéně“.
Sewers je bezesporu rekapitulací dosavadního snažení, které vyústilo v osmi skladbách zabalených Jonem Zigem do krvavých lázní sporadického kreativního důvtipu. Finský kvintet se v tomto případě, ostatně stejně jako ve dvou předešlých, prezentuje pro sebe samotné klasickou deathmetalovou formou, kterou seskládal na bázi zřetelné jednoduchosti a prvotní fádnosti. V minulosti nebyl skladatelský důvtip zrovna tou nejsilnější stránkou jinak hvězdného obsazení, které jakoby v případě TORTURE KILLER pozbývalo svých kvalit. A právě z tohohle důvodu usuzuji, že kapela prezentuje přesně to, co prezentovat chce! Pryč s nějakou moderní deathmetalovou štvanicí o

co nejvýsostnější postavení na trhu v čele s mamutími vydavateli. Dynamic Art Records dobře vědí, že TORTURE KILLER je jméno, na které alespoň tamější fanoušci dobře slyší a jeho zařazení do své poměrně renomované stáje není špatným marketingovým tahem.
Deska Sewers je tak pochoutkou především pro skalní a nenáročné příznivce standardního old-schoolového death/groovy’n’rollu s floridským feelingem, klasickým finským provedením a undergroundovým zvukem, který kapelu provází od jednoho alba k druhému. Novinkou v tomto kolotoči dokola omývaných kytarových rifů založených na soustavném vrstvení a nekonečném dvou-kytarovém přehrávání, je vyjma klasické inspirace SIX FEET UNDER; viz. Coffins, rovněž i hlasová dispozice multi-instrumentalisty Juri Sallinena, který převzal rovněž i studiové opratě a svůj hlas neprezentuje pouze v rámci živých vystoupení, jak tomu v době Chrisovy účasti bylo, ale také v rámci studiové realizace, která se mu povedla ku spokojenosti všech. Vyjma klasické hlasové jednotvárnosti a absence výraznějšího odhodlání tvoří jeho nízko položený zpěv utužující prvek mezi fádní bubenickou porcí klasických předlouhých motivů a hutných podladěných kytarových bariér, kdy se na téma dvou kytar dá mluvit jen v případě sólových prvků. Nebýt právě oněch sól, byl by celkový děj takřka neměnný od začátku do konce. S notnou dávkou kritického pohledu lze říct, že vyjma atraktivního kytarového vrstvení titulní Crypts, melodikou zavánějícího takřka dvouminutového konce následující I Bathe in Their Blood a nejsmrdutější - silně návykové - flákotě Coffins nenabízí vyjma takřka neměnného středního tempa a chudého kreativního důvtipu deska nic, co by stálo za obsáhlejší článek, kterému s trochou štěstí nevěnuje drtivá většina čtenářů, především díky autorově výslednému hodnocení a očividnému zaujetí vůči prezentované formě death metalu, větší pozornost.
Finsko není jen zemí tisíce jezer, ale rovněž domovem několikanásobně většího počtu metalových kapel prezentujících všechny známé metalové žánry, které se předhánějí o místo na pomyslném výsluní víc než myš s kočkou. Zda-li se k tomuto pomyslnému vrcholu, kterému se věnuje ze všech světových stran větší pozornost,

díky novince přiblížili rovněž i TORTURE KILLER, opravdu nevím. Ovšem za úvahu stojí, zda-li se k těmto výšinám kapela složená z členů, kteří si to své odedřou v dalších kapelách, přiblížit chce. TORTURE KILLER na potřetí s novým vydavatelem, v identickém složení, v klasickém znění, v klasickém provedení, s klasickým hodnocením!