Články

přeposlat článek tisknout
Chaos Descends festival 2022

Chaos Descends festival 2022

  • kdy: 14. - 16. červenec 2022
  • kde: Německo, Ferienland Crispendorf

Po dvouleté pauze nabídl Chaos Descends velmi vyrovnaný line-up, ve kterém těžko najít top, protože téměř všechny kapely byly výborné.

Pravidelní čtenáři Marastu jistě vědí, že Chaos Descends pro mě byl po X let každoroční tradicí. Z důvodů, které jsou všem jasné, a už o nich odmítám psát, se samozřejmě poslední dva roky nekonal. Letos se naštěstí opět probral k životu a dokonce si zachoval i část z kapel, které zde měly vystoupit v roce 2020. Mezi nimi byla jména jako Midnight, Sadistic Intent, Galvanizer a Föllakzoid. Jasně, také se našli interpreti, na které jsem mega těšil a nakonec odpadli, jako třeba Concrete Winds, nebo kapely, co zase přestaly existovat, jako Necros Christos. To jsou ale věci, kterým se prostě nelze vyhnout a u letních, navíc Xkrát přesouvaných festivalů, s nimi návštěvník musí počítat.

Ve výsledku se ale pro letošní ročník tohoto německého festivalu podařilo poskládat hodně kvalitní line-up, ze kterého možná nevyčnívalo tolik velkých jmen jako v minulosti, ale o to vyrovnanější byl. Možná i proto sem tentokrát zamířilo o dost více známých tváří z ČR, které o své účasti v předchozích letech pouze uvažovaly. No a když se podíváte na plakát, uvidíte zde logo Dødheimsgard, a když si vzpomenete, jak jsem byl nadšený z loňského koncertu DHG na islandském Ascension festivalu, je snad jasné, že jsem musel opět vyrazit, i kdyby zde žádná jiná zajímavá kapela nehrála.

čtvrtek 14. července 2022

Začátek festivalu vypadal víceméně stejně jako u posledních dvou předcovidových ročníků. Bez velkého spěchání z Prahy jsme před osmou dorazili do kempoviště Ferienland Crispendorf, po krátké prohlídce auta (kvůli skleněným předmětům) jsme postavili stan a začali se rozhlížet po areálu.

Zde se za ty roky doslova a do písmene nezměnilo absolutně nic, což je vlastně docela příjemné. Nepříjemná byla ale cena piva, která se díky inflaci vyšplhala dokonce na 4,5 € za 0,4 l a další 1 € za zálohu na kelímek. A jelikož se ten jejich Rosen fakt nedá pít ani prdelí a nejpoživatelnější místní jídlo je smažák v bulce za 3,5 €, byla konzumace o vlastních zásobách ještě více než v minulosti. No co, Plzní v plechu aj slivovice jsme měli dost, tak jsme se trochu občerstvili, snad poprvé v historii festivalu jsme si zde zahráli ping pong, a na půl devátou vyrazili do bazénu na warm-up party.

Jako první hráli sludge doomoví Eremit z Německa. Za sebou měli dost početný aparát a samozřejmě se ho nebáli pořádně ohulit. Vypadalo to ale, že se úplně vykašlali na nazvučení bicích, protože když sem tam do táhlých kytarových stěn zahrál něco bubeník, ozvalo se jen tichounké cink. Celkově když srovnám živý setup této trojice s The Body, kteří na témže místě hráli celkem podobnou hudbu posledně, odfoukli mě Eremit, i přes početnější aparát, podstatně méně. Navíc drtivou většinu setu Němců tvořil pouze jeden dlouhatánský song s minimálně proměnlivým riffem, kterého když se chytnete, tak vás sice dovede dobře povodit, ale tolik síly, aby vás bavil půl hodiny, prostě nemá. Čekám ale v nějakou závěrečnou gradaci, která by set završila, jenže kapela místo jakkoliv epického finále přestává hrát. Okay? Dost lidí se otáčí na patě a postupně odchází. No nedivím se, sám už jsem byl na cestě pro další pivo, jenže najednou (po asi dvou/třech minutách) rozjíždí Eremit druhý a mnohem našláplejší song. Nooo, konečně to má pořádné koule! Ale proč tohle nepřišlo mnohem dřív? Proč byla mezi songy tak dlouhá pauza? A proč…? No to je jedno, za pár minut dohráli, sbalili svůj obrovský meč, který byl vztyčený za bubeníkem, a vyklízí bazén pro druhou kapelu.

Hagzissa ovšem velkou část přítomných po tomhle úmorném rozjezdu dovedla dobře probrat a rozpařit. Ono ale dav nebylo ani třeba moc pobízet, a dral se dopředu téměř automaticky. I přes to, že kapela má na kontě zatím jedinou desku They Ride Along (split s Hexenbrett by měl vyjít brzy), její popularita je v Německu evidentně fakt slušná. Ještě aby ne, když zde zpívá Bastian, kterého zná na festivalu snad úplně každý a sám tu posledně hrál s Kringou, se kterou v bazéně rozpoutali snad ještě větší párty než teď. Jsem ovšem rád, že si Hagzissa dala trochu více práce s přípravami a se zvukem, který i když stále nebyl perfektní (ona to v tom bazénu nazvučit asi fakt není prdel), kopal tak akorát. Jelikož jsem kapelu viděl nedávno na Sedmičce, kde klaplo prakticky vše na výbornou, nemůžu říct, že to byl její nejlepší koncert, na kterém jsem byl, ale jinak panovala víceméně stejná spokojenost jako v Praze. Jen tady jsem hned během prvního songu schytal pivo do hlavy, chvíli na to další, pak jsem se dokonce kvůli tomu, že si přední řada stoupla až před odposlechy, v kotli málem zabil o aparát a po zakopnutí málem shodil půlku kapely, ale to jsou prostě věci, co se stávají. Bylo ale rozhodně fajn Hagzissu opět vidět, už jen kvůli tomu, že se jednalo minimálně na nějakou dobu o poslední koncert, a v bazéně jim to slušelo určitě víc než na pódiu nějaké velké stage.

pátek 15. července 2022

Ráno prvního plnohodnotného dne festivalu bylo celkem pozvolné. Je jasné, že po čtvrtečním warm-upu, který skončil lehce po půlnoci, se v párty a konzumaci ještě pokračovalo a vstávat se úplně nechtělo. Naštěstí nebylo kam spěchat, v pátek se hrálo až od čtyř, a hlavně bylo tentokrát na festivalu fakt nejpříjemnější možné počasí, které vám s ranním chládkem dovolilo chrápat ve stanu klidně do desíti. Ani přes den navíc nebylo žádné extra vedro a slunce se rovněž v pravidelných intervalech schovávalo za mraky, z kterých však nepadla ani kapka. V noci byla sice docela kosa, která však šla ve stanu přežít, ale zase vám kamarádsky vychladila piva ke snídani. Poté, protože se v areálu kromě chlastání fakt nedalo dělat absolutně nic, dáváme kratší trip v okolních lesích a tak nějak zabíjíme čas, než nastal čas na první kapelu.

Na Sum of R přicházím v průběhu zvukovky a už z dálky na mě mává nový bubeník Jukka, se kterým následně trávím kecáním a pitím slivovice velkou část festivalu, a vzpomínáme na staré dobré časy na Funkenflugu. Ten se do kapely, která prošla razantní proměnou, přidal spolu se zpěvákem Markem (oba dva jsou mimo jiné členové Dark Buddha Rising) až s letošní deskou Lahbryce. V Sum of R zůstal jako poslední baskytarista Reto, který je evidentně zodpovědný za skládání většiny hudby. Když zavzpomínám na starý koncert Sum of R, který jsem kdysi viděl s Aluk Todolo, byl to primárně hypnotický post-metal. A i když jisté podobnosti v hudbě stále přetrvaly, drží se teď mnohem více takové psychedelické kombinace dronu, kraut rocku a doom metalu. Základ vždycky tvoří nosný repetitivní riff baskytary s bicími doplňovaný ambientními plochami a hlavně výborným Markovým vokálem. Ten už v Dark Buddha Rising potvrdil, že umí fakt výborně řvát, ale se Sum of R ukazuje, že je i super zpěvák. Celý set Sum of R, i přesto že hráli na denním světle, měl poměrně silnou atmosféru, a i když hodně pracoval s dost opakujícími se riffy, postupně se rozvíjel, a především díky Markově práci s efekty byl i zvukově pestrý. Škoda, že na ně bylo jen pár lidí, plus je mi jasné, že v nějakém adekvátním klubu by to Finům sedlo ještě mnohem víc. I tak ale byli Sum of R na začátek hlavního programu dost příjemní a jejich koncert mě motivoval k poslechu jejich poslední desky a k tomu je vidět zase někdy v klubu.

Na pražskou Sněť se ale před pódiem už začínal tvořit o něco početnější dav. Sranda, že minimálně šest hlav v prvních řadách bylo taky z Prahy, plus k tomu pár spřátelených Slováků atd., a ti dohromady už jako tradičně dělali v Německu největší bordel. I z domácích návštěvníků ale Sněť vymlátila hodně silnou reakci. Ono aby ne, ten zvuk, který borci měli, byl fakt výborný a řádně kopal prdele. Za začátku možná lezla ven až moc Klimova basa, ale jak se během prvního songu srovnala, všechny strunné nástroje tlačily tak dobře, že tenhle set nešlo vnímat jako pouhou poslechovku. Když o tom přemýšlím, od té doby, co vyšlo Mokvání v okovech, tohle byl nejlepší koncert kapely, který jsem viděl. Šlo poznat, jak jsou všichni před svým výletem do Mexika dobře sehraní, zazněly všechny zásadní songy (Ploď říkám!), a hlavně se potvrdilo, jak podobnou hudbu pozvedne správně napálený zvuk. Vidět kámoše hrát v takhle dobré formě byla radost a bez většího váhání bych je zařadil mezi tři nejlepší sety pátečního dne.

Následující Horror Vacui byli pak přesně tou odpočinkovou kapelou, kterou návštěvník potřebuje před pokračující bouří a dalšími sypačkami. Jednalo se o docela šlapavou kombinaci gothic rocku a post-punku se vším, co k tomuto žánru patří. Tenhle fakt s sebou drží ale i veškerá negativa a v roce 2022 prostě nelze nevnímat onu naivitu, když mladá kapela hraje hudbu, co zní jako ze začátku osmdesátek. Na rozdíl od pár výjimečných kapel, mezi které patří třeba Rope Sect, kterým se do deathrocku a podobné hudby daří vdechnout vlastní tvář a tuhle retro vlnu někam posunout, byli Horror Vacui taková hopsavá coverovačka The Cure, po které se v půlce setu raději odeberete na pivo, přestože vás neurazí, ale ani moc nenadchne.

Pak ale přišli na řadu Sijjin, což jsou vlastně pohrobci Necros Christos, jen místo načernalého death doomu se drží primárně thrashových vod. A i když mě jejich loňský debut Sumerian Promises nebaví až tak moc jako Chcíplý Krist, musím říct, že do uší leze až překvapivě dobře. Na živák jsem se tedy těšil a dostal od něj víceméně to, co jsem i čekal. Žádný extrém, ale dobře našlapaný thrash death s výrazně rytmickým vokálem to rozhodně byl. I u Necros Christos jsem Malteho kázání vždycky žral, a zde to sice není až tak hustý blackový rap, ale dobře uřvaný vox jdoucí ruku v ruce s hudbou ano. Potěšilo navíc, že z alba odehráli všechny dobré skladby včetně věcí jako Daemon Blessex, titulní věc nebo Angel of the Eastern Gate. V neděli mimochodem hrají Sijjin se Sadistic Intent a Mallephyr v Praze, což je akce, kterou doporučuji nevynechat.

Jenže i kdyby se Sijjin snažili sebevíc, stejně by nepřekonali ten nátěr, který přišel po nich. Když na stage dolezli Norové Nekromantheon, bylo během pár vteřin jasné, že je pro pátek vymalováno a lepší kapela zde už během tohoto dne hrát nebude. Dva borci z deathmetalových Obliteration s dalšími spoluhráči totiž předvedli jeden z nejlepších thrashmetalových setů, co jsem kdy viděl. Perfektně splašený nářez, který byl ovšem i skvěle technicky zahraný a s výborně se doplňujícími dvěma vokály. A bylo úplně jedno, jestli zrovna zpívá Arild nebo Sindre, furt to ultimátně nakládalo. Set byl primárně poskládaný z posledních dvou alb, z nichž vládly songy z loňské desky Visions of Trismegistos, ale slabou chvíli zde fakt nešlo najít. Kdybych měl vzpomínat, více jsem se při thrashi bavil snad jen na Deathhammer, kteří kromě nafrčené hudby celkově působí strašně komicky, což je prostě další přidanou hodnotou, i když rozhodně nejsou tak dobří hudebníci jako Nekromantheon. Každopádně pokud někdo z vás chce nejlepší možný zážitek z thrash metalu, evidentně nezbývá nic jiného než vyrazit na koncert Norů a zařvat si s nimi: “Setting the stage for chaos, chaos, chaos, chaos, chaos to grow.” Mrdanec!

Další kapelou měli být Finové Convulse, kteří zde plánovali speciální set ke třicátému výročí desky World Without God. K tomu nakonec nedošlo, protože Convulse kvůli covidu nemohli přiletět. Pořadatelům festivalu se ale na poslední chvíli podařilo překecat členy Nekrovault, kteří byli na festu jako návštěvníci, aby zahráli místo Finů. Půjčili si tak aparát od borců ze Sněti, přišli na stage, a nakonec odehráli ještě lepší gig, než bych čekal od Convulse. Vytasili se s docela zlým death metalem a aspoň v danou chvíli na mě působili mnohem více jako black/death banda než jako nějaký oldschool death. A jelikož jako první konečně hráli ve tmě a dalo se pořádně pracovat s mlhou a vhodným osvětlením, navodili i solidní atmosféru. Tou dobou už rovněž docela makala všechna vypitá piva, takže se hrozbě v záklonu nešlo ubránit. Na to, že zde Nekrovault hráli prakticky omylem, stali se pro mě překvapením festivalu a zároveň jednou z nejlepších pátečních kapel.

Pak nastal čas na pátečního headlinera, což neznamenalo nic jiného než koncert Sadistic Intent. Když jsem vzpomínal na to, jak jsem byl nadšený z jejich koncertu na Brutal Assaultu, od setu jsem očekával poměrně dost a bral SI víceméně jako sázku na jistotu, z níž nelze odejít zklamaný. Jenže ona se posrala jedna z dost zásadních věcí, a to, že jim onemocněl zpěvák. Na pódiu sice na baskytaru stále hrál (alespoň doufám, že to byl on), jenže mu evidentně odešel hlas. Na poslední chvíli za něj tedy zaskakoval Malte ze Sijjin, a i když mám vokál v jeho domácích kapelách fakt rád, k Sadistic Intent se prostě fakt vůbec, ale vůbec nehodil. V rámci možností se snažil a se zbytkem kapely to odehrál vlastně OK, ale když máš úplně jinou barvu hlasu, než k dané hudbě pasuje, návštěvník se pak hrozně těžko přenese přes tenhle nezvyk. Mno, docela doufám, že v Praze už vše proběhne jak má, a Sadistic Intent nás rozjebají plnou silou.

Postupně jsme se dostávali ke konci dne a vyčkávali na poslední páteční kapelu. Za ty roky, co na Chaos Descends jezdím, jsem si už docela zvykl na to, že zde vždy vystoupí aspoň jedna divnější věc, co z line-upu primárně metalového festivalu poměrně vyčnívá. Třeba posledně uzavírali festival The Soft Moon a tentokrát první den patřil Föllakzoid. Hodně minimalistickému psych rocku, který po celou dobu táhl kupředu téměř neměnný beat DJe, doplňovaný bubeníkem a s hlavní postavou v popředí, která sem tam řízla do strun a kroutila efekty, kterými sice doplňovala dominující rytmiku o další skřípavé plochy, ale ještě více se věnovala jakési pohybové performance. Tato trans osoba na pódiu různě poskakovala, kouřila jedno cigáro za druhým a hlavně se postupně vysvlékala, za což si zaslouží celkem obdiv. Ovšem ani ne tak kvůli tomu, že šla před davem metalistů z bílých šatů do spodního prádla, ale hlavně kvůli tomu, že venku začala být fakt kosa, a kór s její postavou typu kost a kůže to muselo být fakt příjemné. Když ale člověk odhlédl od veškeré té promenády a neřešil, že kytara zde měla funkci jen tak na oko, Föllakzoid vlastně odehráli výbornou techno rychtu, která měla i cool atmosféru, a i když byla dlouhá jak cyp a málem mi v průběhu setu umřely nohy, nešlo se od ní odpoutat a neobdivovat bubeníka, který to spolu s beaty zvládl odmlátit bez jakéhokoliv polevení a ještě je pestře obohatil.

sobota 16. července 2022

Sobotní ráno se následně nelišilo moc od toho pátečního. Akorát místo slivovice, která se do té doby už nějak vypařila, vytáhli kolegové flašky Jamesona. Celkově ale musím říct, že naše výprava ve srovnání s tím, jak se zlobilo minulé ročníky, byla docela hodná. A neplatilo to jen o nás, ale celkově bylo na festivalu málo najebaných lidí. Možná si z mých fotech z minulých ročníků pamatujete záběry lidí spících u Toiek a aji v kempu kolikrát býval fest bordel. Tentokrát jsem ale za celé tři dny asi nepotkal žádného fakt na sračky ožralého jedince. No a my, poté co nám už definitivně došlo cokoliv tvrdého, se místo výletu do lesů na jednu stranu zase vydáváme okupovat bunkr v lesích na té druhé a postupně se chystáme na kapely. V sobotu se totiž začínalo hrát o hodinu dříve a začalo se sypat hned od samého začátku.

Jako první vylezli na pódium Finové Galvanizer. Jejich loňská deska Prying Sight of Imperception je dost poctivý death/grind nářez a na jejich nedávný koncert na strahovské Sedmičce taky rád vzpomínám. Nebylo tedy moc co řešit a hned hezky od tří jsme si šli poslechnout nějaké ty sypačky a grcky. Oproti tomu, co jsem je viděl minule, se rozrostli o druhého kytaristu, takže momentálně hrají jako čtveřice. A i když samotné hudbě nemohu cokoliv vytýkat, oproti minule mě sejmuli o něco méně. Možná za to mohl málo řezavý zvuk, možná téměř nulová komunikace kapely s publikem, kdy na mě Finové působili, že jim je vše tak trochu jedno. No nevadí, na úvod dne to bylo v pořádku a stejně jsem celkem rád, že jsem je měl tu možnost opět někde vidět. Jen příště asi raději opět v klubu plném pařících lidí.

Druzí Venefixion měli pak ale dost náročný úkol. Na poslední chvíli nahradili odpadnuvší Concrete Winds, od kterých vícero návštěvníků neočekávalo nic jiného než naprostou zběsilost, nenávist a násilný chaos. A ruku na srdce, ani jsem nedoufal, že by Francouzi mohli očekávání z Concrete Winds nějak překonat, i tak ale musím říct, že nám Venefixion zvládli solidně nakopat prdel. Na stage vylezli řádně zasvinění od paintu a krve a vpálili do nás nekompromisní black/death s řádně nasraným vokálem. Žádné velké pičoviny kolem, ovšem s hodně poctivými riffy, bubeníkem, co se do toho nebojí říznout, a celkově to na mě působilo jako ještě agresivnější a zlejší verze starých Venenum, což když napíšu o nějaké mladé kapele, je to už sama o sobě slušná pocta. A byť si stále myslím, že kdyby ve stejnou chvíli hráli Concrete Winds, furt by to byl ještě o poznání větší mrdanec, Venefixion za mě byli hodně dobrou náhradou a ve výsledku na festivalu odehráli jeden z nejlepších black/death setů. Fanouškům podobné hudby tedy doporučuji poslechnout A Sigh from Below a vyhlížet budoucí koncerty kapely.

Následující Deathchant vnímám opět jako kapelu k odpočinku a posloucháme je jen tak lehce z dálky. Hrají dost pohodový mix heaviku s psychedelickým rockem. Klidně bych řekl, že jdou dost na ruku fanouškům Hällas a podobných kapel. A třeba takový Mára ze Sněti na ně vepředu fakt nadšeně pařil. Za mě vlastně taky fajn, byť oproti zmíněným Švédům na mě působili poněkud béčkově. Není třeba ale z těch osmi kapel denně dát kompletně vše, a tak se znovu přesvědčím o tom, že festivalové pivo se fakt nedá chlastat, načež jdu do kempu ještě pro nějaké zbývající plechovky.

Na další kapelu, která byla mimochodem potvrzena jako úplně poslední, se bylo třeba trochu připravit, aby nás mohla pořádně rozsekat. Death Worship je novou bandou Ryana Förstera z Conqueror a Blasphemy, s kterou momentálně zhudebňuje svou warmetalovou vizi. V živé sestavě ho dále doplňují různí hudebníci z Lipska, z nichž jsem dost bezpečně poznal kytaristu z Infernal Invocation a Evil Warriors. Všichni samozřejmě zmatlaní krví a černou barvou, na sobě stahováky s hřebíky, na pódiu hromada lebek, plynových masek s ostnatým drátem a různých nábojnic. Prostě vše, co k war metalu patří. Navíc hned v první vteřině, kdy začali hrát, odpálili na boku pódia rudé dýmovnice, kterými na pár desítek minut zamořili festivalový areál sirným zápachem, což si fakt nedovedu představit, že by udělali někdy v klubu, haha. Hudebně se jinak jednalo o hodně primitivní, ale poctivou vraždu. Zvuk se z počátku trochu srovnával, ale po pár skladbách se intenzita koncertu pouze stupňovala. Možná trochu škoda, že Death Worship nehráli za tmy, ale když to zde v podobné denní hodině mohli totálně ovládnout Impetuous Ritual, proč ne tihle magoři? No hlavně asi kvůli tomu, že němečtí fans jsou prostě hromada chcípáků, co kurva ani kdyby tady hrála největší vyhlazovačka ever, tak od nich jakkoliv násilnou odezvu a pár ran do žeber prostě nelze čekat. Nebýt toho, že aspoň jeden kretén z Přerova občas zařval název kapely a pár sprostých slov mezi skladbami, koncert by pokračoval stylem dvě minuty sypaček a minuta absolutního ticha, další tři minuty sypaček a opět minuta ticha. Fuck. Spoluhráče si ovšem Ryan sehnal fakt vhodně. Bubeník to drtil poctivě, kytara ok, ale nejlepší bylo to obrovské hovado s baskytarou, které Ryanův uštěkaný řev perfektně doplňovalo hlubokým hrdelním uaaarrrrggghhpičo. Jako nebyl to nejlepší warmetalovej koncert, to vůbec, a třeba takovým Black Witchery nesahají Death Worship ani po kotníky, ale o tom, že to tam fest dobře nasekali a rád na ně opět zajdu, není pochyb.

K pátým Zemial se vyjádřím celkem krátce, protože jsem se na nich jen otočil a drtivou většinu setu prokecal s Jukkou ze Sum of R. Z toho mála, co jsem viděl, to byl ale docela fér hellenic black s hodně oldschool přístupem, celkem připomínající např. Varathron, ale třeba aji jistou éru Bathory. Občas jejich kytary zněly teda fest falešně, ale to vzhledem k hudbě, co hráli, nebyl až takový průser. Jak ale říkám, před pódium jsem téměř nedošel, ale nijak extra mně to nemrzí.

Pak ale přišli na řadu Midnight, u kterých jsem byl zvědavý, jak si to po naprosto zničujícím gigu v Modré Vopici povodí na relativně velkém pódiu. Naštěstí, fakt kurva naštěstí, aspoň na ně se našlo pár jedinců, kteří začali pařit. Samozřejmě, že jedny z prvních tváří, co začaly se mnou lítat v kotli, patřily Vojtovi s Tomášem ze Sněti, ale i těch Němců se zde pár objevilo. Dokonce aji jeden hodně vtipný tatík, kterému bylo dobře přes padesát, na sobě jakousi červenou košili, ale trsal tam více než většina výrazně mladších fans. O koncertu Midnight jinak lze v klidu napsat to samé jako z Prahy. Jasně, nebylo zde (naštěstí) takové vedro, lidi se ničili o něco méně a kapela hrála kratší setlist, ale jinak to byl opět super načernalý speed metal. Athenar s kytaristou naběhali na pódiu kilometry, několikrát seběhli před pódium a opírali se do lidí, fakáče lítaly, pecky jako Poison Trash, Fucking Speed and Darkness, Szex Witchery, You Can't Stop Steel a Unholy and Rotten taky zazněly. Já myslím, že fakt není co řešit. Tohle funguje opravdu skvěle ne jen v nacpaném klubu.

Po tancovačce ale nebylo moc času na flákání se, nastala totiž chvíle, kdy přišla hrát (aspoň pro mě) hlavní kapela festivalu. Dødheimsgard naživo v posledních letech pouze potvrzují, že jsou čím dál lepší a lepší. Jejich loňský koncert na Islandu fakt řadím, když ne mezi TOP 5 věcí, co jsem kdy viděl, tak mezi TOP 10 určitě. A i když bylo celkem očekávatelné, že na venkovním festu nebudou mít například až tak výborný zvuk jako v těch nejlepších možných podmínkách ever, předem jsem na ně šel s tím, že v klidu strčí do kapsy drtivou většinu kapel, co tu hrála. A jako dost lidí set DHG absolutně nepobralo a v prvních dvou skladbách se areál poměrně vyprázdnil, ale ti zasvěcení nemohli nebýt nadšení.
Začínalo se stejně jako Ascension festu peckama z 666 International, konkrétně s Shiva-Interfere a Sonar Bliss. Žádný postupný chystání posluchačů na ty největší haluze, ale rovnou jim to dát sežrat hned ze začátku, tak to má být, haha. Vše ale jinak naprosto v pořádku, všechny samply valily fest, kapela nadrcená úplně neskutečně a Vicotnik opět ve výborné pěvecké formě. Oproti našemu poslednímu setkání ale tentokrát došlo i na nějaké staré pecky, a to hned několik.
Z debutu DHG vytáhli En krig å seire a po patnáctiminutovém kusu Aphelion Void došlo i na thrash rubanici The Crystal Specter. V těhle chvílích dokonce i pár lidí začalo zase pařit. Je zkrátka jasné, čím se zavděčit fans na primárně oldschool metalovém festivalu. Na to, že se jednalo o festivalové vystoupení, dostali Norové fakt hodně důstojný čas. Bylo tedy dost prostoru i na Ion Storm, kterou posledně nehráli, a taky na Traces of Reality. Zde šlo v těch nejrychlejších momentech poznat, že nazvučit tuhle kapelu není úplně prdel, protože se krapet ztrácela kytara (aspoň teda v prvních řadách). Na druhou stranu, v těch klidnějších partech bylo vše slyšet úplně nádherně, takže to prostě bylo něco za něco. A vlastně lepší, že to vyšlo takhle, než kdyby nahulená kytara přeřvala samply a zbytek kapely. V posledních tónech Traces of Reality, když už to vypadalo, že bude kapela končit a sbalí se, nakonec přišlo ještě jedno překvapení. Jako poslední kus tam napálili ještě další kus z Monumental Possesion, a to The Ultimate Reflection, během které opět dav začínal šílet. Jo, hodně hustý a dost pestrý set, kde mi chyběl jen nějaký song ze Supervillain Outcast. Pevně ale věřím, že na ty dojde zase příště, protože mi je jasné, že nebude dlouho trvat, než se pojedu na Dødheimsgard zase někam podívat.

Alright, teď jsem se na to klidně už mohl vysrat a jít spát. Nohy mě na to bolely dost a únava rovněž začínala, ale řekl jsem si, že chci vidět z každé kapely aspoň kus. No, během Witchcraft jsem teda fakt málem usnul, ale aspoň jsem stihl nakoupit pár vinylů, které jsem si v průběhu dne vyhlédl v místních distrech. Magnus Pelander se s kapelou věnuje takové fúzi doom metalu s occult rockem, a i když musím uznat, že zpívá fakt dobře a na jeho pěveckých linkách jeho skladby hodně stojí, po instrumentální stránce mi to přišlo strašně unavené. Sem tam si něco zabrnkat na struny, nechat je znít, zpívat a pak zase občas hrábnout do strun. Jo, okay, doom metal, ale tohle mi přišlo až moc úmorné. Dokonce i jeho fanoušci mi následující den říkali, že jim set Witchcraft přišel hrozně o hovně, tak jsem celkem rád, že jsem tenhle pocit neměl sám. Na druhou stranu nutno říct, že v areálu na ně bylo tou dobou fakt docela dost lidí.

A i když jsem na poslední kapelu už doslova padal na hubu, navíc mi snad poprvé na letním festu byla taková zima, že jsem musel vytáhnout přes mikinu i bundu, Abysmal Grief, kteří byli takovou třešničkou na dortu na závěr festu, jsem stejně dal až do konce. Já sice tuhle kapelu doma vůbec neposlouchám, ale naživo mě už počtvrté fakt mega bavili. Jejich okultní doom metal skvěle šlape a má až příjemně skočné tempo (já vím, takhle napsané to zní jako pičovina, ale naschvál si je pusťte). K tomu výborný vizuál, který tvoří hromada zapálených loučí, nějaké zakrvácené sochy a další hřbitovní propriety, což na velkém pódiu vypadalo v kombinaci s hromadou kouře a perfektně zvolenými světly fakt epesně. Kapela k sobě taky přibrala dalšího člena hrajícího na klávesy, takže zpěvák, který na ně dříve hrál, se mohl věnovat pouze řevu a různému kázání, mávání srpem nad hlavou atd. No zkrátka po vizuální stránce to byl zatím jejich nejlepší set, co jsem viděl, ale dostal mě i hudebně. Každej další song byl o to větší pecka a aji mi připadalo, že kapela přidává na tempu. Zpětně už si vybavím snad jen to, že předposlední song byl Crypt of Horror, ale ono bylo celkem jedno, co hráli. Tahle hřbitovní mše na úplný závěr výborného festivalu sedla fakt nádherně.

Konec, spadnout do stanu, pokusit se přes noc neumrznout (na nohy mi byla i ve spacáku fakt solidní kosa) a pak už jen dojet zpátky do Prahy. Další ročník Chaos Descends byl úspěšně za námi a nezbývá než si pochválit, že to tady opět stálo za to. Je moc fajn, že pořadatelé této akce jsou už po X let vytrvalí, nesnaží se z ní udělat nějaký monstr fest a stále zvou hodně zajímavá jména. Jak už jsem v úvodu zmínil, tentokrát snad ani nedám dohromady pár interpretů, kteří by mě bavili nějak výrazně víc než zbytek kapel, protože prakticky vše, na co jsem se těšil, splnilo očekávání. Něco možná víc, něco zase míň, ale tak už to bývá. Žádný průser nenastal, my odjeli maximálně spokojení a už teď se těším na to, co si pro nás Chaos Descends připraví na další rok. Osobně by mi úplně stačilo, kdyby fakt dotáhli ty Concrete Winds a k tomu pozvali třeba Rope Sect a Reveal.

Jiné názory


Přispěj do diskuze

tak Föllakzoid neasi, to je vždy jízda jak svině, těším se na ně na Fluff

dik za report! koukam asi sem nakonec v zasade o nic dulezityho neprisel a usetril jsem si prechlastavani dederonskyho buranizmu, ale priste mozna precejen vyrazim

aktuálně

diskuze