DEAFHEAVEN, YOUTH CODE

report

Hlavní hvězda s parádním zvukem skoro hodinu a půl předváděla parádní výkon.

Na závěr uplynulého prodlouženého víkendu se ke svoji, tuším, třetí tuzemské performanci v Lucerna Music Baru zastavili nadějní post blackmetalisté Deafheaven, a hned na začátek upozorňuji, že kdo váhal a po dvou dnech volna a pálení čarodějnic nenašel dost sil vyrazit, udělal chybu.

Youth CodeAkci ten večer startovalo industriální duo Youth Code. Amíci začali přesně načas a nedbaje zatím ještě nepříliš zaplněného klubu, spustili svůj nelidský nářez. A nelidský myslím zejména proto, že ani jeden z aktérů v rukou žádný pořádný hudební nástroj nedržel. Hudební složka se totiž až na řev odehrávala celá z počítače, což se bohužel v mém případě s pochopením příliš nesetkává, ale budiž. Situaci jsem akceptoval a snažil se v jejich produkci něco nalézt.

Bohužel moc se nedařilo a nebylo to ani tak tím, že dvojici chyběla živá rytmika nebo kytara. Beaty a basy byly, musím uznat, opravdu mocné, a ve finále ani absence kytary, jakkoli ta by industriální masáž určitě pozvedla, nebyla tím rozhodujícím nedostatkem. Ten spočíval spíš v tom, že Youth Code jeli příliš na první signální. Snažili se to „pálit“ stále na maximum a přítomné „ohromit“ nářezem, jenže jejich vystoupení postrádalo nějakou rafinovanost, která by zaujala, anebo alespoň nějaké změny v intenzitě, či záchytné body. Takže když zhruba po půl hodině řev divoké frontmanky utichl, bylo to tak akorát včas, než produkce začala vadit.

Během nastalé pauzy se už sál docela zaplnil, takže počáteční obavy z návštěvnického průšvihu se nakonec nepotvrdily. Nelze si v této souvislosti nevšimnout, že trend ignorovat předkapely stále roste a stále více a více lidí chodí jen na hlavní hvězdu. Tentokrát však mohli pozdě chodící zaváhat, neboť Deafheaven nastoupili hned, jak měli nachystáno, což bylo skoro o půlhodiny dříve, než bylo hlášeno ve fár plánu.

DeafheavenPo krátkém intru spustili američtí post-black-shoegaze-nevímco dle očekávání jednu z ostřejších věcí, a sice Brought to the Waterposledního alba. Následně pokračovali klidnější Baby Blue z téhož a hned od začátku předváděli přesný opak, než předkapela. Na ploše více minutových skladeb velmi dobře pracovali s dynamikou, hlasitostí a intenzitou. Během každé skladby plynule střídali intenzivní bouři s klidnými melancholickými momenty, které opět zvolna gradovali až do extrémní blackmetalové sypačky. A po stejné době, kdy se předkapela naprosto vyčerpala, oni teprve pomalu a v klidu rozjížděli svoji show.

Hlavní personou večera byl bezesporu excentrický frontman, který neustále běsnil, gestikuloval, šklebil se, burcoval dav, tančil, pařil. V těch klidných, čistě instrumentálních pasážích jeho křepčení ze začátku působilo jako mírně přetažené, nicméně zhruba v polovině setu, kdy se dal do pohybu docela slušný kotel, už měl většinu diváků na své straně. Jeho pódiová show bohužel dost kontrastovala se statickým projevem kytaristů, ale u této kapely mi to tak nějak přišlo v pořádku.

První polovina vystoupení obsahovala kupodivu více těch klidnějších kusů, kdy se kapela snažila o více atmosférické vyznění, což ovšem nebylo vůbec na škodu. Postrockově laděné plochy se Američanům naživo dařily náramně. Avšak jen do té doby, než zhruba ve dvou třetinách dozněla krásně zasněná balada Cody. Pak začalo znatelně přituhovat. Následující finální trojice Dream House, Sunbather, The Pecan Tree z přelomového alba Sunbather byly naopak více extrém, který jsem ale ten večer od Deafheaven spíš očekával, a který z nich dle mého dělá fenomén.

Závěrečnou půlhodinu nás zkrátka Deafheaven drželi v intenzivním sevření, kdy respekt zasluhuje zejména bubeník, který po hodině trvajícím koncertu dokáže zahrát ještě další půlhodinku v blast beatu. Po finálním zvolnění v Pecan Tree pak už jen pár díků, úklonů, podání rukou s fanoušky a odchod. Přídavek se nekonal, ale upřímně, ani jsem ho nečekal.

Celkově ze strany hlavní hvězdy musím konstatovat jediné, parádní výkon. Deafheaven své skoro hodinu a půl trvající vystoupení perfektně sestavili, vygradovali a v neposlední řadě i bezchybně přehráli. Ani zvuku nebylo co vytknout (stál jsem před zvukařem, dole vlevo), a nakonec i ta návštěvnost byla v pořádku, takže celkový dojem jednoznačně pozitivní.

Setlist:
Brought to the Water
Baby Blue
Come Back
Language Games
Cody (cover)
Dream House
Sunbather
The Pecan Tree

Vložit komentář

brutusáček - 03.05.17 20:33:48
já musím říct, že LMB stabilně kvalitní zvuk, jak swan, dinosaur jr, nma, neurosis, russian circles a včera pontiak, takže jsem zvědav jak tam dopadne gojira

Zkus tohle