„Pojedeme na výlet! Pojedeme na výlet!“ Odvoz autem nevychází (sliby, chyby), hm, nevadí, je krásně, takže jako správný hitchhiking metal punk vyrážím stopem vstříc dobrodružstvím dálnice D1, na Opatově chytám menší spršku („marching on, in rain or shine!“), ale pak už jenom Osvícení, 4 auta, 3 hodiny, 1 nová vtipná historka od bývalého stopaře, nečekaně poprvé v životě navštěvuji Přibyslav (vyjmenovaná slova!). Do Ždáru dorážím nedlouho po „místňáko-pražácích“ jedoucích vlakem, které po poradě v Batyskafu (mj. příjemné to místo) nalézám v místní nálevně, jedou první pivka a jde se na bigbeat.

Dorážíme chvíli po začátku setu Průmyslové smrti, na úvod paráda, fastcore, thrash a trocha grindcore, baví mě to, maličko by to chtělo občas přitlačit na rytmičák, já jsem na to trochu úchyl, vím. Zpěvák pobíhá v prvních řadách, skvěle dává rozjížděcí „Uaargh!“ (i když jinak preferuji suché „Ugh!“, popřípadě s ozvěnou), díky čau.

Druzí jdou na věc slovenští Boiling Point, z nahrávky mě to tak neoslovilo, ale naživo je to jiný soudek rumu, resp. možná spíše dynamitu. Víc thrash(coru), (skate)punku, ale rychlost stále vítězí, dobře sehrané, vtipné názvy skladeb i agitky („Pravdu má ten člověk!“), první zvedačky (a pády) a tanečky, uteče to samo.

Začíná družba s místními i přespolními, nečekaná setkání z druhého konce naší země, staří i noví známí (zdravím Suda!). Soudruh Božkov jako ledoborec boří bariéry i železné (metalové) opony, byly-li vůbec nějaké, začíná se mi tu fakt líbit, návrat dovnitř na skoro-místní, či „záhumní“ Bestia Triumphans a přichází další příjemné překvapení. Punk už prakticky neposlouchám, ale tohle bylo moc a moc dobré, správně nasrané, nápadité až originální, sehrané, vskutku „jedovaté“, pořád to byl ale punk/hardcore, byť co tam předváděl občas zvláště bubeník, no koukal jsem a tleskal. Ke konci skladba o/proti pánovi z Hradu, bubeník nasazuje masku onoho „lumpa“, fakt zážitek vidět bubnovat rozesmátého Vaška K. :) Nakonec cover od Dead Kennedys o Lynchování Landlordů a je vymalováno. Zaklínadlo „rumvenpít“, zelené rostlinky, kucky, kucky, no jo už nejsem nejmladší žeáno.

Zpět na domácí - Lycanthrophy, tady končí všechna sranda, začínají „jatka pana Radka“, kytary a řev a hlavně – ty bicí!! Bez nadsázky, jejich bubeník je pro mě už delší dobu (minimálně v rámci žánru), a já to klidně řeknu, světová špička, AK-47, kam se hrabou „lechtači blan“ á la… no nebudeme jmenovat, (dobře Rich Hoak - a teď mě zabte, haha), krátký, rychlý, hlasitý a přesný. Kytary rozhodně nezůstávají nic dlužny, riffy chytlavé (když se stihnete chytit). Vše samozřejmě korunuje sličná a především šikovná zpěvačka smrtícím ječákem, vokální UZI škorpión i s tou kapkou jedu, cover od Phobia (pokud se nepletu) a hostovačka obřího pána. Fastcore-grind-violence krutovláda.

„Večírek“ v plném proudu, tady už si přestávám být spoustou věcí jistý, vzývám Sudího nebo někoho o případnou korekci. Dělo se toho spousta, zajímavá opětovná zjištění, že „každý zná každého“ a ví spoustu věcí, co by člověk ani neřekl, no jo, svět je malej. Začínají Streetwalker z USA, zcela nečekaně se opět sype jako o život, mix všeho možného extrému od thrashe, grindu po crust a já nevím čeho všeho ještě, každopádně mě to baví, kotlíme, pijeme, jedeme z kopce do jámy pekel, už začínám vidět pověstný pekelný chřtán, stejně tam všichni patříme, tak co.

Předposlední jdou na řadu též zámořští Catheter, pro mě potřetí naživo, potřetí super, poprvé bez sólo zpěváka, což bylo možná jediné lehké mínus, táhnou to řvoucí kytarista s pochroumanou nohou (s nímž si předtím o čemsi povídám a smějeme se, ale čemu, to už si fakt nepamatuji :)) a též řvoucí bubeník. Grindcore, grindcore, grindcore, trochu death metal, trochu crust a trochu sludge, takhle to má být, pěkně hrubě, tak to mají mazlíčci rádi. Mosh, vzduchem lítají mužní muži (mě nevyjímaje) i sličné (mám já rád to slovo) a odvážné ženy, barové stoličky a lidé na barových stoličkách, prostě party jak se patří a paří.

Nelehká úloha pro poslední kapelu – legendární Beatles, tedy pardón, Disbeatless, ale perou se s tím s vervou nečekanou, publikum jim i v pokročilou hodinu onu vervu opětuje, jede metal crust, či crust metal, jak kdo chce, ale je to dobrý. Fakt se mi dlouho nestalo, že by mě bavilo 7 kapel v řadě, dost tomu dopřál i zvuk, který se celý večer nesl buď v slušné normě, či byl jednoduše dobrý, příjemná atmosféra, ale hlavně kapely samotné. Pořadatelé holt mají čuch, to se musí nechat.

Pak už nějak nevím, asi jsem se příliš teple oblékl do „rumového kabátku“, upadám na lavici a usínám, budí mě krásná víla z pohádky něžnými slovy („Vstávej kurva, za chvíli jede vlak!“ :)). Delirická cesta na nádraží, ztratit punkáče je docela punk (sorry), vlak, spánek, konec. Bylo to super, za rok zase!