Jak už jsem avizoval v koncertních upoutávkách, tahle akce byla lákavá zejména ve spojení s kolegy Living Colour, se kterými Extreme absolvovali turné po Americe. Jenže do Evropy každý dorazil sám a zatímco LC jedou vzpomínkové turné ke 30 letům od vydání Stain, Extreme již propagují letošní desku Six. Nebudu tvrdit, že tahle změna plánu byla příjemnou zprávou, ale na druhou stranu to skýtalo naději na delší set. A stalo se.

Do Berlína přijíždíme už v sobotu, abychom si trochu užili německého velkoměsta, což se nám v místním bierhausu (mimochodem kuřáckém, a nikdo to tam neřešil) podařilo více než dobře. Všudypřítomná třicítka v kombinaci s cyklopruhy je pro řidiče pravým utrpením a sehnat volné místo k zaparkování v blízkosti klubu se navíc ukázalo jako zhola nemožné. Vjíždíme tedy na placenou plochu hned u klubu, kde nás u závory brzdí člověk uložený na asfaltu. Naštěstí se nejednalo o přilepeného aktivistu, ale úplně normálně zlitého chlapíka. 

Díky tomu vcházíme do sálu zhruba v půlce produkce předkapely The Last Internationale. Dvě holky a dva kluci z New Yorku produkují směs kytarového rocku s důrazem na ženský zpěv. Zpěvačka Delila Paz s publikem maximálně komunikovala a nebála se dojít si pro podporu i mezi posluchače. Hezky se na to koukalo, poslouchalo taky příjemně, ale nějak to u mne nedokázalo rozproudit emoce, nenašel jsem tam nic, co by převyšovalo průměrnou laťku. Delila kapelu prezentovala jako zcela nezávislou, která si dělá vše sama, nemá za sebou podporu žádného labelu. Možná za mořem mají větší jméno (když s nimi hrál i Brad Wilk z RATM), ale i v Berlíně měli slušnou odezvu. Každopádně taková šance se musí uchopit za pačesy a podle ohlasu u merche se asi i podařilo fanouškovskou základnu rozšířit. Za mne splnili roli předkapely jako drtivá většina podobných uskupení – vyplnit časový prostor před hlavní hvězdou večera.

Huxley’s se dá asi nejlépe přirovnat k menšímu Fóru Karlín. Moderní prostor, kam se určitě nějakých 700 lidí vejde. Extreme určitě neměli vyprodáno, ale tipuji, že 80% kapacity určitě zaplněno bylo. Tak akorát, aby se člověk mohl pohodlně postavit, aniž by stál na noze jinému. Krátce po 21:00 se rozeznělo intro a oči King Konga na plachtě za pódiem začaly rudě žhnout. Opičákova hlava vévodí nové desce Six, která v programu dostala hodně prostoru. Ale popořádku.

Druhá deska Pornograffitti je pro mě vrcholem tvorby a není to kvůli hitu, který známe (asi) všichni. Ta deska prostě nemá chybu, takže zařadit It ('s a Monster) a Decadence Dance na úvod… absolutní návrat do 90. let, kdy kluci vypadali jako holky a holky na ně letěly! (Což dneska je spíš už úplně naopak.) A Nuno jako by se za těch 30 let vůbec nezměnil a navíc jeho hra na kytaru je ještě dravější než za mlada. Takhle kulervoucí zvuk jsem absolutně nečekal – tóny ostré jak žiletky, prsty na levačce se vlnily jak chapadla chobotnice, pravačka kmitala po strunách. Bylo jedno, jestli zrovna držel španělku, nebo vystřihl Let čmeláka na elektriku. Six je navíc skvělá deska v podstatě přímo navazující na tvorbu 90. let, což se potvrdilo i živě. Zaznělo z ní plných 7 skladeb a bylo jedno, jestli se jednalo o #Rebel, do které Nuno přešel z jednoho z mnoha minisól, nebo když na megahitovku More Than Words navnadili taktéž akustickou novinkou Hurricane a následně pokračovali do Banshee. A i úplný závěr rovněž ponechali v režii nádherně křehké Small Town Beautiful v kombinaci s vypalovákem Rise.

Basa Pata Badgera totiž byla neméně průrazná. Tenhle Jezevec se rozhodně nikde neschovával. Basa rvala vnitřnosti a rezonovala podlahou (ty údery v Rest in Peace!), ale co mě hodně překvapilo bylo, jak kvalitní je Pat i jako doprovodný vokalista. Nuno s Garym samozřejmě rvali větší díl vokálů, ale když se k nim Pat přidal v trojhlasech, bylo to neskutečné.

A Gary Cherone? Na to, že je mu už přes 60, je stále fenomenální zpěvák. Ani nota špatně a energie na rozdávání. Jeho hlas se nad hudbou nádherně klenul a v That's All Right dokázal, jak je na tom s výdrží, když finále dotáhl do dvojnásobné délky. Výtečné byly i vsuvky na kapelou oblíbené Queen před Play With Me / We Will Rock You a Banshee / Fat Bottomed Girls, věnované všem přítomným dámám a slečnám. 

Setlist byl prostě skvěle poskládaný a Extreme ho dodržují beze změny od začátku evropského turné. Na jednu stranu to postrádá prvek překvapení, ale na tu druhou – s každým vystoupením se dají vychytávat drobnosti. Třeba jako je konverzace s publikem, kterou si brali na starost výhradně Nuno s Garym. Nicméně vzhledem k akustickým a kytarovým vsuvkám se jako jednoznačný leader jevil Nuno. Asi nejdelší nehudební vsuvka se odehrála během Nunova vzpomínání na 90. léta, když se bubeník Kevin Figueiredo přesunul do středu pódia, kde mu zatím bedňáci nachystali bicí minisoupravu, u které ve stoje odehrál Other Side Of The Rainbow i další Hole Hearted.

Show trvala čisté dvě hodiny a jak už jsem uvedl, nehudebních vstupů bylo minimum. Když se kapela loučila za zvuků Here's To The Losers, konečně jsme s piTRsem ze sebe vypravili  víc než holou větu. Asi by se dalo najít pár mušek. V první skladbě si zvuk lehce sedal, naproti tomu přídavky byly až zbytečně nakouřený, ale nebudu a ani to nechci už pitvat. Z Berlína jsem si prostě opět odvezl další fantastický hudební zážitek. Příští rok mají Extreme opět přijet, takže za mne jednoznačné doporučení!

piTRs: Living Colour byla asi jediná předkapela za poslední moře času, která by mne bývala zajímala aspoň trochu srovnatelně s hlavními tahouny, kvůli nimž jsem se na danou akci vydal. Jejich absenci se ale podařilo přežít bez větší újmy, přičemž The Last Internationale na tom nemají žádný podíl. I když formálně bylo vlastně všechno na svém místě, tak nakonec veškeré vypálené střely (a že se střílelo z ostrých…) terč minuly a největší pozornost ve finále vzbudila groteskní etuda kytaristy, když při dozvucích poslední skladby „rozbíjel“ kytaru a zároveň se zoufale snažil, aby ji poškodil co nejmíň.

Extreme pasuji na jednoznačné rytíře dlouhé řady navštívených live událostí, sahajících znatelně dál, než k rámci letoška. Takovej ten pocit, že člověk se účastní něčeho víc, než jenom skvělého koncertu, a že je zrovna teď přesně na tom jediném správném místě, kde být má. A že se podlaha haly, pohupující se pod impulsy basových frekvencí, každou chvíli změní v létající koberec směr samotný vrchol rock´n´roll funku, pod nímž je jen nekončící hloubka. I když bych řekl, že Gary (asi jako jediný z kvarteta) si přece jen pár těch slabších chvilek vybral, nic to nemění na tom, že obvyklá věta „tohle je zatím nejlepší koncert turné“ ten večer od Nuna nezněla vůbec tak, jako od většiny dalších, kteří ji pronášejí. A letmý pohled na videa z Kolína (ne toho na Labi), kde Extreme hráli další den, to rozhodně nepopřel. Asi jsme se s tím Berlínem prostě trefili.

Setlist

Sacrifice - Hail to the King (intro)
It ('s a Monster)
Decadence Dance
#Rebel
Rest in Peace
Hip Today
Teacher's Pet / Flesh 'n' Blood / Wind Me Up / Kid Ego
Play With Me (We Will Rock You intro)
Other Side Of The Rainbow
Hole Hearted
Cupid's Dead
Am I Ever Gonna Change
Thicker Than BloodMidnight Express
Hurricane
More Than Words 
Banshee (Fat Bottomed Girls intro)
Take Us Alive / That's All Right
Flight of the Wounded Bumblebee
Get the Funk Out
------
Small Town Beautiful / Song For Love
Rise
Here's To The Losers