Uspořádat koncert na způsob olympijských her městských států Praha vs Plzeň, kde se ve vzájemném klání střetnou jejich zástupci, se ukázal jako poměrně zajímavý nápad a sliboval při pohledu na žánrově barevnou paletu jednotlivých reprezentantů zajímavou podívanou, což se ve výsledném resumé potvrdilo. Jednalo se opravdu o nejlepší domácí koncert poslední doby. Nicméně nápad začít v sobotu už v 17h, se již jako chytrý neprokázal, na což prázdným placem před pódiem doplatily první dvě kapely, plzeňští Llyr a This Night Draws The End.
A tak v půl šesté před téměř prázdný plac a za celkově vlažného přijetí nastupují Llyr, které zpěvák uvedl slovy: „Jsme doommetalová kapela z Plzně a hrajeme… doom metal :)“ Pentet čítající u druhé kytary i slečnu předvedl staroškolštější doomík, který se u nás produkoval tak kolem roku ’95, trošku s vlivy starých Paradise Lost, čili ne veselý model jedné rytmizující kytary podpořené melodickou linkou kytary druhé za jednoduché rytmiky. Něco ve stylu archaických Sad Harmony z dema Devoted to Sirens, jen v osekanějším podání. Dalších negativ si schovám, ale s tímhle pětice dnes již neprorazí. Tak alespoň zvuk byl docela v poho.
O This Night Draws The End (krásně moderní dlouhé jméno) jste si tu nedávno již mohli přečíst, jen osobně nebudu sdílet tolik nadšení. Hned na první pohled se totiž kapela líp hejbe než hraje. Slabinou jinak v místy docela povedených kytarách, kdy dojem ale pravidelně kazí ty nejprůměrnější breakdowny, je křečovitý bubeník, který sice používá tři tomy, ale vlastně k tomu není jediného důvodu, když do bicích spíš bije, jak když máma naklepává řízky, než aby na ně výrazněji hrál. Dobré pasáže tedy sem tam a bicí jednotvárné, dojem nezachraňuje ani dobrý vokál Morbiho. Zvuk - nastavením kytar? - zakulhal, ale vlastně to u tak průměrného, melodického metalcore ani nevadilo. Snad se nám kluci mladí vyhrají nebo získají alespoň schopnějšího bicmana.
To s příchodem domácích Mindwork se už mělo blýskat na lepší časy. Kapelu živě vídám docela pravidelně, debutové album Into the Swirl poslouchám taktéž a stále jsem se ještě nenasytil. Asi nemá cenu jejich set nijak blíže přibližovat, protože Mindwork i toho dne nezklamali, zahráli úžasnou novinkovou skladbu a předvedli se ve stále skvělé formě, čili kdo je viděl, ví své, kdo ne, toho opět odkážu na starší report. Fanoušci technického a jazzem proleželého thrash/death metalu nemohli být zklamáni, protože i zvuk i byl parádní.
A s parádním zvukem dominaci domácích zástupců potvrdili Diphteria, kteří v Mrázovi mají co do živé prezentace asi nejúspornějšího basáka, co znám. Dipteria hrají ostře, s ničím se neserou, používají mnohastrunné kytary, takže zvuk je válec, ale nehrají metalcore, jak je často lidé nazývají. Na něj moc metalej nebo nadbytečně hardcorově hopsaj, ale i nějaká ta melódyje je zastoupena, takže posudek nechám na vás ostatních. Vše potřebné jinak bylo zmíněno v nedávné recenzi prvotiny Claustrophobic, a tak jen dodám, že takto výživný hardcore/metal si nechám živě líbit, protože Diphteria má jistotu vzadu (rytmickou, byť je to hra na jistotu), jistotu vpředu (zpěv), na bocích (riffovou, basovou) i jistotu zvukovou. Odměnou pak byla i výživná novinka, která obsahovala trochu jiné postupy, než se kterými Pražáci na albu obvykle pracují, zněla celkově náročněji, propracovaněji než všechny jejich prozatimní skladby.
Reputaci Plzně tedy již mohli zachránit jen Bed Sores, k nimž mám - jako k většině kapel toho večera - lehce osobní vztah. (V létě jsem s nimi zkoušel na festivalová zaskočení, když Lubin postupoval operaci kolene. Ale ten kluk se zotavuje jak komixový hrdina, a tak se nic neuskutečnilo.) A co Bed Sores hrají? Metalcore tomu asi říkat můžeme. Žádnou jeho moderní melodickou od(z)růdu, žádné krasavce (sorry, kluci ;)), ani tahání za srdíčko ale nečekejte. Pěkně ho prokládají matikou, kořeny přiznávají punčíkovými rovinami a umí i metalově zrychlit. A když už BS mají toliko smůly a furt ne a ne nahrát desku, furt ne a ne ustálit sestavu, a tak hrají část skladeb jen instrumentálně bez zpěvu, alespoň že odcházející Rip (basa i v This Night Draws The End) do března dohrává nasmlouvané koncerty. Zvuk byl opět super, čest Plzně jejich živým setem tedy zachráněna, ale o prsa!
Uzavření večera padlo na domácí Heaving Earth, kteří hrají pekelným americkým smrt-stylem (Immolation, Hate Eternal, Diabolic ad.) inspirovaný death metal. Momentálně hledají vydavatele pro nahrané album Diabolical Prophecies, kterému samozřejmě byl i podvolen odehraný setlist a ihned od začátku nastává ohromné překvapení, zvuku bylo i u hudby HE (podlazenost, rychlost, temné riffy) rozumět! A od třetí skladby, po konzultaci se zvukařem, mizí i ty poslední šrámy na kráse a pochybnosti o tom, že death metal (viz. minulé show HE nebo amerických HE zde) se na Chmelnici ošetřit nedá, jsou rozprášeny. Takže. Bez jakýchkoli výraznějších chyb jsme dostali porci prvotřídního, vysokorychlostního a i technicky vlastně náročného death metalu s valivějšími pasážemi a stylovým vokálem Seppa, jenž si pro HE připravil hrubší polohu blížící se snad k Rossi Dolanovi.

Paaya