Poslední zastávkou „...on the Road to Death Tour 2010“ představující „a dirty union of french black metal“ byla Praha. Půlhodinu před avizovaným začátkem akce bylo jen velmi málo toho, co by nějak předznamenávalo, že se v Matrixu představí francouzské kapely Hell Militia, Aosoth a Blacklodge, supportované domácí kapelou s názvem Gorgonea Prima. Dokonce vchod do Matrixu byl zamčen, a tak nezbylo, než obdivovat jiné malebné zákoutí Žižkova.

Když jsme po třetím vypitém zákoutí konečně nabrali směr Matrix, bylo už devět pryč a Gorgonea Prima v tu dobu právě začínala svoji předposlední skladbu. První, co udeřilo do uší, byla skutečně silná klávesová linka a automatické bicí. Do očí pak udeřil ne tak typický výzor – v okamžiku se mi vybavila kapela The Kovenant. Vizuální přirovnání sice není úplně 100 procentní, ale pro představu snad postačí. Kosmický warpaint a černo-bílé kosmické kombinézy vcelku vhodně doplňovaly kosmický black metal se silnými prvky industrialu. Vzhledem k pozdnímu příchodu těžko hodnotit, avšak za tu chvilku ve mě kapela zanechala vcelku sympatický dojem – vystupování na úrovni, po hudební stránce zvládnuto s přehledem – Gorgonea Prima byla docela príma. To se ale nedá říct o nazvučení. Většina produkce šla z playbacku a člověk by proto očekával, že nevznikne zvuková koule, která poznačila zřejmě celé vystoupení domácího supportu.

Další věc, která udeřila do očí, byla kvantitativně velice skromná divácká kulisa. Když si odmyslím kapely, tak bych to viděl tak na 30, maximálně 40 diváků, ze kterých jsem převážnou část znal minimálně od vidění. Je tedy jasné, že se sešli největší maniaci a maniačky (nebo spíš bláznové?) z Prahy a okolí, přespolních bylo minimum. S časem se prohlubující vrásky na tváři organizátorů naznačovaly, že akce nevyjde podle jejich představ. Holt, relativně úzko profilovaný blackmetalový koncert kapel, které nemají silnější zázemí mezi mladou generací asi jinak než prodělečně skončit ani nemůže.

Aosoth nastoupili jako druzí v pořadí a předvedli nekompromisní představení vystavěné převážně na albu Ashes of Angels včetně stejnojmenné skladby. Hudebně se jedná o old school kytarový black metal, kde více pohybu vychází z pravé ruky kytaristy, levačka na hmatníku se pohybuje o něco míň... Milovníci složitých kompozicí a novátorských skladeb můžou tedy přeskočit následující pasáž.
Většina produkce se děla ve vysokých rychlostech (na cd však nejsou pomalé pasáže až tak řídkým jevem) a, jak jinak, při horším zvuku. I tak ale nebyl příliš problém poznávat skladby, třeba Embrace and Enlightment nebo Inner War. Ve druhém případě nutno dodat, že se jedná o cover kultovní francouzské kapely Antaeus (podle řecké mytologie jde o obra, jednoho z otců francouzského black metalu), se kterou je Aosoth spojena osobou frontmana. Kapela působila kompaktním dojmem, byť polovina týmu byli live members pro toto tour. Všechno šlo jako po másle až do okamžiku, kdy najednou MkM zahlásil „This was the last song for tonight“ a celá kapela zmizela z podia. Tím mě docela šokoval, protože vystoupení mi nepřišlo zrovna dlouhé a určitě bych snesl alespoň jeden přídavek. Vzhledem ke skluzu na začátku se to ale jakžtakž dá odpustit.

Prostor dostala trojice Blacklodge. Podobně jako Gorgonea Prima kapela vyrukovala s mohutným playbackem a složitějšími kompozicemi, nicméně celkový dojem byl o dost jiný, a to nejen kvůli rozdílné atmosféře produkované oběma kapelami. V atmosféře Blacklodge cítit nenávist, Gorgonea Prima evokuje spíš kontemplativnější nálady. Těžko se mi opisuje hudba, kterou hraje Blacklodge, trio blackmetalového vzhledu.
Kytarově se jedná o mix thrashe a blacku, vokálově o efektem upravený nablackovaný skřehot. Obrovskou výhradu však mám, a to nebudu sám, vůči bicímu automatu. Kdo čekal klasickou elektronickou klepačku, tak se načekal. Její místo totiž zaujaly samply běžně slyšitelné z party a diskoték. Ano, mám na mysli to klasické tuc-tuc-tuc, které se každou chvíli valilo z reproduktorů. Ostatní elektronické prvky nacházející se na studiových nahrávkách jsem ze své pozice neslyšel. Zde bych opět mohl kritizovat zvukaře, jistě by bylo možno dostat do popředí trochu utopené kytary a ztlumit tucárnu, ale stejně mám pocit, že výsledný dojem z kapely by byl téměř stejný. Kromě jiných zazněla i skladba The Arrival of Satan, která je zřejmě pokusem o hudební přiblížení příchodu satana na technoparty... Podtrženo a sečteno, měl jsem docela problém zvládnout celé vystoupení „industrial black metal trident-u“. Slyšet byly však i jiné názory, některé i velice pozitivní.

Pokud jsem hudbu Aosoth označil jako jednodušší, tak hudbu Hell Militia bych označil jako primitivní. Kytary naladěné podle motorové pily, klepačka, chorobný vokál, absence zbytečných slov či, chraňbože, hloubání. No a samozřejmě warpaint. Zkrátka ideální hudba pro pozdní nedělní večer, hah.
Headliner se sestavou zahrnující členy mnohých přednějších francouzských nejen blackových kapel (např. Temple Of Baal, Vorkreist nebo Arkhon Infaustus) tedy vystoupil jako poslední. Kromě věcí ze zatím jediného rádného alba Canonisation of the Foul Spirit (playlist tvořila většina z jeho tracků) byla ohlášena i minimálně jedna novinka z připravovaného nového alba, které vyjde koncem tohoto měsíce (tj. dubna). Po degustaci té jedné skladby se zdá, že kapela nijak zásadně nezmění dosavadní hudební produkci. Ostatně k tomu není důvod, protože k tomu mají členové dostatek prostoru ve svých dalších kapelách či projektech. Troufnu si říct, že kompaktní vystoupení naplnilo očekávání přítomných, pomohl bych si citací prvních slov Lunarise po procitnutí z podpódiového transu: „To byl masakr, hahaha!“ Záchytným bodem v tomto masakru bezpochyby byla pomalejší skladba Black Arts of Crime.
Další jeho citát bych nominoval na cenu Rudy Pivrnce: „Hele, ten basák byl nějaký divný, ne? Taky to jeho divné oblečení.“ Je to sice k neuvěření, ale v Hell Militia hraje na basu...žena. Lépe řečeno ŽENA. Tato ale působí, či působila i v jiných kapelách, na basu docela umí a v Hell Militia rozhodně nepůsobí nijak rušivě. Tedy pokud pominu zmíněný rušivý vliv na Lunarise... tomu bych na úvod doporučil knížku Anatomie člověka – fotografický atlas, po jehož důkladném studiu by snad i vlastními smysly do budoucnosti byl schopen zjistit, že v kapele působí žena.
Show byla zakončena společným hudebním vystoupením všech zúčastněných kapel asi 20 minut po půlnoci. Název jednoduchého pravděpodobně cover songu odehraného Hell Militií a odzpívaného všemi ostatními jsem však nezachytil.

Úplně na okraj bych zmínil ještě překvapivý bonus v podobě krátkého vystoupení – v čase, když už bylo dost dlouho skutečně po všem, vyšla na podium postava zahalená od hlavy po paty v tmavém plášti a spustila směsici potemnělých zvuků běžně škatulkovanou jako dark ambient. Dal jsem však přednost vychutnávání si dozvuků masakru a po podrobnostech tohoto výstupu jsem nepátral.

Co na závěr? Dobrý blackový koncert se pozná podle toho, že zpocená kapela má na konci svého vystoupení většinu warpaintu ve vlasech či na oblečení. To byl především případ Hell Militia. Z mého pohledu to byl tedy vcelku povedený koncert, jakých v Praze v dnešní době moc není. Nejsem sice na děkovné rituály, ale uznání a dík patří i organizátorům (Arkham Productions) – dnes to chce velkou dávku odvahy pouštět se v Praze do takovéto akce.