Články

přeposlat článek tisknout
Hradby Samoty poster

Hradby Samoty X.

  • kdy: 2.–4. července 2021
  • kde: Slovensko, kaštel Moravany nad Váhom

Jubilejní desáté Hradby Samoty proběhly převážně za účasti lokálních projektů a bez zahraničních hostů. I tak se ale díky nezaměnitelné atmosféře jednalo o festival, na němž nelze být nespokojen.

Už to jsou dva roky, co se festival Hradby Samoty poprvé přemístil do kaštelu v Moravanech nad Váhom. Neodvážím se používat pojmy jako nejlepší ročník atd., nemohu však zapřít fakt, že dojem, který ve mě místo konání zachovalo, byl opravdu silný. Doufal jsem tedy, že se festival do Moravan v budoucnu opět vrátí. A tak se také stalo, dokonce hned následující rok. Jednalo se sice o menší formu nazvanou Mikro Hradby Moravany, i tak ale akce nabízela poměrně zajímavý lineup v čele s Kimem Larsenem z Of the Wand and the Moon.

Samozřejmě všichni víme o komplikacích kolem covidu, karantén atd., které nás poslední rok a půl provázejí. A vzhledem ke kombinaci různých nepříznivých událostí jsem se osobně Mikro Hradeb zúčastnit nemohl. O to více mě potěšilo, že i pro další plnohodnotný, tentokrát již desátý ročník festivalu se pořadatelé rozhodli zůstat v Moravanech i nadále.

Ten plnohodnotný ročník musíme brát ale trochu v uvozovkách. Jednak se po několika třídenních ročnících ten desátý zkrátil pouze na dvoudenní akci, a hlavně covid a jeho mutace jsou pořád mezi námi, tudíž je cestování mezi zeměmi stále složité, a logicky proto nelze udělat akci s hromadou zahraničních hostů, když se každou chvíli může stát, že některá z okolních zemí zavře hranice. Desáté Hradby Samoty proto měly primárně lokální podobu. Vystupující interpreti byli hlavně ze Slovenska a České republiky, a i z toho minima potvrzených zahraničních hostů několik nezvládlo dorazit. Necelý týden před datem konání dokonce svou účast odřekl slovinský headliner 300 000 VK.

 I přes nepřízeň současné situace nakonec na festival dorazilo poměrně hodně lidí. Přesný počet si netroufám odhadnout, v areálu rozhodně narváno nebylo, ale už v půlce června se objevila informace o vyprodání 80 % všech lístků, a na místě už nebylo na prodej nic. Pro pořadatele a celkovou budoucnost akce je to samozřejmě potěšitelné, protože když vezmeme v úvahu, že na Slovensku tou dobou bylo při návštěvě koncertu nutné mít nejdéle 12 hodin starý test (případně očkování), věřím, že to mohlo hodně lidí odradit. Nakonec jsme si ale všichni oddechli, že restrikce při cestě z ČR na Slovensko byly takto volné. Doslova pár dní před festivalem totiž přišla informace o chystané povinné karanténě při překročení hranic a zpřísnění hraničních kontrol. Můžeme být tedy všichni rádi, že festival vůbec mohl proběhnout, a musíme zaklepat, aby za rok byla situace ještě lepší.

pátek 2. července

Minimálně v našem případě ale testy s přejezdem mezi státy proběhly v pohodě. Po cestě jsme dokonce zvládli zastávku v Trenčíně, koukli na hrad (určitě doporučuju, za poměrně vtipné vstupné to je docela kolos), dali oběd v místním pivovaru (já žel jako řidič) a ve tři, akorát když začínal program, přijeli do areálu. Během prvního vystupujícího tedy prohlížíme spodní část areálu a stavíme stany. A i přesto, že jsem set Macronoise poslouchal hlavně zpovzdálí, nemohu nezmínit, jak příjemný byl. Poměrně minimalistické techno s ne vždy pravidelnými beaty, které protkával lehce noisový podklad s dalšími ruchy a samply, nás uvítalo snad nejlépe, jak mohlo. Atmosférická a poměrně pestrá hudba, která by se určitě neztratila ani mezi headlinery, a která dobře koresponduje s názvem projektu.

Hned druhý set, který patřil premiérové kolaboraci, během které spojil síly Predskokan Otrok a Marek Buranovský, nás opět přesvědčil o tom, že netřeba čekat na velké hvězdy, abychom si na Hradbách Samoty užili skvělý koncert. Rozbitá, kvílivá a praskající elektronika, kterou doplňovala různými riffy a vazbami kytara, zanechala silný dojem určitě ne jen na mě. Stejně tak jako obrovský plyšový medvěd válející se na pódiu, který se stal takovým maskotem letošního festivalu. Tyhle skryté klenoty zde mám vlastně úplně nejraději a užívám si je mnohem více než koncerty jmen, které zná téměř každý. Díky tomuto zjištění, na které jsem přišel už během minulých ročníků, si tedy letošního lokálnějšího provedení o to více vážím, protože člověk aspoň neměl téměř žádné výčitky, když se na dvě hodiny ztratil v podzemí kaštelu na noisových setech, během kterých mu uteklo několik vystoupení na hlavní stage, ale o tom více později.

V pauzách mezi koncerty v parku, dokud underground stage ještě vyspávala, se naštěstí našlo i trochu času na obdivování areálu a místního umění. Dalo by se říct, že vše zůstalo při starém a zároveň se vše částečně změnilo. Skvělé stanování pod obrovskými stromy kousek od venkovního pódia, na festivalové poměry super pivo z piešťanského pivovaru ŽiWELL a možnost si dát sprchu a zajít na normální záchod. Všude byla jako dříve hromada uměleckých instalací, nicméně až na pár výjimek se jednalo o nová díla. Za zmínku stojí například drátěný a ve tmě svítící Olgoj Chorchoj, mezi stromy zavěšení rejnoci, nebo například krajkovaný Trabant. Prostor byl dokonce vyčleněn i na doplňující aktivity jako básnický duet nebo sobotní workshop. Určitě potěšilo, že díky pár opravám u vstupu přibyl i ve spodní části areálu druhý výčep včetně místa k sezení a dalších toalet. Lze zkrátka vidět, že se na areálu stále pracuje i na jiných místech než jen na lešení kolem kaštelu.

Když ale začínalo ostravské (dnes již) trio Massola, okamžitě se přesouváme opět k pódiu. Na jejich jazz-corový výplach jsem se dost těšil, protože pokaždé, když jsem je viděl, mě svými sypanicemi se saxofonem vyloženě odstřelili. Stejně tak jejich split s Masáží nebo příspěvek na kolaboraci labelu Dysphoricam Audio productions jsou super šílenosti. Tentokrát sice kapela nehrála až tak extrémní set, drželi se podstatně pomalejšího tempa, což by ani nevadilo. Když na to přišlo, Viki sem tam solidně zasypal, a stejně tak Áda na ságo dobře kvílel. Jejich set ale doplatil na nazvučení saxofonu. A momentálně si nejsem jistý, zda se jednalo o záměr nebo chybu zvukaře, ale saxofon šel ven hodně zefektovaný, za což pravděpodobně nese zodpovědnost třetí člen kapely, který se stará o různé synťáky. Předpokládám, že účelem bylo ságo nějak zprasit, žel ve výsledku mu nešlo téměř rozumět a navíc ztratilo veškerou řezavost, která dělá Massolu Massolou. Přitom když člověk přišel až k pódiu, nebylo to až tak marné a v odposleších šlo vše slyšet o něco lépe. No co, nemůže být holt každý den posvícení.

Následně se ale konečně otevřely dveře od podzemní stage, kde jako první vystoupil Vyšehrad. Poměrně nový, jednočlenný, ale o to více aktivní projekt kombinující black metal, dungeon synth a industriální prvky. Původně začal vyloženě synth pasáží, ale poté taky uchopil do rukou elektrickou kytaru, aby rozjel hodně old-school blackovou riffovačku doplněnou poměrně splašenou recitací textů. Někdo by mohl říct – úsměvná parodie Burzum, ostatní zase – celkem poctivé vzpomínky na staré Norsko. Jedna kamarádka následující den dokonce mluvila o nejlepším pátečním setu. Osobně jsem trochu skřípal zuby, když došlo na sólo a mučení strun dosáhlo poměrně extrémní úrovně. Naopak některé rytmické momenty, klidně i bez kytary, nebyly až tak blbé. Škoda, že nedošlo i na opravdu rychlé klepačky jako na nahrávkách, u těch by si člověk i docela zahrozil.

Hned po Vyšehradu ale proběhl opět návrat do parku, protože přišel čas na pátečního headlinera. Maďaři Entrópia Architektúra se sice tváří jako velká neznámá, v roce 2010 vydali jediné EPčko a od té doby nic. Když ale přišli na stage, působili jako poměrně velká kapela. Pět členů, několik z nich obsluhujících více nástrojů, dva zpěvy a k tomu i nějaké to železné harampádí. Jejich hudbu by šlo asi nejlépe popsat jako industrial doom metal. Nejblíže bych je asi přirovnal k Neurosis, kteří kromě drhnutí hutných riffů ještě mlátí do kovových konstrukcí. Za sebe říkám, že dost dobré, pouze to celé mohlo být mnohem více nahlas. Aparát na Hradbách Samoty zrovna nepatří k těm nejsilnějším, s technikou třeba na Brutal Assaultu, kde by Entrópia Architektúra jistě předvedli ještě větší hukot, se to zkrátka srovnávat nedá, zvlášť když hrajete venku kousek od centra obce.

Po Maďarech každopádně nastal moment dlouho očekávané spokojenosti. Konečně jsme byli po neskutečně dlouhé době na vytouženém festivalu, viděli již několik dobrých koncertů, měli kolem sebe hromadu známých a k tomu nějaké to pivo. S tím, jak začaly hrát obě stage a člověk byl nucen přebíhat mezi horní a spodní části kaštelu, navíc když se několik setů překrývalo, se začala postupně vytrácet uspěchaná potřeba vidět vše, a konečně začala nastávat ona pověstná pohoda Hradeb Samoty. Potkávali jsme čím dál více kamarádů, více se mezi koncerty zakecávali a začali se ztrácet v časoprostoru.

Jsem ale rád, že se mi podařilo odchytit ještě velkou část Aural/Audio. Jedná se vlastně opět o dva lidi z Massoly, jen tentokrát zde hraje hlavní roli Kobylka a jeho synťáky. Viki místo paliček od bicích svírá v rukou mikrofon, do kterého různě řve a křičí. Veškeré týrání hlasivek ale slouží primárně ke generování zvukových ploch, které jsou dále modifikovány a smyčkovány. Po většinu času, kdybyste neviděli na pódium, vlastně ani nepoznáte, že se jedná o hlas. Prim zde hrají digitální zvuky, nějaký hluk, sem tam i rytmy. K vyloženému bordelu ani rychtě nedošlo, i tak ale zajímavý přístup k tomu, jak dělat podobnou hudbu.

Nemuer poté plnili podobnou funkci, kterou na předcházejícím ročníku měl Jeden Kmen. Čtyři členové v pohanských kostýmech s pár netradičními nástroji jako dulcimer, bubny atd. hrající temnější atmosférický folk. Dalo by se říct lokální Wardruna pro chudé (ne nutně v pejorativním významu), škoda ale, že nehráli více za tmy, kdy by jejich hudba zapůsobila o něco silněji.

Urbanfailure toho nestíhám moc, ale konečně se jednalo o náznak toho, co si na Hradbách Samoty nejvíce užívám. Výrazná rytmika, zvukově někde mezi technem a kovovějším industrialem, do toho různé ruchy, hluky a dekonstrukce rozjetých vzorců. Zatím v bezpečném tempu i s bezpečnou hlasitostí, což se ale brzy změnilo.

Hospital Brut totiž předvedli nejintenzivnější hlukový námrd z celého festivalu, a to se paradoxně ani nejednalo o přímočarý harsh noise. No, i když… Tahle banda magorů každopádně pro generování různých pazvuků nepoužívá pouze efekty a nějaké plechy, základ tvoří normálně bicí, basa, kytara a zpěv. Všelijakých krabiček se samozřejmě po zemi i na stole válela hromada a všechny efekty, které signál jejich nástrojů mohly zprasit, byly vytočené na maximu. K tomu se navíc ke kapele přidal i Áda z Massoly se saxofonem, a i když jsem už několikrát viděl Hlukovou Sekci a další extrémní noisaře, tohle byl teprve bordel. Tam, kde většinou končí intenzita koncertů Lightning Bolt, tam Hospital Brut začínali. Není tedy divu, že se během jejich setu ve stísněných sklepních prostorech rozjel regulérní moshpit a lidi pařili jako šílení. Výplach jako hovado!

S Hospital Brut ale párty nekončila, venku sice hrál jistě velice příjemný ambientní set Phragments, na který jsem slyšel samou chválu. I já se kolem na chvilku mihnul, ale po natolik intenzivním koncertu prostě potřebujete více energie a ne relaxovat v leže na trávě při dark ambientu.

Vracím se tedy na místo činu, kde nastoupila Sofia Nøt aka IAmNøt se svým DJ setem. A já nemohu jinak, než před ní smeknout, protože slečna odehrála úplně nejlepší rychtu celého festivalu. Nechci moc předbíhat, ale opravdu tak dobrou, že se jí ani žádný z DJs následující den nevyrovnal. Prostě to nadšení, o které se před dvěma lety postaral Maraki, má tentokrát na svědomí Sofia. A i když to stále nebyla až tak extrémní nálož, tady se jelo mnohem více v nakopnutém EBM a drum and bass tempu než v hardcore technu, k neustávající tancovačce strhla všechny přítomné. Velmi zábavná a energická rytmika protkaná dostatečně barevným podkladem, aby bavila po celou dobu setu. Sofia navíc nepatří k DJkám, které přijdou, pustí hudbu a čau. Celou dobu s něčím kroutila a do toho za pultem pařila, co jí síly stačily, snad ještě více, než někteří lidé kolem ní.

Paříme proto do té doby, než přítelkyni dojdou síly, načež ji odvedu ke stanu a na hlavním pódiu míjíme konec I am Planet. Byl to fakt kousek, tak si vůbec netroufám hodnotit koncert jako celek, ale z toho mála, co jsme slyšeli, to byla fakt nádherně zasněná klávesová hra. Pokud budu mít někdy příležitost Patrika s I am Planet vidět znovu, určitě jej nevynechám. Na dobrou noc úplně ideální.

Sám se ale po popřání dobré noci rychle otáčím na patě a zdrhám ještě na zbytek setu IAmNøt, který naštěstí stále pokračuje stejně našlapaně jako doposud. Jak ale Sofia dohrála, okamžitě nastoupil Nightcall kolektiv se svým synthwavem. Z počátku, no dost možná dobrou hodinu, se drželi hodně živého tempa. Taková pecka jako IAmNøt to už nebyla, i tak ale udrželi několik neúnavných jedinců na nohou a při tanci. S přibývajícím časem, asi jak se za pultem měnili jednotliví DJs, se jejich hudba poněkud uklidnila. A vzhledem k tomu, že byly asi už 3 hodiny po půlnoci, začínal jsem padat na hubu taky, a tak Torvus a pokračování Nightcall vynechávám a jdu nabrat síly na další den.

sobota 3. července

V sobotu jsme po probuzení měli poměrně dost času na chill. Hudební program stejně jako v pátek začínal až v 15:00, takže prioritou bylo se někde najíst a také vidět výstavu v kaštelu, která byla doposud zavřená. Kousek po poledni probíhala i komentovaná prohlídka, kterou jsme ale nestihli, a vydali se na výstavu o něco později po vlastní ose. Stejně jako pro venkovní umění, i pro vnitřek platí, že prakticky všechna vystavená díla byla úplně nová a nebylo možné je vidět na předchozím ročníku, za to rozhodně palec nahoru. Zamrzelo však, že výstava nebyla natolik pestrá jako minule. Drtivá část obrazů a instalací se držela jednoho téma – Budúcnosť kolesa – tedy se zaměřením na environmentální dopravu. Několik děl bylo samozřejmě super a prohlídku jsme si užili, i tak ale musím říct, i s ohledem na závažnost tématu, že tak silný dojem jako předloni, kdy šlo strávit klidně i hodinu v jedné místnosti, na mě nezanechala.

Proto se nám také podařilo celý kaštel a jeho tři podlaží projít poměrně rychle a ve 3 hodiny jsme již stáli na značkách a pozorovali první kapelu. Jób jsou slovenská post-metalová čtveřice a sobotní, poněkud kytarovější začátek programu příjemně začala. Jejich set nebyl kdovíjak překvapující, pracují, stejně jako mnozí, s instrumentální fúzí post-rockovějších ploch a sludge riffů. Z jejich vystoupení jsem měl ale velmi dobrý pocit. Vyvarovali se totiž onoho slizkého post-kýče a i díky poměrně dobrému zvuku navodili fajn atmosféru. Pár jejich gradací i zasněnějších momentů fungovalo dobře, a i když bych mezi dalšími podobnými kapelami neměl velké nutkání se jejich hudbě dále věnovat třeba při domácím poslechu, program druhého dne festivalu odstartovali dost pohodově.

Set Ondreje Zajace mi ale úplně nesedl. Jeho jméno už nějakou dobu registruji, třeba z Alternativa festivalu, a mám jej zafixovaného jako kytarového experimentátora, který hodně pracuje se smyčkováním vlastní hry, zapojením smyčce atd. Nevím, jestli to teď akorát zvukově nevyšlo, chtělo by to intimnější prostředí než venkovní stage, nebo jsem to akorát nepochopil, ale pamatuji si akorát téměř nekončící opakování jednoho vybrnkávaného motivu, který navíc nebyl nic extra. A jelikož jsem slyšel i od okolostojících lidí názory jako „ať po tomhle bude hrát cokoliv, určitě to bude lepší“, evidentně jsem nebyl jediný, koho Ondrej tentokrát úplně neoslovil.

Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip tedy šli hrát před dav, který byl hladový po dalším silnějším zážitku. A i když mě osobně část jejich posledních koncertů na rozdíl od dob, kdy měli na kontě akorát první dvě dema, až tolik nebaví, musím říct, že jim to tentokrát opravdu sedlo. Nechci příliš své kamarády a spoluhráče z kapely přechválit, ale když vezmu v potaz jak vše od zvuku, celkové atmosféry i energie klaplo, nebál bych se OOBBT označit za jednu z nejlepších kapel, které na venkovním pódiu v průběhu celého festivalu hrály. A to i přes fakt, že se hodně věnovali novému materiálu a neohlíželi se až tak moc do minulosti. Velkou část setu tvořily skladby z poslední desky Temple of Serenity. A z konkrétních momentů, které mohu vypíchnout, mě fakt zabavil song Vultures Circling the Void s hodně chytlavou rytmikou i zapojením fléten. Vůbec bych se nedivil tomu, kdyby se Olaf a spol. tentokrát stali pro několik lidí hlavní kapelou celého víkendu.

Následně se ale konečně otevřela i underground stage, tedy se má pozornost pomalu začala ubírat směrem k hlukovým setům, kterých bylo v sobotu opět plno. První sice vystoupila kolaborace lidí, kteří se podíleli na hluk-vytvářejícím workshopu s Mirom Tóthom (který hrál v pátek jako Predskokan Otrok). A i když se u pultu s různými efekty sešla čtveřice lidí, ve které byl například také Kragrowargkomn, takže se nejednalo jen o úplně amatéry, výsledek nebyl až tak epický. Kombinace glitchů, klávesových zvuků, random noisů atd. Mít celý set nějaký řád případně větší tlak, mohlo to mít silnější účinek, takhle to spíše působilo dojmem, že si každý hraje něco jiného.

Jdu se tedy ještě kouknout na Stroon, který mě mile překvapil. Základ jeho hudby tvořila hra na vibrafon, její cyklení, doplnění samply puštěnými z laptopu, ale také hra na kytaru. Celek ovšem vytvořil velmi zasněnou atmosféru, u které bylo, jak je již zvykem, nejlepší se natáhnout na trávu a nechat se postupně unášet zvukovými něžnými zvukovými plochami. Velká pohoda.

Ale jak jsem psal už výše, teď byl čas na hlukový bordel. Proto se vracím do sklepa a vyčkávám na začátek Hlukové Sekce, která do nás na Hradbách Samoty pravidelně pouští svůj sonický teror v různě proměnlivé sestavě. A i přesto, že pořadatelé původně slibovali trochu jiné složení, například i účast 900piesek, čtveřice magorů, která se nakonec sešla, se jako vždy postarala o velice intenzivní propláchnutí sluchovodů. Noitt, Únava Materiálu, Drén a Hlukár do nás pustili čistokrevný harsh noise a hlučeli, jak jen to šlo. A i když měli dle programu vyhrazeno 30 minut, nakonec "hráli" snad přes hodinu. A já, jelikož jsem si dal předsevzetí, že se z noisu prostě neodchází, to dal z přední řady celé. A i když se za tu nekončící hodinu už několikrát uklidnili a já si říkal, že přichází konec, stále se neukázal nikdo, kdo by je dokázal zastavit nebo jim, jako obvykle, vypl proud. Díky pánové, postarali jste se opět o totální pročištění mysli a slušnou dezorientovanost na následujících několik minut.

Dobrého hluku ale není nikdy dost, proto ve sklepě zůstávám i na další noise od Paregorik. Osobně jsem se na něj hodně těšil, protože i někteří kolegové z Marastu považují jeho poslední sety za excelentní. Opět tedy okupuji přední řadu a očekávám pořádnou zvukovou dekonstrukci. Nutno říct, že Paregorik hrál po Hlukové Sekci sám, takže jsem ani nečekal tak brutální výplach. Jeho noise byl naopak mnohem více strukturovaný, ovšem stále dostatečně agresivní. I tak se ale nemohu ubránit pocitu, že to mohlo být mnohem více nahlas, aby se dostavil dostatečný pocit euforie.

Jelikož se program ve sklepě trochu protáhl a já si zde týral uši docela dlouhou dobu, chtělo to kratší pauzu. Je třeba se tedy vydýchat, trochu najíst atd. Poté co proběhlo ukojení základních potřeb, měl hrát nizozemský projekt Noire Antidote. A i když jsem už Benjamina s NA viděl na Audiotrauma festivalu, jako jednu z hlavních hvězd festivalu jsem si jej nechtěl nechat ujít. Jaký šok nastal, když přicházím k pódiu a zjišťuji, že už dávno hrají Do Shaska! Noire Antidote nakonec nepřijel, což nikde nebylo pořádně komunikováno, nebo jsem to aspoň nezaregistroval. A vzhledem k tomu, že se pořadatelé rozhodli nenechat v programu hluché místo, Do Shaska! začali hrát místo něj. Osobně jsem tedy viděl asi jen druhou polovinu setu, který byl tedy opět skvělý, i když hráli prakticky to samé, jako už před pěti lety a několika následujících koncertech. I přesto mě ale vynechání části jejich setu mrzí ještě více než absence Noire Antidote. Měli totiž super zvuk, jako vždy výbornou projekci, dokonce aji Přemek, jehož vokál býval kolikrát zastřený, byl dobře slyšet, a dokonce mu šlo i dobře rozumět. Jen bych si docela přál někdy v blízké době Do Shaska! vidět znovu, ale už s novým materiálem.

Tímto pro mě program na hlavním pódiu skončil, ale jak bývá zvykem, Hradby Samoty je třeba zakončit sérií tanečních setů v podzemí. Pořádné rychty a tancování do konce sil, to je zkrátka zábava, na kterou se zde lze spolehnout stejně tak jako na KAL afterparty na Brutal Assaultu, kde koneckonců v posledních letech také hrávají podobní interpreti jako zde. Minkz je jedním z takových, kteří do vás nacpou úderné beaty, které dobře šlapou i bez šílené rychlosti.

Na to je ovšem mistr Maraki, na kterého jsem se po jeho předloňském výkonu setsakra těšil. Jeho minulý set řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy v podobné hudbě slyšel. Téměř nesnesitelné tempo, do toho neustále se měnící pestrý podklad, prostě šleha největší. A i když je logické, že po dvou letech vystoupil s trochu odlišným setem, stejně mě trochu zamrzelo, že tentokrát o něco zpomalil a byl výrazně dunivější. I tak se ale nejednalo o nic, co by vás nechalo znuděné stát na místě.

O částečné zrychlení se následně postaral další ze členů Lazy Bastards SoundsystemuDrakh. Z něj však už mnoho nezvládám, jelikož se začala ozývat únava a hlavně jsem se rozhodl zachovat příčetně, protože jsem o pár hodin později musel opět řídit, takže zbytek jeho setu a Havocknoize (který si však několik přeživších velice chválilo) vynechávám.

Desátý ročník Hradeb Samoty byl tedy opět u konce. Stačilo se už jen sbalit a přežít náročnou, naštěstí v našem případě bezproblémovou cestu zpátky domů. Snad je z nekonečného reportu výše jasné, že jsem nejen já byl s festivalem opět velmi spokojený a jsem rád, že ze všech možných festivalů, kterých jsem se po covidové pauze mohl zúčastnit, byly právě Hradby Samoty tím prvním. Zvlášť když bereme v úvahu fakt, že o týden později by to kvůli omezením už zase nešlo. HS jsou prostě akcí s nezaměnitelně příjemnou atmosférou, kde se vždy sejdu s hromadou přátel a vůbec nevadí, že zde tentokrát hrály především československé projekty. A jak jsem psal minule, rozhodně mi nebude vadit, když se v budoucnu do Moravan nad Váhom opět vrátíme. Cesta sem je sice zdlouhavá, ale místo je to skvělé, a věřím, že nám v budoucnu bude moc nabídnout ještě další svá zákoutí, která se momentálně opravují.

Závěrem ještě zmíním, že jsem velmi rád za to, že jsem jedním z majitelů hezké knížky, která popisuje dosavadní historii festivalu a obsahuje mnoho hezkých fotografií. Rozhodně se jedná o super merch, díky kterému kromě pár triček rád zavzpomínám na předchozí ročníky, z nichž jsem více než polovinu navštívil, protože doufám, že festival bude mít pokračování i v budoucnu a budu moct být jeho součástí. I přesto, že jsem osobně primárně blackmetalový fanoušek, Hradby Samoty jsou akcí, na kterou se vracím ze všech nejraději. Tak tedy snad za rok opět čau, anebo ještě lépe, pokud to situace dovolí, ahoj ještě dříve na klubové verzi festivalu Hradby Samoty: Bratislava Intermezzo, jež byla už několikrát přesunuta.

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Moravany jsou kousek, tam dojet vlakem nebo autem není problém. Horší na tom byla ta Jelšava, to je teprve štreka.

zdar, ctu od rana, a uz jsem v pulce. dostal se nekdo dal? :D :D
kurna, kdyby to nebylo tak daleko, bych na Hradby i jel...

aktuálně

diskuze