INSOMNIC - ego je jedovatě zrádné, je třeba ho mít pod kontrolou

INSOMNIC - ego je jedovatě zrádné, je třeba ho mít pod kontrolou

Rozhovor s hlasem Elbe, Somnus Aeternus a německých Doomed ne ryze o hudbě.

Horu Eschatology jsme s jejími architekty Elbe už zdolali a získali jsme i komentovanou prohlídku. Ale jelikož se jí hlas Elbe – Insomnic – účastnil spíše doplňkově, rozhodli jsme se ho o jeho inspiracích a zkušenostech rozpovídat zvlášť. Samozřejmě došlo na jeho další aktivity v Somnus Aeternus, angažmá v německých Doomed, na lásku k extrémním žánrům či literatuře a vedle osobních poodhalení se trochu i filozofovalo.  

Elbe

Zdravíme tě, Insomnicu. Jak si užíváš angažování u Elbe?

Ahoj, užívám si ho hodně. Co pro mě zpočátku bylo projevem lehce nepodložené důvěry ze strany kluků, je dnes už vyloženě radost. Pořád mám trochu obavy z živého vystupování, ale hlad po koncertech teď už suverénně vítězí. Jsem moc rád za to, jakou výzvu pro mě představuje hudba Elbe a nutnost najít sebedůvěru postavit se vedle tak zkušených a uznávaných muzikantů. Hodně si užívám, jaká parta se v Elbe sešla. Vždycky je kopec srandy a výborně si rozumíme. Mám na lidi velké štěstí.

V čem se pro tebe zkušenost s Elbe od Somnus Aeternus liší?

SA stáli od začátku hlavně na práci ve zkušebně a na koncertech. Tvorba v Elbe probíhá od začátku převážně „studiově“ na dálku. SA jsou parta kamarádů z jednoho města, takže spolu chodíme na pivo, trávíme spolu dovolené apod., kdežto v Elbe jsme doslova každý z jiného konce republiky, takže to nejde. Pochopitelně je velký rozdíl v hudbě a v tom, jak k ní přistupuju, co v ní hledám a nacházím. V SA jsem přemýšlel, jak přiblížit výraz třeba Kvarforthovi (nadsázka), zatímco v Elbe se snažím o civilní a upřímný projev bez grandióznosti, která je vlastní metalu.

Důležité pro mě ale je hlavně to, v čem se obě kapely podobají. To je hlavně výborná parta podobně nastavených lidí a fakt, že Standovy a Martinovy nápady ve mně stejně jako u SA spontánně vyvolávají nálady a nápady a tvůrčí práce je potom autentická, zábavná a jde tak nějak sama.

Jaká skladba z Eschatology je tvému srdci po hudební stránce nejblíže?

Nad touhle odpovědí jsem musel dlouho přemýšlet a abych byl úplně upřímný, tak se mi vybírat nechce. Ona má každá skladba něco. Jizvy jsou pro mě pořád bolestnou zpovědí z nešťastných lásek. To the Mountains byl zase první song. Díky němu jsme si se Standou poprvé ověřili, že nám to společně bude fungovat. After je tak trochu tribut Shape of Despair – vždycky jsem chtěl dělat hudbu jako oni (i když by mě to nakonec nebavilo celou dobu). Looking Back je ohlédnutí za dvěma roky na dně, které si ze mě hodně vzaly, ale taky jsem díky nim asi dospěl. Follow the Northstar je suverénně nejoptimističtější song, co jsem kdy udělal. Odpusť, vážně těžko vybrat jednu skladbu… 

Inspirace pro tvorbu textů jsi už nakousl. O čem jsou obecně a na který jsi nejvíce pyšný? Například v mojí (pozn. Radek) nejoblíbenější písni Jizvy, která má český text, jsem se s tvou poetikou krásně ztotožnil. Našel v ní spojitost se svými pocity, které mě běžně provázejí. A vlastně mým osobním vrcholem alba je z velké míry právě kvůli textu.

Inspirovali mě hlavně Standa a Martin. Během zhruba dvou let, co jsme na desce pracovali, jsem situačně dosazoval do instrumentálně navozených nálad svoje zkušenosti a vzpomínky s podle mě odpovídajícím emočním nábojem. Hodně jsem si užíval tvůrčí svobodu pramenící z rezignace na konceptuální svázanost desky. Ale taky si beru inspiraci z muziky, filmů, vernisáží, PC her… je toho hodně.

Nejvíc jsem asi hrdý právě na ty Jizvy. Čeština je pro mě o dost náročnější jazyk pro texty. Ale taky lze díky ní o něco víc čarovat. Psát poezii v angličtině si prostě netroufnu. Původně byl text Jizev ještě bolavější a osobnější, ale s tím, jak jsem si časem olízal svoje rány, jsem ztratil ochotu servírovat veřejnosti až tak osobní bolesti.

Vím, že Elbe mají především tuzemské fanoušky a Jizvy jsou úlitbou pro ně. Myslím, že se dost povedl i text k Looking Back a nestydím se za žádný z nich, což je hlavní.

Předpokládám, že lyrice vkládáš velkou důležitost…

Rozhodně. O co častěji ignoruju metalové texty, o to víc si na svých dávám záležet a myslím, že umím líp psát než čistě zpívat. Baví mě vyprávět metaforické příběhy, ve kterých nejde až tak o příběh samotný jako o introspekci a vyvolání emocí a setkání v nich. Emoce jsou stejně jako hudba univerzálním jazykem, kterému rozumí všichni a o tom to pro mě celé je. Ostatně stejně jako život - jde o to ho prožít a ne jen projít.

Tvůj vokál je oproti Somnus Aeternus syrovější, drásavější, chmurnější. Čistý zpěv je zase i něco více vyzrálý a dospělý. Změnil jsi nějak techniku v obou polohách, nebo je to vše výsledkem přirozenosti?

Kombinace obojího. Co se týče harsh vocals, tak jsem přirozeně nějakou cestu ušel. Nejvíc jsem se paradoxně posunul asi během tourování s Exulansis. Opravdu hodně mi dala Spacoshova režie při nahrávání, a ta syrovost bude hlavně daná i Martinovou produkcí. Od rozpadu Somnus nejsem zvyklý pravidelně zkoušet a z nezbytnosti jsem začal pracovat hlavně studiově a nahrávat doma. To už jsem se taky naučil líp (Exulansis jsem nahrával sám doma).

Čistý zpěv byl hozenou rukavicí a doteď je pro mě obrovskou výzvou. Už se mi ale snad podařilo zbavit se většiny psychických bloků a nesmělosti, která mě držela zpátky vždycky nejvíc. Vokály na Eschatology jsme nahrávali nadvakrát s dlouhým odstupem – vždycky čtyři songy. Osobně slyším rozdíl v jistotě/výrazu i mezi těmi prvními a druhými čtyřmi písničkami. Je to prostě cesta – stejně tak jsem nepřestal pracovat na agresivních technikách a těší mě, že momentálně pracuju pro změnu opět hlavně s nimi.

Čeho bys chtěl v technice zpěvu, u extrémních vokálů i v textovém vyjádření dosáhnout?

Bude to znít možná velkohubě, ale já si už roky opravdu žiju svůj sen. Chtěl jsem vydat komplexní výpravný opus, jakým je Exulansis, a taky jsem chtěl vydat intimní a citlivou desku, což se zase podařilo s Elbe. Vloni pro mě bylo pokořujícím projevem uznání a rozhodně jedním z největších kariérních úspěchů, když si mě vybrali Doomed, se kterými se snad jednou podívám dál po světě, než se mi dařilo dosud, a taky pak budu moct otevřít dveře svým dalším kapelám. Strašný, jak tahle naděje v současném kontextu zní absurdně…

Vokály mají velkou výhodu, že můžu u různých kapel hostovat. Vloni jsem si tak mohl zakřičet s grindovými kamarády Kandar nebo u Perennial Isolation. Každá taková příležitost je výzvou, protože se musím adaptovat na novou tvůrčí vizi, a to s sebou jako třešničku na dortu nevyhnutelně přináší další sebezdokonalování.

Dřív bych asi řekl, že bych si přál, aby příležitosti chodily za mnou a nemusel jsem se za nimi honit. Ale tohle už se mi vlastně podařilo. A ač přehnanou sebekritikou netrpím, tak si dobře uvědomuju, s jak výjimečnými muzikanty mám to štěstí spolupracovat a jsem jen jedno kolečko působivého soukolí.

Se SA jsem měl v rovině příslibu předjednané pořádání koncertů Esoteric a Evoken na Melodce – zahrát si s nimi právě tam by pro mě byl splněný sen. Ale jenom s takovými ambicemi člověk moc daleko nedojde, protože frustrace bude potom vždy víc. Hlavní je se s kamarády bavit, hrát si a nezakonzervovat se. Tohle je moje kontinuální motivace. S cíli je nešťastné to, že za cílovou čarou bývá prázdno. Smyslem je pro mě ta cesta, prostě mě strašně baví, co dělám a co mi to dělá se životem, a to bohatě stačí.

A co se týče technického vývoje, tak chci dosáhnout většího sebepoznání – jednak kam až to dokážu dostat a jednak kde leží hranice, které se už nemá smysl snažit pokořit. Jednou, až toho budu mít míň než teď, bych si rád zkusil nějaký black/black-death. Myslím, že pro tenhle žánr mám asi vlohy největší, ač jsem se mu nikdy neměl možnost věnovat. Blackových technik, které používám okrajově, mám v zásobě docela dost a hodně mě baví.

A co literatura. Ovlivnila tě nějak při psaní textů? Pokud ano, jaká?

A na tuhle otázku jsem se těšil. Ač převážně nepřímo, ovlivnila mě zásadně, pokusím se to podat stručně. Když bych od mala vášnivě nečetl, tak jsem v desíti letech nepřelouskal Božského Imperátora Duny. Nebýt této knihy, nenašel bych možná lásku pro filozofii, nešel bych studovat a byl bych celkově o dost chudší člověk. Nebýt toho všeho, nestalo by se mi psaní a hříčky se slovy koníčkem. Nebýt potom mého oblíbeného Chiny Miévilla, moje imaginace by měla mnohem přízemnější hranice. Přímo Eschatology opět trochu ovlivnily dálnovýchodní filozofie, hlavně Bardo Thödol a její pojetí smrtelnosti a umírání. Somnus ale Tibetská Kniha Mrtvých ovlivnila mnohem víc. Stejně jako Atrhur Schopenhauer, Martin Heidegger, Marcus Aurelius nebo mysticismus, který lze najít mezi řádky Ludwiga Wittgensteina. Je toho hodně.

Hlavně u Sudet, ale trochu i u Eschatology mě určitě dost ovlivnil ten étos lidské tragédie a hyenismu kontrastující s krásnou přírodou. Jako by si s sebou neslo ozvěny neštěstí. To asi až tak s literaturou nesouvisí, ale do historie Sudet se dokážu vžít i proto, že jsem přečetl řadu knih o holokaustu. Včetně svědectví přeživšího koncentračních táborů, který po válce jako celoživotní Skaut nastoupil do nově vzniklé Československé armády a odsunu obyvatel Sudet se sám účastnil, což ho lidsky zlomilo. Taky mám ta místa prochozená z dob, kdy jsem se jako výzkumník věnoval sociálnímu vyloučení a o jesenických Sudetech a jejich obyvatelích jsem psal.

InsomnicV čem tedy podle tebe tkví skutečné bohatství? V poznání?

Nevím. Dokážu mluvit jenom o tom, co funguje pro mě. Pro mě je bohatství najít své místo. Ukotvit se pro sebe a v sobě - najít to, co mi jde a co mě baví a věnovat se tomu. Ukotvit se ve světě - tam kde je mi dobře, a v lidech - najít ty, u kterých můžu najít pomoc a soucit, a o které se stejně tak rád sám postarám. Manifestací takového bohatství mimo vážné situace je třeba to, že mám kamarády, před kterými se můžu chovat jako pračlověk, aniž by začali pochybovat o mém intelektu.

Bohatství je pro mě synonymem moudrosti. Beru to zhruba tak, že zkušenost je zpracovaný zážitek - pojmenovaný a zasazený do souvislostí. A Moudrost je potom množinou zpracovaných zkušeností - prověřených roky a různými situacemi. Z toho je asi jasné, že najít jakékoliv takové bohatství trvá a předchází mu nezdary, bolesti a čas.

Tuším, že to byl Erich Fromm, kdo prohlásil, že (parafráze) smyslem života není hloubat nad tím, jak ho prožít, ale prostě ho prožít. Já jsem v genetické loterii po svém dědovi a tátovi zdědil neobvyklý hlas a i kvůli památce mého dědy vnímám jako svou povinnost s tím hlasem pracovat. A myslím, že i když jde o sebemenší věc, tak pokaždé když člověk takový směr pro svou zkušenost najde, tak je to semínko bohatství.

Děda byl také umělec/zpěvák? Jsi z hudební rodiny?

Děda zpíval ve sboru a na jeho bas doteď lidi vzpomínají. Je to taková památka. Vlastně se hudbě v mojí rodině věnují všichni. Máma se ségrou taky zpívají/zpívaly ve sboru, táta hraje na kytaru a zpívá.

Máš nějaké oblíbené zpěváky, kteří tě ve tvých začátcích inspirovali? Případně tě inspirují i dnes?
 Ale jo, prošel jsem si takovým obdobím. Možná to bude znít srandovně, ale zpočátku pro mě byl velkým vzorem Chris Barnes. Jeho vokál zní (zněl), jak když zaliješ v odpadu hydroxid sodný vařící vodou, a ta jedinečnost mi tehdy imponovala. Zkraje mi byl obligátním vzorem i Åkerfeldt, ale to není dobrý vzor. To bych se na muziku musel vykašlat, když bych se mu chtěl připodobnit. I ten Kvarforth mě přiměl víc řešit výraz. Dneska už vím, že snažit se znít jak někdo jiný, je hloupost a navíc to může být i nezdravé. Zábavnější je objevovat a zkoumat svoje možnosti i s tím, že zjistím, že některé techniky nejspíš nikdy dobře neovládnu.

Obdiv pořád chovám k řadě zpěváků. Třeba Daniël de Jongh z Textures je naprosté monstrum. Vždycky budu mít rád Henriho Koivulu ze SoD. Poslední dobou mě bere Matthew Moss ze Slugdge nebo Mike Paparo z Inter Arma. A vlastně nesmím zapomenout na Andreye Karpukhina (A.K. iEzor), jeho growl je ten nejhrubší a nejlepší, co jsem kdy bez nadsázky slyšel. Tak bych to jednou chtěl umět (vedle dalšího trakaře technik).

InsomnicVrátil bych se ještě k tomu, co jsi předtím říkal o blacku a black-deathu. Teď jsi zmínil několik hlasů, a až na Niklase jsou všici žánrově mimo. Sociální bublina nám to neodhalila, ale vůbec mě nenapadlo, že bys šel i do něčeho takového, měl jsem tě zařazeného v „pomaláčích“. Jak že by zněl Insomnic v blackened blastech?

V těch pomaláčích jsem určitě doma a chyběly by mi. Ale s vokály jsem začínal v Inscellet, což byl old school melodický death. Dostávám hlavně doomové příležitosti, protože mě znají lidi, co se v doomu pohybují. Ale technicky mě třeba významně inspiroval Morean z Dark Fortress a blackové techniky mě obecně baví, protože dokáží být o něco expresivnější než growly.

Neskromně si myslím, že jsem verzatilní vokalista. To nemá až tak co dělat s technikou, ale spíš s tvárností vokálního výrazu a schopností číst v hudbě obrazy a emoce a podpořit je. Vím, že dokážu dělat hodně strašidelné věci, které vlastně teď moc nedělám, a podpořit tak atmosféru hodně zlé hudby. Black-death bývá na atmosféře postavený a bavilo by mě nějaké energické zlo. Líbilo by se mi třeba něco, co dělali Arkhon Infaustus na Orthodoxyn. Takový druh kázání by mi šel a bavil by mě. A na okraj, zkouším teď s jednou tříčlennou partou, co začíná hrát něco, co se blíží švédskému death metalu. Ač mám doom rád, tak se v něm pořádně vyřádím jenom kvůli tomu, že Somnus nejsou typický doom a je tam řada dalších žánrových vlivů. Growlit funeral je zábava, ale omezená - člověk se tam moc nevyblbne.

Číst v hudbě obrazy a emoce…“ Co s tebou hudba obecně dělá? Když tě něco osloví, zavřeš oči a necháš se zasněně nést, vidíš v ní tvary, barvy… platí to pro jakýkoli žánr?

Nepohne se mnou cokoliv a vlastně mi připadá postupem času těžší pro něco se nadchnout. Vnímám hudbu dost jako komunikaci na nějaké primárnější, univerzálnější úrovni. Baví mě, když se s tím, co mi zrovna hraje, dokážu ztotožnit. Meshuggah mi kolikrát dodají strašně moc energie, přes kterou je hozena Thordendalova psychedelická deka. Při Longing for Dawn strašně rád chodím po tmě a úplně se u toho uvolním. Když se mi podaří vybrat si ten správný soundtrack k situaci a nechat se uhranout a hudbou vtáhnout. Anebo si zase pustit něco technického, tam mě vyloženě baví hravost a i nadsázka. Poslední deska Infant Annihilator pro mě doteď je, jak kdybych byl malej a královsky se bavil na pískovišti. Takový věci si na hudbě užívám.

V minulosti jsi bubnoval v Arch of Hell… Kdy sis vlastně poprvé uvědomil, že se chceš věnovat zpěvu a lákal tě i jiný nástroj?

Na bicí jsem se učil asi někde od sedmnácti už na střední škole. Bylo to proto, že jsem tehdy chtěl hrát s kamarádem kytaristou, a i když jsem chtěl spíš křičet, tak to by šlo jen s kytarou těžko. Nikdy z nás nic nevypadlo, ale pronajímali jsme si pro sebe na sobotní dopoledne jeden kulturák na Vysočině a terorizovali obyvatele té obce Six Feet Under.

Když jsem se stěhoval po maturitě do Brna, tak jsem se přes inzerát domluvil s AoH. Zkoušeli jsme, fotili a zažil jsem s nimi svůj první koncert ještě na Metal Swampu ve Svatoboji. Hrál jsem s nimi jeden song (předtím hráli s automatem) a povedlo se mi nenastoupit na první pokus. Prostě jsem zůstal čumět. Ještě jsme tehdy nahráli demo Nostalgia, kde jsem zase nastoupil hned na první dobu rytmicky mimo. Život mi tak asi říkal, že vokály přeci jen budou cesta spíš. Hned na to jsem šel studovat do Olomouce a bicí jsem prodal, protože jsem až do Incellet neměl kapelu ani zkušebnu, kde bych mohl cvičit.

Mám tak trochu mindrák z toho, že neumím na nic hrát. Spoustu let si říkám, že bych si měl pořídit aspoň akustickou kytaru a naučit se čarovat se třemi akordy (nadsázka). Stejně tak mě dlouho láká basa, protože ta jde ještě relativně smysluplně kombinovat s vokálem. Ale stejně by to byl nějakým způsobem kompromis a připadám si, že mi dost možná už ujel vlak na to, abych ještě něco rozumného dokázal s nástrojem. Navíc bych neměl kde ho uplatnit, už tak mám hudební práce nad hlavu.

Somnus AeternusK té hudební vytíženosti se nedá nezeptat na Somnus Aeternus. Byl bys nakloněn myšlence, aby byla tato uzavřená kapitola opět otevřena? Nebo to bereš tak, že čas SA zkrátka vypršel a nastal čas posunout se dál?

No jéje a jak… Ona se ale nikdy úplně neuzavřela. Prošli jsme hodně temným obdobím, ale momentálně pracujeme už na LP a osobně jsem přesvědčený, že chystaná deska je po všech stranách podstatně vyspělejší než cokoliv, co jsme udělali dosud. Po dvouleté stagnaci jsme všichni pěkně hladoví, což jde v té muzice na tvrdosti slyšet. Zároveň je to pro mě vedle hudby hodně o lidech. I v těch nejtěžších chvílích jsme se ujišťovali, že spolu hrát chceme.

Lineup SA považuju pořád ve svém životě za malý zázrak. Taková koncentrace talentu, odhodlání, osobností a přátelství se nezahazuje. Somnus Aeternus je jenom značka, pod kterou nás lidi znají a momentálně pro nás není ani tak důležité, pod jakým jménem budeme hrát, ale abychom spolu prostě tvořili a hráli – nemáme ani zkušebnu, ani kompletní lineup a gear, ale máme času kolik chceme. Tahle parta je pro mě bez nadsázky jako rodina a pevně doufám, že ještě budeme sonicky narušovat statiku nejen českých klubů.

ElbeVedle Elbe jsi i člen německých Doomed. Jaké to je s někým spolupracovat na dálku?

Jezdit na zkoušky necelých 400 km je docela hardcore. O to větší, že ani zkušebna Elbe není za humny. Na druhou stranu je to pro mě obrovský úspěch. Všichni v Doomed jsou řádově zkušenější a lepší muzikanti než já. Minimálně tři z nich jsou i nesrovnatelně lepší zpěváci než já (myslím melodický zpěv), což představuje ideální prostředí pro sebezdokonalování. Pochopitelně je to pro mě balzám na ego a úspěch, ale přistupuju k tomu s pokorou. Ono když člověk za dva dny kvůli zkoušce odřídí 800 km, celý den zkouší a naspí pár hodin, tak to ego samozřejmě trochu vychladne.

Pierre Laube je pro mě podobně jako Wohma hudební vizionář a i mimo hudbu fascinující osobnost. Jeho hudbu poslouchám už od dob prvního alba SA a zbožňuju ji. Všichni v Doomed jsou profesionálové a taky milí a obětaví lidé. Byl jsem údajně jejich první volbou, když se Pierre rozhodl od vokálů trochu ustoupit. Takovým příležitostem se prostě ne neříká, to bych byl úplnej idiot. Mám se od nich hodně co učit a cokoliv se naučím, zúročím i v dalších kapelách. V Doomed nemám zatím tvůrčí roli, což je naprosto v pořádku – jde o Pierrovo vymazlené dítě. Navíc mi hodně vychází vstříc. S ohledem na vzdálenost jsme domluvení na zkoušky se mnou zhruba jednou za dva měsíce, pokud to teda legálně jde a vedle nádrže benzínu není potřeba utrácet tisíce ještě za testy na hranicích. Vždycky mě královsky hostí a Pierre mi dokonce sám od sebe začal pomáhat i s gearem.

Navíc díky naší spolupráci shodou okolností došlo k tomu, že se Pierre nabídnul, že nám nahraje pro chystanou SA desku bicí. Už od něj máme nahrané dva songy a jak jeho hra, tak zvuk je úrovní profesionality něco, čeho bychom jinak nejspíš nebyli schopni dosáhnout. Všechno do sebe začíná krásně zapadat a myslím, že s Doomed i s SA ještě vytvoříme velké věci.

DoomedS Doomed mám (pozn. Bizz) zkušenost jen v rámci výtečné poslední desky 6 Anti-Odes to Life z 2018. Na kytarách postavený doom se šmakózním chropotem, který tedy přebíráš, melancholické pasáže, nevlezlé melodie, progresivní cítění, nějaká ta hutná epika. Dle Exulansis něco, co by ti mělo sedět. Co je krom tebe v jejich táboře nového, nač se těšit, co se připravuje?

Nevím, kde začít. Doomed je taková rodinná kapela (až na bubeníka a mě jsou všichni fakt rodina) a už jsem si z nich dělal prdel, že to jsou upíři. Protože jsou všichni o dekádu starší než já a vypadají mladší. Ale to jsou srandičky. Když přijde na věc, tak to jsou vedle Wohmy, Kubýka a kluků z Elbe suverénně nejtalentovanější a nejlepší muzikanti, který jsem měl tu čest poznat. A to říkám s vědomím, že už jsem pár hudebních legend v životě potkal.

Začalo to někdy po první desce Somnus. Objevil jsem je tehdy díky Wohmovi a prvně jsem slyšel Wrath Monolith. Následující Anna mě totálně zdecimovala. To jsou boltthrower groovy s nekompromisní sociální kritikou (která se v doomu moc nenosí) a do toho chladnokrevně brutální příběh. Schválně si přečtěte texty k Anně, stojí to za to. Další věc je, že já jsem v tý kapele možná nejlepší growler, ale tím to končí. Bubeník a oba kytaristi jsou nesrovnatelně lepší zpěváci. To není skromnost, to je fakt. Jsou to lidi, co dokážou ze srandy zazpívat Davida Bowieho, jako by o nic nešlo.

Pro mě je tohle angažmá úspěch, co hladí ego a zároveň představuje jednu z největších výzev, kterým jsem kdy čelil. Všichni jsou motivovaní, mají prostředky a schopnosti na to, aby to dotáhli do konce, a podle toho to vypadá a hlavně zní.

S Doomed jsem zatím zažil dvě zkoušky. Z té druhé je na youtube záznam našeho streamu. Jen dvě zkoušky a ocitl jsem se v jiném světě. Pierre je hluboký a komplikovaný člověk. Když jsem u něj po první zkoušce přespával, tak jsem měl možnost podívat se k němu domů. Na chodbě najdeš teleskop s průměrem zrcadla aspoň 30 cm (což je teleskop na délku tak kolem dvou metrů) a v obýváku má vedle několika vitrín se sbírkou merche a desek jeho oblíbených kapel a orchestrů obsáhlé knihovny a do toho historický nábytek, co si sám renovuje a stejně tak si pro radost pořídí dva spinety, které si taky zrenovuje a naladí.

A co se připravuje… momentálně nic. Kvůli tomu, že ČR je mnohonásobně víc v prdeli s covidem oproti Sasku, se tam v dohledné době nepodívám a Pierre s Inou se donedávna nedostali sami do zkušebny, protože to mají do Chemnitzu 40 km a byl tam omezený pohyb. Ale přeci jen se teda stalo, že když jsem se u Pierra doma probudil a přišel jsem do kuchyně na snídani, tak mi tehdy řekl (bylo to po první zkoušce), že ho naše spolupráce nakopla k tomu, aby začal myslet na další materiál a navázal na Annu. Moje angažmá u Doomed bylo hlavně o tom ulevit Pierrovi, který táhl celou kapelu na svých ramenech. Původně to byl one man project a naprosto chápu, že hrát na kytaru lead linky, zpívat do toho, hlídat samply (a celý to vymyslet) a dělat show, je šílenost. Byl jsem jejich první volba, kterou nezvažovali, protože nevěřili, že bych byl ochotný tu štreku jezdit. O to víc si toho vážím.

A co tvá hostovačka v Perennial Isolation? Jak to zamává egem, když tě zahraniční kapely oslovují, abys poskytl svůj hlas?

Upřímně mi víc zamávalo egem, když mě Albert oslovil s nabídkou rozhovoru pro jeho webzine čistě o metalových vokálech. Albert se totiž živí tím, že techniku metalového zpěvu vyučuje, takže poklona od něj má pro mě váhu.

Pro PI jsme pořádali se Somnus před lety v Brně koncert v rámci jejich turné a SA i moje vokály se jim dost líbily. Tady je mimochodem dobré zmínit, jak se vyplatí nehledět jen na svoje zájmy, ale pomáhat dalším kapelám na scéně. Mně osobně i mým kapelám to v dlouhodobé perspektivě dost pomáhá.

Nejde o extenzivní hostovačku, ve dvou písničkách mám recitovanou pasáž. Ale samozřejmě z toho radost mám. Ostatně jejich hudba mi docela připomíná zlaté časy Agalloch a na takové atmosféře je radost se podílet. Ego bych do toho netahal, to je zrádně jedovatá záležitost, kterou je třeba mít pod kontrolou.

Teď jsi nám několikrát mluvil přímo z duše – bez vzájemné pomoci se v dnešní zrychlené a vším přesycené době těžce obejdeme. Pozastavil bych se ale u toho ega. Člověk, co sleduje svět, dnes vidí egoismus a machismus na každém kroku. Ač vidíme, že jsi člověk přemýšlivý, byl jsi někdy v situaci, kdy bys tomu svému egu musel opravdu vážně čelit?

Ono to není tak, že bych proti egoistickému mámení byl imunní. Spíš se snažím neustále si uvědomovat hranici mezi sebevědomím a machrováním. Jasně, že se mi to ne vždycky daří a navíc je to věc relativní. Každý má tu hranici jinde, takže určitě na někoho jako egoista působit můžu. Myslím, že jsem si v životě už párkrát na dno sáhl - ať už kvůli svojí blbosti, souhrou náhod, nebo díky úmyslům druhých. A kvůli těm špatným zkušenostem mi záleží na tom, abych druhým nepůsobil stejnou bolest, co jsem sám zažil. To je to hlavní, co mi pomáhá držet ego na uzdě. Když bych měl jmenovat, tak asi vedle dalších (a objektivních) faktorů stálo moje ego u rozpadu Somnus. Tak trochu defilé mého ega probíhá i právě teď. Na druhou stranu občas je potřeba myslet sám na sebe, aby si člověk uchoval zdraví a příčetnost.

A k egoismu a machismu ve veřejném prostoru… upřímně to nesnáším. Největším hříchem je pro mě přezíravost, ignorantství. Když si někdo dělá dobře na úkor druhých, tak se mi vaří krev. A i proto se snažím dávat si pozor, abych to nedělal sám.

V rozhovoru s Elbe jsi zmínil hloubání v kouzlech noci, ať už je to ve svitu lamp nebo v přírodě. U toho jsem si (pozn. Bizz) hned vzpomněl na „Listen to them, the children of the night. What music they make!” Pokládáš se za nočního tvora, měl jsi někdy problémy se spaním, Insomnicu?

Asociace s Bramem Stokerem, výtečně! Noční tvor jsem, líp se mi pracuje i odpočívá a od dětství mě fascinuje, že noc je oknem do vesmíru. Miloval jsem chodit na půlnoční procházky se psem, se kterým jsem vyrůstal. V zimě jsem takhle chodil ve svém rodném Havlíčkově Brodě třeba uklízet spadané větve na opuštěný tyfový hřbitov. Ten pocit přitom byl mimořádně silný.

Se spaním jsem problémy míval. Vyloženě insomnií jsem vyloženě netrpěl, ale zhruba do svých dvaceti jsem zažíval spánkovou obrnu s hypnagogickými pseudohalucinacemi. To bývalo místy docela šílený a taky se to promítlo do textů a povídek k Exulansis. Tahle zkušenost a celkově snění a spánek mě přiváděly k filozofickým otázkám ohledně povahy a důvěryhodnosti kognice. A taky mi bezesný spánek připadá jako ochutnávka smrti, díky čemuž mi nepřipadá strašidelná. Aspoň doufám, že jako tvrdý bezesný spánek to bude vypadat, to bych si přál.

InsomnicSám jsem (pozn. Bizz) trpíval nespavostí, ale nakonec to asi bylo spojeno s tinnitem a hlavně mým přetížením s kladením na sebe až přehnaných nároků. K čemu jsi v otázkách kognice došel? A jsou ty hypnagogické halucinace podobné např. stavu somnambulismu? Vlastně to může pro imaginativního textaře být inspirativní. Btw, proto jsi Insomnic?

Ta moje zkušenost se náměsíčnosti nepodobá. V principu jde zjednodušeně o to, že když člověk usíná, tak běžně existuje určitá sekvence toho, jak usínají určité části mozku a občas se ta sekvence porouchá a mysl se probudí do ještě spícího paralyzovaného těla a snový obsah se přenáší do reality, protože můžeš zpravidla ovládat oční svaly.

Když bych měl popsat konkrétní zážitek, tak se mi třeba stalo, že jsem si dal šlofíka na chatě. Zdálo se mi, že jsem seděl u ohniště a kolem hlavy mi začala lítat vosa a útočit na mě. Běžel jsem se schovat do chaty, zatímco to bzučení sílilo, až z něj byl fakt hlasitý jekot. Skočil jsem v tom snu na postel, ve které jsem skutečně ležel. V tu chvíli jsem otevřel oči. Věděl jsem, že to byl sen, ale pořád jsem ten hlasitý jekot slyšel, než to za nějakou chvíli přešlo a mohl jsem se začít hýbat. Taky se mi stalo, že jsem takhle viděl sám sebe stát vedle postele, anebo jsem v pokoji zřetelně viděl spolubydlícího, který ale nebyl ani ve stejném městě.

Insomnic (a vím o té gramatické chybě) jsem proto, že když mi bylo zhruba šestnáct nebo sedmnáct, tak jsem si připadal jako totální loser, kterýho nejde milovat a měl jsem potřebu psát poezii a dělit se o ní. Zároveň jsem se chtěl vyhnout tomu, aby mě kdokoliv dokázal identifikovat, tak jsem až do loňského zániku webu blog.cz vedl svůj anonymní virtuální deník (čtrnáct let). Myslel jsem si, že to je neškodný koníček, ale je pravda, že jsem díky blogu poznal spoustu lidí.

Insomnic vzniknul jenom kvůli tomu, že jsem chtěl navázat porozumění. Cítil jsem se jako totální nula a chtěl jsem nejen o takových pocitech s lidmi mluvit ne tak, že bych jim popisoval svoje zkušenosti, ale tak že jsem napsal kolikrát docela abstraktní text, který měl v lidech vyvolat podobné emoce, jaké jsem sám cítil. Vlastně to bylo dost podobné jak u hudby. Když blog.cz zanikl, tak jsem všechny ty svoje psaníčka zazálohoval a zjistil jsem, že od mých sedmnácti let je to počtem znaků víc než 700 normostran textu, za který mi často byla spíš hanba, než že bych si za tím stál. Ale na druhou stranu jsem díky tomu měl možnost opakovaně zjišťovat, jak jsem myslel třeba v osmnácti.

Ale tohle je pro mě taky bohatá zkušenost, a tady se vracíme k těm otázkám na bohatství a moudrost. V otázkách spolehlivosti kognice nemám žádné dramatické závěry. I během studia jsem si potvrdil, že nám mozek dost často kecá. Ať už jde o zpracovávání senzorických vjemů nebo o to, jak nerealistické představy máme většinou o fungování a spolehlivosti paměti. Tak trochu to vede k pokoře, protože člověk nemůže stoprocentně věřit ani sobě. Na druhou stranu nemá cenu se z toho hroutit. Stejně nezbývá, než hrát do jisté míry hru s pravděpodobností a občas vykročit do prázdna. Vlastně mě dost baví, že život a naše mysl je v tom žitém ohledu mystický. Tohle jsou všechno fascinující věci, ale nakonec jde stejně o to naučit se, jak být šťastný v často skličujícím světě.

InsomnicVykročit do prázdna a čelit vlastním obavám a sebepoznávat se s sebou nenese jen riziko, ale často tahle mystika přinese pozitivní překvapení, jak jsme sami byli vedle. Život je překonávání překážek a výzev a sami si často ten skličující svět vytváříme. Získáním odvahy a hnutím „z místa“ se stáváme silnějšími, ne nadarmo se říká „odvážnému štěstí přeje“ a kdybych tě parafrázoval, ‚každá taková zkušenost je semínko bohatství.‘ Tohle u nás v ČR lehce postrádáme. Jsme pohodlní Pepici, co si s hlavou zastrčenou v písku hrají na tom vlastním a než na sebe spoléhají na druhé. Je fajn slyšet, že „jdeš štěstíčku naproti“, takže… čeho bys rád v hudbě dosáhl, kde by ses rád v tom svém snu někdy viděl?

Pod to bych se podepsal. Zkušenost je tak hodnotná, jak široká je zkušenostní škála, na které se odehrává. Neříkal bych tomu nutně odvaha, prostě je potřeba čelit svému strachu a bolesti zpříma a neutíkat před tím, že by člověk mohl udělat chybu nebo třeba znít falešně. Mám docela rád klišé, že všechno dobře dopadne, a jestli to ještě dobře nedopadlo, tak to není konec.

S tou mentalitou je to ošemetná věc. Souhlasím víceméně s tím, co jsi řekl, ale taky si myslím, že máme mimořádnou schopnost sami sebe sestřelit v rozletu a pak nad tím naříkat. Asi by bylo potřeba trochu víc si věřit.

Nemám ambice ve smyslu zahrát si na nějakém festivalu apod. Vždycky mi to samozřejmě udělá radost, ale hlavně si chci užívat tu hudební práci. Ten pocit k nezaplacení, když s lidmi, se kterými si rozumím, společně vytvoříme něco víc, než co by každý z nás dokázal sám a nakonec nás to všechny překvapí. A pak nás to překvapuje znovu a znovu, když tomu lidi rozumí, baví je to a dotýká se jich to. To je překrásný mix hravosti, porozumění a seberealizace.

I má zkušenost mi říká, že lidé, kteří dělají hudbu pro konkrétní úspěchy, často rychleji vyhoří. Já chci dělat hudbu pro hudbu. Připadám si na správném místě ve správný čas a hlavně ve správné společnosti. A doufám, že do budoucna budu mít o čem psát texty a že se mi bude dařit nalézat hudbou cestu k porozumění se spoluhráči a posluchači. Vlastně doufám, že se mi bude dařit jít stejným směrem jako teď. A je celkem jedno, jak daleko dojdu, pokud cestou budu poznávat tak zajímavé lidi jako dosud a budu s nimi moct spolupracovat a trávit čas.

Bezprostřední naděje směřuju hlavně k živému odpromování Eschatology, nazkoušení koncertního setu s Doomed a v neposlední řadě doufám, že se nám konečně podaří postavit na nohy kultovní sestavu Somnus Aeternus a začneme zase fungovat jako kapela.

Somnus AeternusNo držíme palce. Ještě než to uzavřeme, i když jsi už zmínil svou lásku k extrému, zeptáme se tě, jaká země je dle tebe doomová velmoc a jak si v porovnání k ní stojíme my?

Poslední dobou mi přijde, že se toho hodně odehrávalo v Belgii, Dánsku a končinách kolem. Docela kouzelnou komunitu má i Německo. Doomovou Mekkou bude asi Finsko, když nám dalo mj. třeba Skepticism, Shape of Despair nebo Tyranny. Ale že by nějaká země v současnosti udávala trendy v doom metalu, tak takový pocit nemám.

Doom metal je marginální žánr, a i když mi to nejde přes pysky, tak i trh. Je obtížné dostat se na velké festivaly, vycestovat do zahraničí, uspořádat větší koncerty a celkově oslovit širokou metalovou veřejnost. Spousta lidí doom nechápe a chce se „jen“ vyblbnout u tvrdý hudby (vůbec nic proti tomu). Světlou stránkou této skutečnosti je potom to, že i napříč Evropou o sobě doomaři často vědí, znají se a pomáhají si. I nám se takhle podařilo hrát fotbálek se Saturnus, nebo se třeba seznámit s lidmi z Officium Triste.

Doomové devadesátky se u nás už asi opakovat nebudou, ale doomoví muzikanti se tady skoro všichni znají a je to taková rodina. Když jsme ještě jezdili a pořádali koncerty se Somnus, tak byl vždycky svátek podívat se do Plzně. Kolikrát jsme před odjezdem druhý den ani nešli spát a s lidmi z Et Moriemur, Self-Hatred nebo původních Llyr, jsme velcí kamarádi. Domlouvali jsme spolu třeba i pořádání koncertů se Skepticism po ČR, načež nakonec nedošlo, ale jde na tom vidět ta sevřenost naší scény, která bývá až dojemná. Kohezně působí určitě i společné zapíjení finančních ztrát po koncertech. Zdá se až, že v Plzni, Brně a na severní Moravě dávají něco do vody (teď nemyslím Bečvu). Anebo naopak všude jinde dávají do vody antidepresiva. To je vtip samozřejmě.

Myslím, že ve srovnání se zbytkem Evropy si vedeme důstojně a kvalitativně je naše scéna srovnatelná. Jen je škoda, že je metal celkově u nás pořád tak trochu marginalizován. Když vídám, jak v Německu města zajišťují zkušebny, dotují metalové kluby a festivaly a poskytují i třeba zázemí k přespání, protože jsou na svou lokální kulturu hrdí a respektují ji, tak je mi z českých poměrů občas teskno.

Toto u nás ne změnit, ale jen posunout bude boj na dlouhou trať, však stačí pozorovat, jak je to tu s kompenzacemi a přístupem ke kultuře, ale o tom až někdy jindy a především jinde. Poslední otázka – jaká je tvá - doomová - deska roku 2020? Díky za tvůj čas, ať se ti daří!

Nejposlouchanější je určitě Mestarin Kynsi od Oranssi Pazuzu a Mathreyata od Dark Buddha Rising – jestli se tomu teda dá ještě říkat doom. Taky pořád vrůstám do Tetrad od neprávem opomíjených Towards Darkness. Hodně povedená je taky Ashes Coalesce od Convocation. Ale abych řekl pravdu, tak krom výše zmíněných, jsem poslechu doomu poslední dobou moc nedal a poslouchal jsem z metalu spíš technický death. Vím, že vloni vyšlo hodně desek od tradičních doommetalových kapel, ale tradiční doom už moc neposlouchám.

Moc děkuju za vaše zajímavé otázky a prostor. Doufám, že snad už brzy bude možnost bavit se i mezi vystoupeními s pivem v ruce. Ať se vám daří!

https://www.facebook.com/somnusaeternus
https://www.facebook.com/elbeband
https://www.facebook.com/doomedband


Přispěj do diskuze

Dobrej rozhovor, sice skoro nekonečnej, ale přelouskal jsem ho celej.
Jinak Insomnica znám ještě z dob u Inscellet a když jsem ho viděl (asi) na posledním koncertu Somnus v Praze, tak se od té doby fakt fest posunul.
Zrovna tvorba Elbe mě osobně moc nebere, ale na novej meteriál SA jsem docela zvědavej.

aktuálně

diskuze