REBIRTH OF NEFAST – Tabernaculum (NoEvDia, 2017)

Další dávku kratších recenzí současných islandských metalových nahrávek načnu jedním pohledem do minulosti a smazáním restu. Protože prostě na Marastmusic musí nějaká zmínka o Rebirth of Nefast být.

Hned zkraje si řekněme, že Tabernaculum je jedno z nejlepších metalových alb, který koncem desátých let 21. století vyšlo. Jde o vypiplané dítko Stephena Lockharta (majitel a zvukař studia Emissary, kde vznikly masivy Svartidaudi a Sinmara, o nichž jsem tu nedávno psal, a krom něj se na něm podílel jako hostující bubeník Bjarni Einarsson, o kterém ještě v dnešním článku bude řeč. A zjevně je to mastermind a control freak, který potřebuje vše osobně dotáhnout k dokonalosti, jak o tom svědčí třeba tenhle rozhovor.

Zvuk desky, se kterým její účinek stojí a padá, je přiměřeně podladěný, základ tvoří vrstvy disharmonických kytar nakladených přes sebe a doplněných o další nástroje. Vypíchnu samozřejmě bicí. Shluky melodií se valí ve vlnách, jejichž tempo diktují skvěle nazvučené bicí a perkuse, intenzivní pasáže pak střídají tiché ambientní plochy s mnoha ruchy a zvuky. Nepůsobí to na rozdíl od mnoha wannabes strojeně podle schématu intro-skladba-meziintro. Na Tabernaculum je naopak promyšlená dramaturgie, kdy části ambientní mají stejně důležité místo jako vrcholně napjatá explozivní místa.

Má to jeden háček. Tohle album potřebuje pečlivého a především velice soustředěného a pozorného posluchače. Spousta z nejlepších momentů je totiž ukrytá pod povrchem a teprve až máte pořádně najetý hlavní melodický linky, všimnete si detailů. Například ve skladbě Carrion is the Golden Throne je schovaný celý vedlejší rytmický podklad, ale je tak tichoučký, že si jej na první, nebo nepozorný poslech prostě nevšimnete. A přitom jsou to právě tyhle vymazlené detaily, které dělají z Tabernaculum bez nadsázky geniální metalovou desku.

Jedním z těch nejpodstatnějších kritérií, kterým se při hodnocení a zejména při kupování desek řídím, je odolnost. Jak dlouho mi deska vydrží, než se oposlouchá. Tabernaculum je v tomto ohledu zatím nejdál, protože si ji pouštím pořád, a pořád v ní nacházím nové věci. Pokud jste v době vydání Tabernaculum prospali, nebo odzívli jako nudnou věc, zkuste ho ještě jednou, moc lepších desek v ranku atmosférickýho death/blacku asi nevyjde.

Hodnocení 100 

 
WORMLUST/SKÁPHE – Kosmíkur Hryllingur (Mystíkaos, 2019)

Nekorunovaným králem psychedelického black metalu je bezpochyby debut Wormlust, fenomenální album Feral Wisdom. Ne snad, že by kompilace Wormlust collectiv shrnující předchozí tvorbu nebyla sama vynikající, ale teprve Feral Wisdom dokázalo roztrhnout kaďák kompletní blackové scéně. Ukázalo, kam se dá chaotický metal posunout, že matematika není všechno, že atmosférické a na citech postavené věci se dají pořádně naostřit, vyhrotit a umí neskutečně zlobit. Wormlust, pro pořádek, jsou Bjarni Einarsson (Sinmara, Almyrkvi, Slidhr, Rebirth of Nefast s Lockhartem, Yeruselem – ty dělá spolu s Blut aus Nord) a H.V. Lyngdal (mmj. Gudveiki a Martröd, kde je s Dagurem Gislasonem ze Skáphe, haha) a ve dvojce si úplně vystačí.

Skáphe naopak, a musím to přiznat, mi nikdy k srdci nepřirostli a k nějakému většímu poslouchání, abych si ujasnil názor na recenzované dílko, jsem se musel dost nutit. Chaotická a nepříjemná věc ve stylu řekněme Blattaria. Experimentální, hlukové, ale pro mě až příliš chaotické a bez atmosféry. Skáphe to jsou D. Gislason (známý hlavně jako kapelník Misthyrming) a Alexem Pool (Gudveiki, Martröd, ale například i živě s Triumvir Foul).

„Kosmická hrůza“ není splitko, kde by každou stranu obhospodařilo jedno uskupení. Ostatně, když už jsem vypsal z Metal Archives těch kapel, co spolu členové sdílí, je docela jasný, že jde o jednu partu a takto i album složili a nahráli. Na první poslech je ovšem daleko podobnější Wormlust než Skáphe, což mě velice těší. Na Feral Wisdom navazují nepolapitelností kompozic, jejich promyšleným, leč živelným vývojem, aniž se pouští do vyloženě hnilobných až nepříjemných noise vod jako někdy Skáphe. Zvukově bylo vše ošetřeno v BST studiu, čili nejvyšší jakost mixu je zajištěna.

Na místě je otázka, jestli je počin Wormlust/Skáphe vlastně metal. Jistě, jsou tu tradiční nástroje, bicí hrají rychle a technicky, kytary jsou distortované. V tomto ohledu ok. Zapomeňte ale na jakýkoli posluchačský komfort nebo na přehledné struktury písniček. Něco jako sloka-refrén tady opravdu není. Mám takový dojem, že metalistu, který bez přípravy nahodí po Slayeru do přehrávače Wormlust/Skáphe, opravdu může jímat kosmická hrůza a v zásadě bych se sázel, že dál než do konce první skladby – tedy deset minut, už dojde jen silný jedinec.

Pro milovníky neotřelé hudby je experimentální a psychedelický nářez od Wormlust/Skáphe naopak jedním z nejlepších a nejintenzivnějších zážitků letošního roku. Pokusit se slovně zachytit zběsilost a neukázněně vpřed se ženoucí dravost podivně naladěného (v tom nejlepším smyslu) ansámblu je asi nad moje síly. Je to protipól všem klišé. Poslechněte si konec konců ukázku sami na https://wrmlst.bandcamp.com/ a zjistěte, jestli vás taková podivnost baví.

Stejně znepokojujícím, ale přesto vrcholně estetickým dojmem, jakým na mě působí hudba, se dá charakterizovat i obal a vnitřní grafika desky. Ve slovíčku mimořádná, bych u Kosmíkur Hryllingur podtrhl mimo. Vřele doporučuju.

Hodnocení 90/100

 
ANDAVALD – Undir Skyggdarhaldi (Mistíkaos, 2019)

Po prvních dvou bandcampových posleších jsem Andavald odzívl a přednost dal pestřejším nahrávkám Mistíkaos (dříve Fallen Empire) jako jsou Gudveiki, Martröd nebo Wormlust. Andavald mi připadal příliš monotónní a vyloženě mě odpuzoval valčíkový rytmus málo nápaditých bicích.

Bohorovnost, s jakou jsem se s „Pod stínem“ vypořádal, začalo nahlodávat nejprve nadšení sběratelů desek (první press fialových vinylů je už teď horko těžko k sehnání za přepálený ceny) a poté žebříčků na různých webech a skupinách. Takže nezbylo, než se s Andavald popasovat znovu a pozorněji. Nelituju toho v nejmenším, protože pod stínem se skrývá docela mimořádná deska.

V první řadě je potřeba si uvědomit, že, podobně jako u Rebirth of Nefast a Wormlust, nejde vůbec o typický metal. Prvořadou roli hraje atmosféra. Zvukově je v popředí vokál, a jestli něco, je to právě šílený projev Axela Jóhanssona, který dává Andavald nezaměnitelnou tvář. Pro celý album je typický pomalý tempo, zastřený zvuk s minimem melodických linek. Činely převažují nad bubny a vzniká z toho hodně specifický vyznění. Na jazyk se derou slova jako monotónní a zahloubaný. To je právě důvod, proč doteď nemůžu říct, že bych Andavald dokázal vyposlechnout s maximální pozorností od začátku do konce. Myslím si ale, že na ploše tří dlouhých kompozic je jednak hodně zajímavých míst (začátek třetího válu Undir Skyggdarhaldi je fakt smrtící), ale především dohromady jako kompaktní celek nechají vědomí posluchače pohupovat se docela zajímavě mezi pozorností. Doporučuju spíš milovníkům hloubavého pojetí atmosférickýho black metalu. Připodobnil bych snad poslední desce Sinmara, ale tohle je pomalejší a jednotvárnější, možná by se dalo říct i upjatější.

Hodnocení 80/100