Články

přeposlat článek tisknout
JERRY CANTRELL, ELECTRIC ENEMY

JERRY CANTRELL, ELECTRIC ENEMY

  • kdy: 29. červen 2022
  • kde: Praha, Lucerna Music Bar

Covidová koncertní přestávka umožnila vznik různých klenotů a jedním z nich je i třetí sólové album Jerryho Cantrella Brighten. S kapelou plnou skvělých muzikantů přijela ikona grungeové scény album představit i do Prahy. 

Lístek stál pouhých, na dnešní dobu až neuvěřitelných, 730,- korun. Spektrum publika tak začínalo u od pohledu čerstvých maturantů a pokračovalo přes dámy v letních šatech se skleničkou vína v ruce až k lidem důchodového věku v tričku Judas Priest. A od osmé hodiny večerní jsme se všichni svorně potili v téměř vyprodaném Lucerna Music Baru.

Na hlavní hvězdu bylo třeba počkat až do desáté hodiny večerní. O hodinu dříve se na podiu objevil osamělý zpěvák s kytarou a oznámil publiku, že ostatní členové kapely Electric Enemy ho opustili někdy během evropského turné (později se ukázalo, že turné skrečovali z důvodu finanční náročnosti). První song nazval Loomis „takovou vykradenou unplugged Nirvanou“, což byla sice pravda, ale písničky se poslouchaly dobře a úplná nuda to rozhodně nebyla. Navíc při poslechu kompletní kapely je to takový post-punk s nějakou tou elektronikou, který není sice bůhví jak originální, ale v podstatě docela příjemný. Jim přidal nějaké ty covery (např. My Favourite Game od The Cardigans), které si mohla část publika i zabroukat. Zpívá mu to určitě líp než Cobainovi a hlavně všechna čest za to, že se každý večer postaví na podium bez kapely, neúnavně komunikuje s publikem a snaží se z téhle příležitosti vyždímat co se dá. Navíc když mu hned při druhé skladbě praskla struna. Úctyhodný výkon.

Při pohledu na setlisty z předchozích zastávek evropského turné mě ždibíček zklamalo, že poměr Cantrellových sólových skladeb a songů Alice in Chains byl v podstatě vyrovnaný. Ale šlo by to při dvouhodinovém setu vůbec jinak? Ať si kdo chce co chce plká o kvalitách AiC bez Laynea Staleyho, Jerry byl vždy tvůrčím motorem a srdcem téhle stále skvělé kapely, na podiu je už dlouho a ví, co dělá. Ačkoli si většina publika zpívala i všechny jeho sólové kousky, při Them Bones či We Die Young atmosféra výrazně nabrala na intenzitě. Naštěstí byl set postavený na těch písničkách, kde Jerryho hlas hraje důležitou, ne-li hlavní roli, včetně mojí milované Heaven Beside You. Ačkoli většina lidí vnímá Cantrella jako jakousi vokální dvojku v Alice in Chains, zpívá s naprostým přehledem a bezchybně i se žvýkačkou v puse. Je to jeho turné, on je v centru pódia i zvuku. S profesorským přehledem vládne sálu a užívá si to.

Což nás přivádí k doprovodnému vokalistovi Gregu Puciatovi. Jakkoli rád ho člověk po letech zase viděl, celý set ho v podstatě nebylo slyšet, a to nikde v sále. A jakkoli jsem se na jeho výkon těšila, musím uznat, že to dává smysl, tady je prostě jen a pouze druhým hlasem. Co se u něj zdálo ze začátku jako naprostá soustředěnost, se časem začalo tvářit jako úporná snaha se udržet za statickým mikrofonem a jen občas si hodit hlavou. Měla jsem pocit, že Puciato (s trochou nadsázky) vyloženě trpí. Teprve v přídavku byl fyzicky „vypuštěn z klece“ a jeho vokál byl vytažen do jakž takž slyšitelných mezí. Ať už na tomhle turné sbírá zkušenosti (i jeho nová deska naznačuje, že u Catrella se učí novým věcem) či peníze, je zjevné, že Puciato je frontman a patří do centra pódia! Nebo v jeho případě klidně i někam vysoko nad nebo hluboko pod.

Během koncertu jsem za sebou zaslechla větu „tohle je moje mládí, vole“. I moje, vole, zdá se. Při pohledu na Cantrella společně s Puciatem se mi začaly propojovat vzpomínky na zážitky z několika koncertů tDEP, na partu kolem Marastu rozesetou už všude možně a zaměstnanou dětmi a hypotékami, a podstatně niternější prožitky z poslechu například právě poslední Cantrellovy desky, při kterém se z „fuj, country“ pocitu po několika minutách vyklubala slzička v oku a hluboký povzdech nad tou nádherou. Až mě to na místě celé málem přemohlo. 

Nakonec všechny desky z obou částí Cantrellovy kariéry dostaly dostatečný prostor (kromě EP Sap) a nezbývá než zalitovat, že Alice in Chains nikdy v takhle malém, intimním prostoru asi nezažijeme. Jediné, co bylo lehce zarážející, byly songy hrané v odlišném tempu v porovnání s nahrávkami. Alice in Chains to tak mají a může to být jen otázka vkusu. Nicméně třeba už tak pomalá Psychotic Break se ve výsledku táhla jako rozvařené špagety (a nesedla ani bubeníku Gilu Sharoneovi) a naopak na nádhernou Angel Eyes by si člověk skoro skočil kvapík. 

Při závěrečném coveru Goodbye od Eltona Johna začínám být zase naměkko a raději odcházím na záchod. Grunge není mrtvý a my zatím taky ne. Zážitek po všech stránkách naplňující. 

Setlist:

Atone
Them Bones
Psychotic Break
Whale & Wasp
We Die Young
Heaven Beside You
Sea of Sorrow
Cut You In
My Song
Siren Song
Nobody Breaks You
No Excuses
Had to Know
Angel Eyes
Between
Lesson Learned
Would?

Přídavek

Man in the Box
Brighten
Rooster
Goodbye

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze