Už dobrý týden opravdu pochmurného počasí nevěstil nic dobrého a tak nálada na tento koncert mohla být bezchybně příznačná. Jesu – pokud mne paměť nešálí – ještě jako headliner v Čechách nevystupoval, nedělní večer měl být premiérou. Justin Broadrick a jeho dítě se svým působením vrylo nejen do hlav UG komunity, ale i do „trendy mozečků“ a návštěvnost byla více než velká, až mě to samotného zarazilo. Koncert pouhých dvou interpretů má začínat v půl osmé, ale realita má opět smysl pro ironii a začíná se o dobrých padesát minut později. Jak se později ukázalo, ke škodě věci, poněvadž Jesu už ani nemohli přidávat (otázkou však je, zda by se tak stalo).
Fear Falls Burning – toť pouhopouhá jedna osoba z Belgie. Tvůrce lomozících kytarových vazeb se zhlédl v drone ambientu a otázka, zda ho dokáže osobitým způsobem naplnit, zůstává nezodpovězena. Jeho set tvořila jednolitá jediná „kompozice“ čerpající třeba z takových Stars Of The Lid nebo

Sunn O))), ale mám pocit, že zůstalo pouze u snahy a náznaků. Ano, jednalo se o jeden zvuk neskutečně pomalu se proměňující v čase; tedy hodnocení takovéto tvorby netkví v použití slůvka-zaklínadla „minimalistické“ (v současnosti neuvěřitelně znehodnocené slovo, vhodnější eufemismus pro nic). Člověk odsuzující Phila Glasse jako umělce neustále se opakujícího, by asi svůj soud po poslechu Fear Falls Burning musel přehodnotit. Nicméně jako hudba pro teplo domova je to alternativa, rýsuje se paralela s hlučnější new age. Nic více, nic méně. Když úvodní tón trvá pět minut, jen se zesiluje a je neuvěřitelně banální.... Nicméně i autor se v druhé polovině skladby přistihl, že je vtažen do své subjektivní mentální abstrakce, tudíž i jeho Fear Falls Burning „nějakým způsobem“ museli zasáhnout. Tudíž se bráním jednoznačnému hodnocení.
Jesu pochodují na pódium hned vzápětí, aby ne, když už je devět a v deset zvoní večerka. Trio hrábne do strun, představa, jak budou Jesu znít naživo, se bortí jak domeček z karet. V průběhu vystoupení se však zvuk ustálí, autor hledá nejvhodnější místo a nachází ho vzadu na stupni, kde se zvuk neutopí v basech a vyniknou podkladové samply. Nicméně Broadrickův vokál je nutno si

stále domýšlet. Co bych naopak na zvukovém koncertním kabátci vypíchl, byl křišťálově průzračný a dlouhotrvající zvuk činelů (Paiste je v tomto ohledu jednička), který mi neustále připomínal zvuk padajícího lustru. Nádhera. Vystoupení se točilo okolo Silver a Conqueror, ale medovost toho druhého byla industriální tvrdostí značně pohřbena, tudíž opět uznale kývu hlavou. Závěr se nese v duchu návratu do bezejmenné desky, logicky se tak pohřební monolity stávají vrcholem večera. Tired of Me, Friends are Evil; skladby, při níž člověk automaticky zavírá oči a je mu vcelku jedno, co se děje na pódiu. Po nich však neodvratně konec koncertu, s nímž nelze nebýt spokojen.