Dvě koncertní premiéry skutečně velkých pojmů současného mlýnku metalového šoubyznysu na území republiky udělaly z letošní Metalmanie jedno z nej lákadel začátku roku a o náplni dne s datem 03/03 tak bylo rozhodnuto už dlouho předem. Vzhledem k několikerým (vesměs plánovaným) nástrahám během cesty jsme přišli o Alamogordo, Six Degrees Of Separation a Pandemii a do haly vnikáme až souběžně se začátkem setu Debustrolu. Ten jede na svůj standard poslední doby, kdy dokonce i dříve energický a slovní smrští spád vystoupení obhospodařující Kolins z nějakého důvodu rezignoval a zbývá tedy obvyklý protřepaný setlist klasik z pravěkého období lehce dokořeněný tím, co koncertně obstálo z tvorby novější, před přídavkem obligátně zpestřený Skullovým ugrowlnutím do mikrofonu. Jak dál?
Nastupují další ze stvořitelů české metalové noty – Törr. Největšími přednostmi jejich cca půlhodinového příspěvku jsou celkem sytý zvuk (ono taky s jednou kytarou…) a slušně šlapající motor Radka Sladkého v zátylku. To ostatní – setlist postavený na dvacetiletých (a podle toho i vyznívajících) vykutávkách, kterým se navíc už ani toho kultovního nádechu nedostává tolik jako v minulosti, true stylizace Vlasty Henycha a venomácký cover Countess Bathory coby výpověď o trochu bujnější sebedůvěře ve schopnost ji věrohodně interpretovat a přednést anglicky zpívaný text - budí shovívavý úsměv. Nicméně nemálo lidí v hale si při tom všem spokojeně vrní, takže pro ně je vlastně všechno v pohodě. Ale přesto: jak by to asi vypadalo, kdyby Törr namísto srandovně revoltující a

prvoplánovitě (post)pubertální „satanistické“ filozofie dávných Kultů ohně a současných Madeinhellů zkusili navázat třeba na docela povedený dekadentní odkaz desky Chcípni o kus dál?
Stoupající plachta s logem Soilwork vyvrací zprávy, že Švéďáci ještě bloudí někde cestou ke Zlínu a teď bude řada na Nevermore. První ze dvou důvodů, proč tady vlastně dneska jsme, těží hlavně z trojice Stabbing the Drama, Figure Number Five a Natural Born Chaos, nemůže ale samozřejmě chybět Bastard Chain z Predátora a další kousky pro pamětníky. Optickými pilíři vystoupení je showmanské duo Speed, který se nebojí zacházet až ke stadiónovým manýrům jakoby odkoukaným od Sammeťáků Edgay,

a E-A-D-C-E kroutivý bassrumcajs Ola Flink. Moc dobré, ale od jedněch z nemnoha skutečně talentovaných (co víc - vůdčích) představitelů severské tzv. neo-thrash scény jsem koncertně čekal tak nějak víc. To nejlepší má pořád teprv přijít.
Nástup Nevermore předznamenává zasněně depresivní intro s jakoby moravsky folklórním zabarvením, které by člověk čekal spíš u našich Silentů. Pak se rozprostírá něco, co slovně nejde přesně vystihnout a čím Nevermore, spolu s takovými Evergrey, čnějí nad stovkami skupin stavějících podobně jako oni na klasickém heavy, power a thrash metalu. Ta zvláštní chemie, kouzlo nenapodobitelné výpovědi, na kterém mají v obou případech lví podíl vokální schopnosti zpěváků těchto skupin (nemyšleno zdaleka pouze po technické stránce). Hodina a čtvrt ryzích emocí ruku v ruce s téměř bezchybně šlapající partou

špičkových muzikantů, ať už jde o naléhavost a přesvědčivost Daneova zpěvu, vycizelovanost Loomisových stupnic na Smythových podnosech, zbustřenou strojovitost víceméně neutuchajícího Sheppardova hoblování a Williamsovo chobotničení. Jen málo kapelám to až takhle lze věřit. Hluboce smekám.
S Therion už těžko může přijít něco silnějšího, byť by se snažili sebevíc. Oni se ale až tolik nesnaží anebo jim to už prostě nehraje tak jako ve zlatém Theli období. Přestože na rozdíl od mnohých dalších nemám pocit, že by parta kolem Chrise Johnssona někdy klesla do vyslovených bažin sebeparodie a i na posledních deskách je podle mě možno najít (v rámci stylového rozsahu Therion) dostatek poslouchatelných momentů, moc šťávy tentokrát z vystoupení neteče a nakopnutějších chvil je pomálu. Částečná vina za celkovou unylost padá na hlavu setlistu, jelikož od začátku vystoupení do našeho odchodu (cca po půlhoďce hrací doby) znějí skoro výlučně atmosféričtější skladby rozvolněnějších temp, kde se až tak není čeho chytit. Poněvadž je cesta ze Zlína dlouhá a už trošku chybí i motivace k dalšímu setrvávání, ponecháváme dál Therion a následujícího U.Ď.Á.ka se zbylými spokojenými příznivci jejich osudu.
P.S.: Zvláštní poděkování patří ustavičně bdělé a mimořádně pracovité ochrance, která svou podezíravostí a neutuchající odhodlaností zatočit s každým záškodníkem posouvala jinak pohodového ducha festivalu kamsi daleko k bulharským hranicím.