Okolnosti tohohle koncertu byly dost dlouho poněkud nejasné. Do sestavy přibyl Attila Csihár, tedy podle některých zdrojů. Podle jiných šlo jen o jakéhosi Japonce. Z původně ohlášeného Finalu se vyklubal neznámý Pilot. S lehkou nejistotou nakonec mířím do Pilotu a dost se mi ulevuje, když v prakticky prázdném sálu spatřuji oba členy Nadji u merche a Attilu v hovoru s partou Japončíků.

Pilot je zejména oproti malinkému sklepu Finalu obrovský prostor, skoro to vypadá jako bývalé kino. Ještě víc tak vyniká, jak málo tu je platících. VAMPILLIA začíná hrát snad pro patnáct lidí. Nebo jinak: počet návštěvníků rovná se počet vystupujících krát dvě. Vampillia má na začátku setu bicí, klávesy, housle, kytaru/laptop/zpěv, druhou kytaru a herce v pódiu. Postupně se počet lidí na pódiu i v publiku zvedá. Set se rozjíždí skvěle: náladovou melodiku občas zasekne jediný metalový akord s likvidujícím zvukem. Pak se Vampillia chvíli plácá na jedné straně v čistém metalu, na druhé v romantických souhrách kláves a houslí. Herec se chopí basy a přichází zpěvák-showman. Zuřivě paří, láme se v půli, ve snaze vyskočit co nejvýš používá ramene jedné obzvlášť vysoké osoby v davu. Hudba se víceméně ustaluje v rovině „avantgardního metalu“ – Vampillia zřejmě poslouchala krajany Sigh, ale i Unexpect a řadu amerických ulítlostí a chrlí směs žánrů podloženou metalovým riffováním a řevem. Kromě toho je ale slyšet, že už nejsou devadesátky a kucí mají rádi i post-rock/metal. Díky obrovskému nasazení zejména na straně lámajícího se zpěváka (v jedné chvíli přišel se sítí světel na vánoční stromeček) a ignoraci věcí jako zdravý rozum a dobrý vkus je to většinou fajn cirkus.

Pak přichází ATTILA v lesklém černém hábitu a nálada se rázem mění v doom, místy opravdu hodně pomalý. Zpěvák Vampillie uvolňuje místo ve středu kapely a leze před odposlechy na židličku. Zbytek setu je mnohem konzistentnější a konzervativnější, nicméně také příjemný na poslech, některá místa Attilova záhrobního šepotu patří mezi to nejlepší, co jsem od něj slyšel, a momentálně osmičlenné těleso má pořádnou zvukovou sílu. Sečteno podtrženo, lepší show než hudba, ale bez námitek, stálo to za to. Na závěr setu k nám přiběhl basák (se dvěma maskami na stranách hlavy) a udělal svíčku u nás na stole.

NADJA je koncertní jistota. U nás se na ni dá chodit celkem stabilně jednou za rok, být nadšený z koncertu a spokojeně pokývat hlavou, že minimálně naživo dvojice rozhodně nestagnuje, ale naopak hraje pokaždé něco jiného. Forma koncertů je však pořád stejná: Aidan Baker s kytarou a Leah Buckareff s basou stojí u společného stolku s efekty a kouzlí, jen tentokrát přibyla projekce. Na ohromném plátně celkem působivé, rostliny prohnané přes filtry jsou psychedelické tím méně prvoplánovým způsobem) a navíc se kousky obrazu neustále hýbou nezávisle na obsahu. Spousta přelévajících se barev příjemně vystihuje hudbu. Podklad tvoří automat, jehož rytmus často doplňuje basa, o něčem jako riffování se u kytary dá mluvit jen velice zřídka. Baker opět smyčkuje, mění zvuk, neustále si hraje s efekty na stolku. Výsledný zvuk připomíná moře: neustálou změnu, která však má směr (zásadní vliv na jeho udržení tu má automat). Koncert je prakticky od začátku parádně našláplý, takže mám problémy uvěřit, že v podobném tempu i skončí, ovšem opak je pravdou, celý set lehce graduje a nadšení je čím dál větší. Mimochodem, Nadja je nesmírně skladná kapela: do jedné ruky nástroj, do druhé kufřík s efekty, na záda krosnu a jede se.

Po neurčité době Nadja ubírá vrstvy a přechází k lehce rockovějšímu výrazu. V té chvíli nastupuje na pódium část Vampillie; kapely mají na kontě kolaboraci Primitive World, ze které budou výjimečně hrát naživo. Hudebníci (kytara, zpěv, bicí, klávesy) se plynule připojují a rozjíždí se, jinak se to říci nedá, post-rock jako prase, přesněji minimalistická post-rocková kytarová stěna smrtící kvality, pod kterou fungují ostatní nástroje, nejvýrazněji basa Leah Buckareff. Ovšem celou tuhle masu přehlušuje přes laptop prohnaný animální řev kytaristky, která protentokrát jen zpívá. Respektive: neustále brutálně řve. Výsledný dojem je ohromující, apokalyptický, obrovská zvuková intenzita navozuje dojem zavalení lavinou. Díky podivné kombinaci různých věcí je tahle spolupráce překvapivá, nechce se u ní zívat jako u klasických post-rockových gradací. Moc příjemné překvapení. Vampillia zřejmě dokáže hrát cokoli, což také bude její problém, problém s nalezením svého stabilního výrazu, který tak dobře funguje u Nadji.