NUUMMITE - v hodně dlouhodobém horizontu lidstvo nevydrží

NUUMMITE - v hodně dlouhodobém horizontu lidstvo nevydrží

Pražský blackgaze trojlístek Nuummite vydal 1. září debutovou desku Celestial Triarchy, a tak bylo na místě vyzpovídat kytaristu Marka. Řešili jsme spolu pokrok a jeho dopad na lidstvo, umění a samozřejmě pozadí vzniku desky.

Nuummite - MarekMarku, s Nuummite máte venku debut Celestial Triarchy. Nahrávka se dotýká témat souvisejících s vědou a pokrokem. Jak moc do hloubky se o tohle téma zajímáš a baví tě řešení otázek, nebo spíše osudy osobností, které se je snažily vyřešit?

Zajímám se o oboje. Pokrok a zápas o osud lidstva dost souvisí s existenciálními otázkami, které řeší každý z nás. Na druhou stranu osobnosti spojené s vědou za sebou občas mívají příběhy, o kterých skoro stojí za to vyprávět víc, než o jejich samotných objevech. Zrovna v případě Richarda Feynmana, kterému jsme jednu skladbu věnovali, je hodně o čem mluvit.

Odkud jsi při vymýšlení nosných myšlenek pro skladby čerpal inspiraci?

Hlavním zdrojem inspirace je pro mě hudba, kterou poslouchám, ať už je to blackgaze v podání Les Discrets nebo Alcest, post-metaloví Russian Circles nebo staré deathmetalové desky, ke kterým se čas od času vracím.

Dost nápadů mi taky přináší hospodské jamy, na které chodím s partou skvělých lidí a s několika kytarami, různými perkusemi a dalšími nástroji tvoříme skoro až meditativní kakofonii.

Co pro tebe znamená pokrok? Nemyslíš, že se lidstvo žene do záhuby?

Myslím si, že v hodně dlouhodobém horizontu lidstvo (nebo to co se z něj stane) nevydrží. Moc nevěřím tomu, že bychom nějak dokázali obejít druhý termodynamický zákon a s ním související tepelnou smrt vesmíru.

Zkáza ale může samozřejmě přijít mnohem dřív. Těžko říct, jestli si budeme schopni poradit s klimatickou změnou, ale lidstvo určitě čeká dost dalších krizí, které pro něj můžou být fatální. Otázka je, jestli případnou apokalypsu zažijeme ještě my.

Z materialistického pohledu moc naděje v budoucnosti nevidím, ale neřekl bych, že pokrok přináší jenom zkázu. Svět se mění čím dál rychleji a třeba to, co všechno se změnilo díky nástupu internetu, je fascinující.

I když mě trochu děsí, když vidím starší lidi, co už s tím vším nezvládají držet krok a představuju si, jak moc mimo bude za pár let moje generace.

Ostatně, poslední skladba Krakatoa tvoří skvělý kontrast začátku a konce, znalosti a destrukce, díky níž je truhlice vědomostí ztracena v ohni a popelu. Byl to metaforický záměr, nebo náhoda, kterou si jen představuji?

Krakatoa pro mě symbolizuje konec. Sopečná erupce všechno pohřbí a ukončí tím desku. I na koncertech jí hrajeme jako poslední.

Instrumentální hudba totiž nechává prostor pro fantazii i přes definované poselství či nálady. To má společné s literaturou a klasickou hudbou…

Instrumentální hudbu mám rád třeba i jako soundtrack ke knížkám. Konkrétně třeba u poslechu Pelican mě hodně baví si číst a sem tam si nechat strhnout pozornost k nosným riffům. Když jsem takhle četl Les od bratří Strugackých, tak to skvěle sedělo k desce What We All Come to Need.

MartinDvě skladby na Celestial Triarchy však vokál mají, a to Roadside Picnic a Sekal. Texty napsal a vokály nakřičel Martin Šindelář z emíčkové Nicoty. Jak k této spolupráci došlo a co vás vedlo k tomu tyto dvě kompozice doplnit o zpěv a text?

Nicotu znám přes jejich bubeníka Dawa, minulé léto jsme domluvili společný koncert na Kladně. Přišlo tam hrozně málo lidí, a když jsme jako poslední hráli my, Martin stál pod pódiem a koukal na nás dost chladným pohledem, takže nás pak překvapilo, když za námi po koncertě přišel s tím, že se mu to hrozně líbí a že s námi chce zpívat.

Úplně jsme nevěděli, jak s tím naložit, protože jsme pořád chtěli být instrumentální kapela a už jsme měli z půlky nahrané album.

Ale řekli jsme si, že to zkusíme, nahráli jsme Martinův zpěv k Roadside Picnic a tam to sedlo fakt skvěle, takže jsme s ním chtěli na album nahrát ještě jednu skladbu a k tomu jsme vybrali Sekala. Tam to probíhalo trochu pomaleji, hlavně kvůli covidu a následným karanténám, ale nakonec se to taky podařilo.

Nicméně nám pořád víc vyhovuje zůstat jako instrumentální trio a pro Martina by bylo časově náročné se věnovat naplno dvěma kapelám, takže jsme se domluvili, že budeme nadále spolupracovat jenom na některých skladbách.

V poslední skladbě Krakatoa je zase ke slyšení hlas Aleny Krákorové z Nocturnal Pestilence. Co má její „vílí” zpěv vyjadřovat a měla absolutní svobodu, nebo jsi přišel s vizí, jak její vokál zakomponovat? Vzhledem k jasnému tématu skladby její projev vnímám jako kontrastní. Ve výsledku Krakatoa působí trošku znepokojivě.

Jak jsme se bavili, Krakatoa představuje konec. Chtěl jsem ale, aby to nebylo jenom o destrukci a mělo to i existenciální rovinu. Alena tam ve svém vokálním crescendu zpívá „Are you still trying to search for the meaning? Do you still believe that there is any meaning at all?” a ptá se tím, jestli už jsme smíření s pomíjivostí a tím pádem i nesmyslností všeho.

Tady jsem měl od začátku jasnou představu, jak to má vypadat a poslal jsem tedy Aleně text i noty dopředu.

Nuummite - Celestial TriarchyDalším zajímavým hostem na Celestial Triarchy je Willhelm Grasslich z Uncle Grasha‘s Flying Circus, který pro něj vytvořil svým typicky odlidštěným způsobem intermezzo. Proč právě on a jak do celku zapadá?

Naše spolupráce s Willhelmem už trvá docela dlouho. Začalo to tím, že pro něj Dawe z Nicoty sháněl někoho s autem, aby mu odvezl rakev se syntezátorem, tak jsem se mu ozval. Zjistili jsme, že máme dost podobný vkus, nejen co se hudby týče, a s jeho noisovými projekty jde naše hudba docela slušně dohromady.
 S žádným jiným umělcem jsme neabsolvovali tolik společných koncertů, takže bylo jasné, že nám musí taky hostovat na desce. To intermezzo mi nejvíc připomíná film Solaris od Tarkovského, který se taky zabývá tématy přítomnými na albu.

Lidé, kteří chodí na vaše koncerty, již skladby z Celestial Triarchy znají, a teď srovnávají. Jaké rozdíly mezi studiovým a živým provedením Celestial Triarchy jsou a proběhla transformace koncertně fungujících skladeb na studiový počin tak, jak sis představoval?

Přenést koncertní zážitek na desku jde jenom částečně, ale já jsem se zvukem alba spokojený. Naživo je to možná trochu syrovější, víc rezonují basy a na kytaře je víc reverbu, ale snažili jsme se, aby se album příliš nevzdalovalo koncertnímu zvuku.

Co se týče rozdílů, tak v první řadě nám naživo chybí vokály a veškerá nasamplovaná řeč, kterou jsme na album přidali pro podpoření atmosféry. Na albu je taky navíc slabá syntezátorová stopa, která kopíruje baskytarovou linku. Krakatoa na koncertech končí trochu jinak, místo sóla, které nám na album nahrál Ego z Naurrakar, tam přecházíme do triol, což trochu podpoří pocit finální gradace.

Nahrávání proběhlo v Riversound Studio u Petra Bučila. Výsledkem je organický, přirozený a vzdušný zvuk. Předpokládám-li správně, byl to hlavní důvod pro spolupráci s ním? Myslím si, že podstatu Nuummite vystihl.

Je to tak, jak říkáš. Chtěli jsme se vyhnout tomu, aby kvůli přílišné snaze o čistotu zvuku a technickou dokonalost zněla deska mrtvě. Petrovo studio jsme si vybrali právě kvůli přirozenému zvuku, který je nejvíc slyšet u bicích.

Mastering jste svěřili Enormous Door Mastering, což je společnost zaměřující se spíše na extrémní, hnilobný metal. Vznikl zde například mastering pro LP Old Star od Darkthrone. Proč právě tato volba?

Chtěli jsme, aby mastering probíhal jinde než nahrávání a mix a celkový zvuk tak prošel více rukama. S myšlenkou udělat mastering v zahraničí přišel Michal, co potom i našel studio Enormous Door Mastering. Na jejich referencích se nám líbila především syrovost a špína, která ale zní muzikálně.

Nádherný artwork nakreslil Oldřich Dvorský. Na vinylu vypadá jako umělecké dílo hodné výstavy. Jak souvisí s myšlenkou alba?

Na desce se objevují témata související s estetikou starých sci-fi filmů a knížek a docela to rezonuje i s tou vědou a pokrokem, o kterém jsme se bavili.

Původně jsme ale zaúkolovali Michala, aby pro desku navrhl abstraktní grafiku. Se svými návrhy ale dlouho nebyl spokojený, tak jsme se rozhodli použít ten obraz, co namaloval kdysi pradávno Lukášův strýc. A rozhodně nelitujeme.

Jaký máš k vinylům vztah a máš ve své případné sbírce nějaké zajímavé kousky?

Nejvíc jsem desky poslouchal, když jsem ještě bydlel u rodičů, a to šlo hlavně o rockovou klasiku, jako jsou Led Zeppelin, The Who a podobně. Teď bohužel doma nemám ani funkční gramofon, takže v porovnání třeba s Michalem, pro kterého je to sběratelská vášeň, jsem dost pozadu.

Ze všech fyzických formátů mi jsou ale gramodesky zdaleka nejsympatičtější už jenom proto, že k jejich poslechu člověk přistupuje s mnohem větší úctou, než třeba k poslechu cédéčka v autě.

Jakou hudbu ve svém času posloucháš, případně jaké další formy umění máš v oblibě?

Poslouchám toho hodně, tak zmíním jenom fragmenty. Mám rád tvorbu Aarona Turnera, hlavně Isis a Sumac, francouzský post-black, dost se mi líbila poslední deska Blut aus Nord a v poslední době jsem se proposlouchal k psychedelické elektronice Shpongle.

Rád si čtu, oblíbil jsem si například Irvina Welshe, Chucka Palahniuka, bratry Strugacké a z českých autorů třeba Jáchyma Topola. Taky mám rád filmy, hlavně Bergmanův existencialismus, ale i současnou postmodernu bratří Coenů nebo od Tarantina, případně béčka ve stylu Festivalu otrlého diváka.

Nevím, jak moc je provařený význam vašeho jména, v němž se to zdvojenými písmeny jen hemží. Co vyjadřuje?

Název Nuummite jsme si vybrali podle stejnojmenné skladby od blackmetalových Abigail Williams. Ta skladba je úplně na konci alba The Accuser, které jinak zní docela zběsile, ale tuhle poslední věc jako by nahrála úplně jiná kapela. Vokál je tam dost v pozadí a celkově to spíš než black metal připomíná Pink Floyd.

Přišlo nám to docela příznačné vzhledem k tomu, že než jsme se dali dohromady, hráli jsme dřevní death a black metal a od jistého momentu jsme začali hledat něco jiného.

Jsme jako ta skladba, stojíme na pomezí extrémního metalu, ale zároveň se mu vzdalujeme.

Hrajete blackgaze, tedy mix blacku a post-rocku. Asi nemá smysl se ptát na vaše oblíbené kapely, ale spíš by mě zajímalo, kam si myslíš, že se tento subžánr ubere a jakou má budoucnost?

Blackgaze je dost úzká škatule, která už existuje docela dlouhou dobu a podle mě není ani snaha ten žánr jakkoli redefinovat.

Na druhou stranu některé kapely s ním spojené do své hudby zařazují často úplně jiné vlivy a postupně se mu vzadlují. Třeba v případě Les Discrets a jejich skoro až triphopového alba Prédateurs to zní dost dobře.

Nuummite

Těžko říct, jakou má blackgaze budoucnost, ale určitě může sloužit jako výchozí bod pro úplně jinou hudbu, která bude stát za to.

Jsme u konce, takže ti děkuji za tvůj čas a položím ti poslední otázku. Co Nuummite čeká dál?

Pomalu se snažíme domlouvat koncerty na příští rok a začínáme zase pracovat na nových skladbách. Díky moc za rozhovor a měj se hezky.

Recenze Celestial Triarchy

https://facebook.com/nuummiteband
https://nuummite.bandcamp.com
https://instagram.com/nuummiteband

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze