Články

přeposlat článek tisknout
PARADISE LOST, ORPHANED LAND, SOCIETY1, SAD HARMONY

PARADISE LOST, ORPHANED LAND, SOCIETY1, SAD HARMONY

  • kdy: 22.5.2005
  • kde: Praha, Abaton

Chi, možná se budete divit, co zde zas dělá reportík, jenž svou aktuálností vlastně již nemá co říct, když prakticky všude, kde měl, již byl publikován. Ale. Na Marastu se občas vyskytne nějaký ten lenoch (ale jen občas :)) a povinnosti se pak hlásí hlasitěji, hlasitěji… a i když ruce pálí a paměť již neslouží, je třeba je splnit. Vrátíme se tedy zpět o tři týdny do pražského Abatonu a řekneme si něco o zčásti výborném koncertu, který zde proběhl.
Na místo ve společnosti Looa (anebo toho, co po něm z předchozího dne zbylo :)) dorážíme o něco později, kdy Sad Harmony již řádí na pódiu jak při sklizni vlastní révy. A taky že jo, však ta réva, kterou nabízí, vlastní je a já konečně mohu říci, že Sad Harmony se mi novými skladbami trefili do noty. Nezbývá než je pochválit, stejně jako v případě jejich show na letošních Redblack Days. Ještě během jejich show nacházíme TRse a belháme se (já s berličkou doslova) v mezipřípravě Society1 pro pivko.
Takže následovat mají Society1, kapela, o které se v sále povídá jako indus-trialem ovlivněné ostrovní kapele. Vedle zas někdo, že jsou z Kalifornie a že

zpě-vák je ex-pornstar. No vyberte si, však se za chvilku přesvědčíme.
Tak, a už to začlo. Ihned po prvních tónech si všude okolo sebe všímám spousty nechápavých tváří a já sám také nechápu. Na prknech Abatonu se s mikrofonem kopulačně kroutí někdo polonahý s přelepenými bradavkami a vedle něj maníci vybaveni i pentagramy a bafomety – obzvlášť ten tunovej basák byl klasa :) Bubeník činely tak vysoko, že se k nim při hraní div nemusel ze sesle zvedat, ale na efekt to alespoň vypadalo, že hodně máchá rukama :) No kurwa, to je (bylo!) strašný. Jakýsi zehňápaný namlácený thrash snad core? Těžko říct, zařadit se to moc nedalo a se srozumitelnosti to nebylo lepší, a tak se radši odebíráme do nižšího patra k dalším radostem, které s sebou život nese, díky Kayzre :)
To Orphaned Land již byli o něčem jiném. Jakpak by ne, když vlastně byli i tím hlavním, na co jsme my toho večera přišli! Vítá je obrovský aplaus, který následuje po každé skladbě a šestice Izraelců v čele s úžasně (to jsem nečekal!!!) zpívajícím Kobim Farhim, jež se po podiu prohání s šátkem, si toho také všímá a je na nich vidět, že toto fakt nečekali! Se sekvencerem, který za sebou ovládal klávesista, byli Orphaned v Abatonu přítomni i včetně všech zvukových doplňků, které loňská tutovka Mabool nabízí, a tak návštěvníci dostali plnou porci a žádnou instantní verzi. Z Mabool se samozřejmě hrálo především, i když mám tucha, že zazněla i jedna starší věcička. Shrnuto

report_167_px1

podtrženo: Absolutní dominance, nádhernej zvuk, radost a euforka. (jen mi v hlavě vrtá výrok pana Plazzmiče: „A co když v Izraeli takhle hraje každá trochu lepší kapela?“)
Závěr jak jinak patřil headlinerovi, a i když si fans O.Land hodně dožadovali, čas pro Paradise Lost nadešel a nebylo ho nazbyt. Ti, v klasickém kvartetu a s novým bubeníkem Jeffem Singerem, předvedli přesně to, co jsem od nich očekával. Jejich nej časy pro mne již jsou ty tam, i když neříkám, že poslední alba jsou špatná, ale to, čím byli kdysi výjimeční, vymizelo a tak trochu se dle mne již točí v začarovaném kruhu.
Jak jsem řekl, předvedli to, co jsem očekával. Je pravda, že jsem se jejich show po Orphaned již tolik nevěnoval, ale zaznamenal jsem, že se maximálně hrálo z nového alba Paradise Lost, zaznělo i pár kousků ze Symbol of Life, trio “hitů“ z Draconian Times, jedna z Host (myslím) a nechyběla ani již téměř povinná As I Die. Jako kapela působili sevřeně a v klidu, ale maličko sterilně a možná bych přidal na výraznosti, aby to dostalo zas trochu šťávy jako za starších časů. Jinak jsem ale žádných výraznějších chyb, které by jinak docela příjemné vystoupení narušilo, jak taky po těch letech hraní, nezaznamenal.
Prostě pohoda večer s příjemnou muzikou a velezajímavou cestou domů :o)))-

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Jelikož se po přečtení před-chozích bizzřádků v podstatě ztotožňuji s celkovým dojmem našeho 3D-tchoře a nic podstatného mi tam nechybí (však měl taky na recku hafo času :)), doplňuji jen několika postřehy rázu čistě subjektivního.
V době našeho příchodu už Abaton duněl tóny Sad Harmony a jelikož ti měli dost omezený časový příděl, než byl nalezen zvukově i viditelností příhodný flíček, zněl poslední válek Those Pilgrims… Krátkost jejich setu mrzí ještě víc v kontrastu s tím, co přišlo po nich… Jinak ale SH = velká pohoda, ostatně jako zatím vždy.
Society1 shodili závoj jakéhos takéhos očekávání okamžitě s prvním hrábnutím do strun. To nejzoufalejší sepulturoidně-soulflyoidní výrazivo, jen občas v refrénech střídané volnějšími a gotickým závanem cinknutými chvilkami, které byly ale pro změnu zralé doslova na žalobu ze strany Type O Negative, včetně čórnutých vokálních linek. Na soubory, které při podobných šňůrách více skupin absolutně koncepčně ani jakkoliv jinak nezapadají mezi ostatní účinkující, už asi každému nezbylo než si občas zvyknout a Society1 v dané sestavě tuto roli pěsti na oko splnili na výbornou. Nic jiného než šokantnost, postavená na pózách a obscénních gestech frontmana (nechává si říkat „The Lord“ :-)), a celkem věrohodná evokace jakéhosi dekadentního hnusu (stýčkové Manson nebo třeba Zombie by se určitě nemuseli stydět), z vystoupení v hlavě nezůstalo. Snad ještě pocit, že Pan Vedoucí je psychicky asi hodně jinde (vůbec bych se nedivil, kdyby měl za sebou dětská traumata podobná třeba těm Hurvínkovým na tričkách Ahumado Granujo) a že o muziku tady opravdu až tolik nejde.
Každý balast ale nakonec odvane čas (aspoň v pohádkách se to tak píše) a přijde něco opravdu, opravdu hezkého. Orphaned Land. Dokonalý protiklad k

additional_review_7452_265_px3

předchozímu: sympatie, chytrost, přirozenost, skromnost, um… Orientální žalmy smutku a naděje konečně naživo, místo dvoustého sedmdesátého třetího poslechu z Mabool…. Muzikantská vycizelovanost bez náznaku exhibice, naopak striktní dílčí pulsace každé šestiny pro celek. Žně bouřlivých ovací v publiku s nečekaně silnou arabskou komunitou. Velká paráda.
Paradise Lost za zenitem (ať už definitivním nebo dílčím) působili naživo přiměřeně svěže, a tak, že je jejich hudba pořád baví, což je fajn. Žádná křeč, prostě uvolněný a příjemně plynoucí večer. Oproti deskám (k jejichž oprašujícímu poslechu jsem se ve dnech před koncertem často uchyloval) mám dojem, že z pódia jsou zdroje inspirace (namátkou profláknuté Sisters Of Mercy nebo Depeche Mode) slyšitelné o dost víc. K éře kulminující popularity mezi Icon a One Second se současní koncertní PL vrací míň než by se dalo čekat, naopak tvorba pozdější má prostoru dost, navzdory již ne tak jasnému svitu tvůrčí jiskry. Nicméně, nebýt dvou teenagerských kreténů, kteří místo užít si koncert v obvyklých mezích přišli jednoduše dělat bordel a otravovat ostatní kolem sebe se záměrem vyvolávat konfliktní situace, dal bych si staré (a pořád dobré) PL nějak tak, jak jsem předpokládal.

…a dodatečná poznámečka na závěr, kapelou No.4 pro mě po výjimečných Orphaned Land, skvělých Sad Harmony a klasických Paradise Lost byl brilantní LooMis :-)

Předem podotýkám, že vše o mé osobě uvedené výše, je pravda. Omluvou mi budiž nevalný spánek ze dne předchozího a náročný den svatební (nikoliv můj) i posvatební. Proto si pamatuji pouze tři kapely večera.
Prvními byli Sad Harmony, během jejichž závěru (cca 2-3 skladby) se teprve s Bizzem dostáváme do prostor Abatonu a tlačíme se blíže k pódiu. Skuny a spol. byli opět přesvědčiví a je jen škoda, že jsme nemohli být přítomni již dříve.
U Society 1 nechci omílat dvakrát omleté a rozemleté. „Vrcholem“, který mne definitivně přesvědčil, že je čas opustit hudební prostor, bylo sólo kytaristy, nebo se alespoň zdálo, že to má být sólo, jelikož byl v tu chvíli jediným, kdo hrál. Být to před začátkem koncertu, tipnul bych si, že ladí, i když možná, že vlastně ano...
Nu a Orphaned Land? Absolutní vrchol večera (možná až na můj pozdější výstup, ale to jak pro koho)! Asi málokdo čekal, že by se mohlo dít něco až takhle nadupaného. Extáze se dostavila prakticky v prvních tónech, ano, čerpalo se z Mabool prakticky bez výjimky, ale jak! Jednotlivé skladby byly pojaty daleko tvrději, s větším důrazem na rytmičtější pasáže, kde se mohlo uplatnit i nějaké to roztleskání publika (pokud toho vůbec bylo zapotřebí), rovněž větší prostor dostaly klávesy a že to bylo na tváři skladeb sakra znát! Eden Rabin čaroval úchvatným způsobem, nechci upozaďovat ostatní z kapely (Kobi Farhi je osobnost stejně nepopsatelná, nepochopitelná a neuchopitelná, jenom ta grácie s jakou střídal řev a falzet), ale ty zvuky, ty zvuky!!! Celé vystoupení bylo

additional_review_7452_264_px4

jednou nádhernou oslavou promyšlené hudby, kterou lze přinést i „obyčejným“ masám s lehkostí hodnou pravých mistrů. Málokdy jsou ovace po koncertě tak vřelé, ale v tomto případě byly více než zasloužené a kapela určitě musela být příjemně překvapena.
Neméně překvapeni pak byli jistě i mí spolukoncertníci při vystoupení Paradise Lost, kdy jsem už jenom vyčerpán a unaven (moc a moc piv, Kayzrů a hlavně (možná i) totální únava z nevyspání) seděl v předsálí Abatonu a přál si být v posteli. Naštěstí jsem ale nedopadl jako dvě individua v metru, z nichž si jedno ustlalo na zemi a druhé na sedadlech.
Sám za sebe jsem ale s koncertem maximálně spokojen, jelikož jsem přišel na Orphaned Land, které jsem dostal v přepychovém balení. Už se těším, až přijedou jako headlineři!

aktuálně

diskuze