Základy žižkovského Storm clubu zažily otřesy docela určitě měřitelné škálou Richterovy stupnice. A to poté, co v něm zahájila invazi NY hardcore/thrash legenda Pro-Pain. Gary Meskil a jeho parta sice navštěvují naše končiny poměrně často, ale tentokrát bylo vystoupení v lecčems odlišné.

Ještě než se na podium dostali Status Praesents, zaúřadovali před plnícím se klubem bratislavští Bad Shot. Dorazivše o něco později, viděl jsem je akorát balit, takže pánové, sorry, snad příště. Když se na stage chystala druhá banda, byly už v klubu určitě přes tři stovky hlav. Celkově vystoupení headlinera přihlíželo ještě tak o stovku víc a pořadatelé z Prague City Hardcore mohli být spokojeni. Jaký rozdíl od organizačně podivně zvládnuté loňské taškařice s Pro-Pain v Modré Opici!

Pražáci Status Praesents už mají na scéně odehraný nějaký ten pátek a role předkapely se ujali s upřímným nasazením. Hodinka hudby, kterou kluci naservírovali, určitě nenudila, ale ani se nekonalo žádné větší překvapení. SP svůj setlist vystavili chytře, a tak se stále něco dělo. První čtvrtinu koncertu byl zvuk prasácky zabasovaný, jako kdybyste poslouchali s hlavou v kýblu vody. Co už…

Kapela tlačila to nejlepší ze svého crossoveru, zazněly prověřené tutovky jako Cool Boy, Lullaby, Waynochka, Summertime, CripleBro nebo Ready to Fly. SP perfektně plnili úlohu supportu a hecovali publikum pro nadcházející Pro-Pain. Třeba i tím, že do začátku svých tracků zamíchali riffy ze skladeb newyorských veteránů, jako třeba Stand Tall nebo Put the Lights Out.

K hudbě samotné jen několik poznámek. Chvílemi nadupaný HC/metal míchaný s rapem, řevem i sbory šlapal dobře, ale nejednou motor po různých zpestřujících vsuvkách spadnul, a už se ho nepodařilo nahodit v potřebném tlaku. Instrumentálně jsou na tom kluci dobře, a při absenci zraněného kytaristy Jindry to Maks (basa) s Tomášem (kytara) utáhli s přehledem. K Vojtovi se v jedné pecce přidal řvoun Dan Kurz z Atari Terror a byl to jeden z vrcholů vystoupení. Celkově by muzice SP možná prospěly texty v češtině, i když to je úkol nesnadný. Sečteno a podtrženo – celkově lepší průměr a mise supportu splněna úspěšně.

Kolem půl jedenácté se rozeznělo intro a stage obsadila původně čtveřice lidí, která se však na hodinu a čtvrt změnila v drtící stroj, jemuž není radno se stavět do cesty. Pro-Pain to do početného davu začali tlačit hodně nekompromisně a maníky pod pódiem okamžitě uvedli do varu. Úvodní Deathwish vystřídaly bomby Shreds of Dignity/Stand Tall a po odehrání těchto tří válů už z muzikantů slušně lilo.

Zvuk byl přehledný, a vždy skvěle načasovaný grooving pumpoval klubem s neúprosnou úderností. Pro-Pain vsadili na rychlejší skladby ze svého repertoáru a vzhledem k absenci vykecávání se na posluchače valila jedna ostrá palba za druhou – Sucks to Be You následovaly vály z Prophets of DoomUn-American a Neocon. Vše jelo v notně zrychleném tempu a banda kolem Meskila nenechala metalheads vydechnout ani na chvíli.

Velký kus práce odvedl kytarista Adam Phillips, jehož brilantní hra byla ozdobou celé show. Když začal sólovat, byla radost vidět jeho obrovský talent v akci – 100% americká kvalita. No Way Out, Voice of Rebellion, Unrestrained, Three Minutes Hate, Gone Fishin… neuvěřitelný nářez pokračoval, ale lidi to nijak neutlouklo, naopak se skákalo, brutálně kotlilo a energie se mezi kapelou a publikem přelévala přímo ukázkově.

Garyho typický řev chvílemi úplně trhal uši a legendární frontman se nebál ani řádného growlingu. Kdyby za něj In for the Kill odbučel nasraný býk, nebyl by to moc velký rozdíl. S Fuck It a Draw Blood z Round 6 přišlo zdánlivé uvolnění, aby do nás kvartet nasypal další nabroušenou dávku The Shape of Things to Come. V kytarových rozehrávkách v Shine bylo bohužel slyšet, jak moc nevyrovnaný sound kytar je mezi dokonalým zvukem Adama a nepříliš zřetelnou kytarou Marshalla Stephense. Ten se sice snažil, ale když zvukař neslyší, co má, je to bída.

Ale to už klasické tempo předznamenalo úvodní hitovku z dvojky Make War Not Love, šílenství v kotli se stupňovalo a všichni včetně kapely jako by právě vypadli ze sauny. Přídavek patřil nestárnoucí pecce Johnny Black z debutu a byl konec. Pro-Pain vsadili na dost skladeb z třináct let staré desky Shreds of Dignity a koncert vyzněl i na poměry kapely velmi agresivně. Prostě „Hardcore as Fuck“, jak by řekl klasik. K tomu se Gary vyjadřoval i později na baru s tím, že bylo záměrem trochu přitlačit na pilu a reagovat tak na aktuální události nejen v Evropě.

Pro-Pain jsou v současné sestavě v mimořádné formě a neklidná doba jako by hrála jejich HC/thrash/groove mašinérii do karet. Chlapi se s tím vůbec nemazlili a surovostí i nasazením se dařilo naplňovat odkaz původního NY HC stylu - vlastně by se podařilo najít i určitou paralelu se syrovostí ranných Crumbsuckers, a to je určitě to nejlepší doporučení.