Články

přeposlat článek tisknout
Plzeňský zen… UMBRTKA, MORTIFILIA

Plzeňský zen… UMBRTKA, MORTIFILIA

  • kdy: 28. března 2022
  • kde: Plzeň, KD Šeříkovka

Ku skartu! V Božkovské ulici padám na chodník a vyznávám věčnou věrnost Umbrtkovi, vidím ducha již neexistujícího plzeňského skartu, po kterém Umbrtka jako kapela zdědila logo, místo, kde se bil za staré pračky sám pán Umbrtka.

Koncert Umbrtky epidemiologicky sprintoval po spirále času po dobu dvou let. Když byla konečně jeho fikce vytržena ze země postskartického nebytí a vynořila se z protržené řitní stěny silničního výkopu v realitě, ohavně srostlé s přítomností, nastal čas zvnějšit vnitřní vizi Umbrtkova bytí, která se za tu dobu koncertního odkládání urodila v mé hlavě. Umbrtka je šedý a bezdomovecký metal… a tak jsem usoudil, že na skartokratické vystoupení se vydám jako bezdomovec, čerstvě ukovaný v ulicích Plzně. Zakupuji papírovou mapu tohoto města průmyslové kultury a kulturního průmyslu, vyhledám v dejvickém svatostánku úřadujícího Pána Práce Wella a nechávám si v archeologicko-kartografické výzkumné seanci do mapy zakreslit důležité mohyly práce, Umbrtkovy mytologie, okruhy ascendence vědomí a průmyslu, a také nezbytné kaligrafie od pivních půllitrů. Mapa se během jednoho večera stává starou už jako nová.

Můžeš myslet pracujíc. V pátek na čas píchaček přerušuji práci pro práci v továrně, nad kterou si odmyslím černý mrak, abych nemusel do továrny jen, a přemisťuji se na smíchovský vlak, pošpiněn prací, přímo z fabriky, tak to Umbrtka chce. V novém nádražním výčepu, který naštěstí vypadá úplně stejně jako ten starý vč. zelených ubrusů, štamgastů a vlastně i lidové ceny Staráče, rychle zvnitřňuji pivo, neb vlak jede do boha velmi rychle, bohužel nejede bokem, bohem a ani neveze uhlí, ale to nebrání internalizaci lahvových zásob, pivo Ivo Krátký, jede vlakem zpátky, v tomto případě tedy do Plzně, do bezdomovectví a na náhrobky skartu, kultura popelnicových polí hlásá lití piva a podzimního asfaltu, neboť chladné jaro, kdy ještě neejakulují pupeny a květy na stromech, vypadá stejně dobře jako black metal větvovitého podzimu.

Zdá se, že piju moc rychle? Do kupé si kdesi přisedá matka s dcerou, ale nevytahují (mě do) sendviče, nesou si obří televizi, kterou sehnali kdesi daleko za Brnem, kde byla prý levnější, vezou ji přes republiku do Tachova synovi a matka si oduševněle stěžuje, že jí nikdo v životě nevaroval, že by ve vlaku mohlo být někdy plno a nemohla si s televizí sednout, prý že bude požadovat slevu na vstupném, protože to nebylo nikde uvedeno… pod televizí se směje Umbrtkův stín s přáním spustit Temelín a pojídá rohlíky.

Časuvzdorné okénko na peronu plzeňského pohlavního nádraží, které zásobuje pokolení za pokolením pracujících smaženkami a pivem v kelímku, vykazuje známky nedávného zániku. Je ovšem příhodně nelidsky nahrazeno jeřábem v oplocení, který podpírá nebeskou klenbu před pádem a doutná v něm potenciál ke snesení slunce na háku někam na korbu tatrovky, která by ho odvezla zahrnout radlicemi buldozerů na skládku za Plzeň, hluboko pod pet-lahve a kelímky od jogurtů s vajgly a slupkami od brambor.

Přesouvám se před rekonstruované nádraží, pří autistickém zíracím záseku skrze stavební ploty chválím krásně rozesbíjenou podlahu vstupní haly budovy, totální destrukce. Před budovou ovšem postává šok, hipster-korporátní fancy designové stánky v kontejnerech okupují plácek, cena piva jistě závratná, kelímky jistě 0.4, ani to nemusím vidět a jsem to schopen slepě k smrti odsoudit, hotový lidumil, skoro při tom padám z fiktivní Umbrtkovy svaté stolice a neodvažuji se na rádoby současnou rozhlednu, která hipsterplácku vévodí jako obytný 10timetrový kovový (nebo dřevěný?) falus s točitým schodištěm a useklým žaludem. Z té hrůzy couvám a ocitám se v Plzeňském Prazdroji, před výčepní hospodou, abych se spravil, pohlcuji jedno pivo za druhým a zbavuji se tak peněz ve velkém stylu zvaním spolustolujících, neboť je třeba neustále se plížit k bezdomoveckému ideálu, nepouštět ho ze zřetele. Propít prachy, to je kategorický imperativ bezdomovectví. Že ovšem pivovarská knajpa je stejná turistická atrakce jako rádobyhipstrplatz před nádrem, to si odmítám přiznat a záhy všemi opuštěn a již vcelku nakloněn, vydávám se změnit náklon v záklon do Petrohradu.

Ku skartu! V Božkovské ulici padám na chodník a vyznávám věčnou věrnost Umbrtkovi, vidím ducha již neexistujícího plzeňského skartu, po kterém Umbrtka jako kapela zdědila logo, místo, kde se bil za staré pračky sám pán Umbrtka. Nyní v prázdném místě mezi budovami hnízdí oplocené parkoviště, ve svém opojení vidím vznášet se mezi automobily nazlátlou auru domácích spotřebičů, éterické mlhavo rezavého železa a ektoplazma kontejneru s nápisem "objem". Takový Ježíšův hrob v Jeruzalémě, ale důstojnější.

Po čtvrthodině válení se po zemi usuzuji, že budím hrůzu jako třpyt kolem boha, a vydávám se do další mohyly na pivo. K Levým, tam se pije s vkusem, 12tkou trolejbusem… jelikož se stoupající inteligencí zaměňuji ulici Sladovnickou za Sladkovského, docházím místo k pravým Levým naopak k domnělým, fiktivním levým Levým, a proto mne také překvapuje, že je to výčep s 20ti výherními automaty a Asiat za barem mi sice po chvíli přemlouvání prodává pivo, ale je to lahvový Gambrinus a navíc ho prý musím pít venku mimo hernu, ne uvnitř. Stáhnu ho o cigáro, uhnizďuji se na schodech jako žebrák, nicméně na lahvový Žábryhnus jsem už asi starej, a tak předčasně předlokál opouštím, v hlavě rmutný splín, když za rohem nedopitým lahváčem raději cukruji jahody. Nicméně všechny cesty vedou do zabetonovaného boha a ocitám se v dalším výčepu, podniku JaS, v jehož horním patře Umbrtka zkouší. Tam mi dovolí vsunout do útrob pivo i uvnitř budovy, a tak poctivě pracuji na přeměně v opilého dělníka po šichtě. Ježíš Kristus pod betonem v zemi spí…

Monty Bar je na Slovanské, tento kus textu je dnes hospodou na zvonek, zvoucí se "Club Monty". Prý když tam Pán není, tak není důvod tam být, ale já přišel pít, uvnitř je plno, nakouřeno, všichni jsou velice zvelebeni páteční pivní řeholí a bůh viděl, že je to dobré. Ptám se paní na baru, kam si můžu sednout, nějaký místní prolét mě stáhne ke svému stolu, že tam se vejdu. Mohamedu žel v pokročilém věku pátečního večera je mu rozumět každé desáté slovo a není to hlukem. Tímto románem s Burroughsovou metodou střihu je v Montybaru nakažen takřka každý, a tak jediný, s kým se nakonec dá bavit, jsou dvě čerstvé slečny /71 a 69let/. Jednu křepici u druhého nápoje rozpláču, hotový Fritz Honka, sériový vrah postarších dam v lokálech - mám k němu slušně našlápnuto, a tak raději sám sebe po několika pivech posednu stihomamem, že již nemám na peníze, chci říct na zaplacení, že je píča Kant se svým imperativem tedy spokojen, že piji na dluh a přijdu za chvíli o zuby, nebo že jsem byl okraden, což není pravda a naneštěstí vylovím ještě nějaké bankovky a raději utíkám do noční Plzně, zhmotňujíce variaci na klasické motto: bez zvládání bazálních úkolů alkoholika ukotveného v prvobytně pospolné společnosti lidí a výherních automatů, už do hospody nelez. Z nebe se nese rachot frézování Měsíce a lunární špony bombardují Petrohrad. Měsíční povrch vypadá jako z malty, betonu a sádrokartonu. Skartický regolit… uklidněte se, je čas klidu, říká na svatbě Jiřího Káry státní zástupce. Spát.

Spolusoustružník, původem z Plzně, mi v tovární špíně Pražské před několika dny doporučil k přespání Borský park, kde pod lávkou přes Zradbuzu skví se tři betonové roury metrového průměru. Prý by v nich bylo možné bytovat, neb on tam již kdysi pokojně opilecky skonal. A priori jsem mířil tam. Ale jak se při nočním bloumání Petrohradem a Slovany zastavuji u výkopů a čekám tu na Pána, tu na moč, jímá mě arktická zima. Vnucuje se myšlenka, že v betonových rourách u vody bude mráz větší, odhadem jako u Stalingradu po večerce, a tak včasně malověrně kapituluji v obavě této a v obavě druhé, že taková prominentní místa jako betonové trubky pod mosty práce budou jistě léta obsazena trvalými obyvateli.

Vydávám se místo toho nocovat do nedaleké obludné přírody na kraji Plzně, v tenata jakéhosi pravěkého hradiště na Úhlavou obtékané hliněné vyvýšenině, neoprávněně se nazývajíc kopcem. Jdu odhadem několik set let, pivo Ivo Krátký, papírová mapka získává mnoho tržných ran, přísvit lamp umrlecky ozařuje zánik města na pokraji divočiny, budovy se mění v chalupy a chodníky ve své hliněné předchůdce, než konečně nacházím své nocležiště. Nedaleko hradištní stezky na stráni pod stromem vybaluji spacák a pytel brambůrků, raduji se ze zániku všech hvězd a v záklonu při pití piva usínám. Mozek okupuje tma v šachtě a já doufám, že když jsem popil a usnul, že bych mohl ve snu něco vystudovat. Tma v šachtě… padesát let zpoždění.

Leč do nevědomí alkomatu opakovaně dloubá prstem kostlivá ruka mrazu, tak neúnavná, až ve 4 ráno nelze déle ignorovat, že mi umrzají nohy i v botách a dvojích ponožkách. S otravnou představou brzké ranní amputace omrzlin spánek nepřináší kýžené potěšení. Nebo mě opustil alkohol? Málo jsem pil? Jistě, málo jsem pil, zítra se polepším. Umbrtkova luna svítí fetem a spacák je pokryt ledem. Podotýkám, že jsem zvyklý spát v zimě v lese pod širákem, a jsem i dostatečně zabalen v zimní kroj vatovaný, ale lunární Plzeň toto vyvýšené zimoviště žíhá mrazákem velmi mocně rozkročeným, s dveřmi vesmíru zavile otevřenými dokořán. Takhle se spát nedá.

Vytahuji primitivní vynález, výkonový rezistor připájený k USB kabelu, zapojuji ho do powerbanky a strkám si ho do ponožky. Rezistor se za chvíli rozpálí, zahřívá chodidlo, kterým hřeji druhé a blaženě usínám s pocitem vítězství jaderného průmyslu. Po půl hodině se ovšem znovu budím, tentokrát s pocitem hořících nohou. Umbrtka dokončil svou modlitbu, vyžehl z rezistoru svůj oheň v ponožku. Zatímco si vařící odpor přehazuji mezi chodidly jako horký brambor, pochopím, že tato noc nebude krátká.

Za falešného svítání se z chabého mlžného oparu nedaleké stezky i přes plošný zákaz sportu vynořují sportovci, vyrušen jsem a jímán zlostí, ubil bych je jejich stehenní kostí!, a tak se balím, abych jim mohl alespoň napnout cílovou ocelovou strunku mezi mladé stromky. Mám šerednou kocovinu. Neomylně obviňuji brambůrky. A nemám ani loka vody - což by mohla vyřešit mýtická benzínka v Doudlevec, kteroužto mi pán Práce označil jako výchozí bod StandarTního Okruhu.

Kolébám se tedy jako zničený kosmonaut ztroskotaný na pouštní planetě kolem Úhlavy až v Doudlevec. Míjím další a další běžce. Kde včera byli? Kde je jejich kocovina? To jako chyběli v hospodě? Odpornost. Úhlava se vetkává v Radbuzu, přecházím ji po mostě, nevyspalý míjím pro dnešek nevhodně umístěný výsměšný poutač "zdravé spaní v III. miléniu" a sbližuji se s legendární čerpací stanicí před monumentální siluetou továrny na transformátory, kde si od pumpaře trpícího ranní směnou vyžádám lahvátor.

Rituálně podřezávám kostku uzeného tofu, zadušuji zbytky jeho života rohlíkem a myslím při tom na morbivodní řízek s chlebem bez chleba, který Pán Práce pravidelně zakupoval a zvnitřňoval právě v tomto chrámu točeného petroleje.

Vydávám se podél tovární zdi, která se táhne přes celou čtvrť až ke kolejím a nastupuji cestu, abych z ní vymlátil přiznání, kam vede. Práchmatické závory, Škoda trakční motory, škoda, že tam zrovna nepracuji. Na vlakové zastávce Doudlevce, kde zeď čekárny zkrášluje skvost "šaman - satan - píča", postupně s časovými rozestupy vytvořený třemi autory, vstupuji do kolejiště, a mířím se připojit v nekonečný srůst kolejnic na obzoru. Nastupuji Borský okruh jako jiní, nedaleko, nastupují výkon trestu v Borské káznici. Okolí tratě je dostatečně hnusné, na to si potrpím, dobře se tu sere, odpadků je hojnost, úrodná trnitá křoví, železné roxory, zbytky betonu, míjené stavby jsou důkladně okousané časem až k odhalení podstaty zániku. Kostnice zmizelé architektury. Jsi sám, imperátor…

V Borském parku sestupuji z okruhu, abych popatřil na betonové roury pod lávkou přes Radbuzu, mé půvabné, původně plánované nocoviště. Jak jsem tušil, je plně obsazeno, všechny tři luxusní betonové vily jsou v péči řádu žebravých somráků Doudlevec - a i já jsem zašpiněn, abych v zárodku popřel náznaky povýšenosti.

Odporná nebeská zářící abominace chrlí vlny radioaktivního hněvu na obloze, totoť teplo pro jednou kvituji a zalamuji to na lavičce u dětského hřiště. Chápu již, proč po ránech a dopoledních spávají bezdomovci na lavičkách v exponovaných místech, dospávají totiž promrzlou noc, kdy oka nezamhouřili, a vyhánějí mráz z kostí. A jako oni slyším ve svém polospánku vokální emanace moudrosti, jako např. hrozivé existenciální konstatování „Tati, tam leží pán,“ ryk sebezáchovy a přežití kmene „Anežko, pojď okamžitě ke mně“ či zhoubně zvídavé „Je pánovi dobře?“

Ne, není, není mi dobře, po ránu na CANu. V tomto tetelišti lidského potěru se nedá dlouhodobě věnovat absenci ducha (či těla?), odchytová služba strážníků hrozí obzoru představivosti, poslední kapkou jsou zvuky zahájení jakýchsi kolektivních míčových her na nedalekém hřišti, i v hněvu a hrůze škrabu se mezi dětmi, tatínky, kosmonauty a sportovkyněmi Křovím Hoven Zmaru zpátky do kolejiště, to i vězení je lepší než tohle, a proto hurá na Bory! Na Bory! Nohama stírám asfalt a hřebíky na kolejích… kdyby jen hřebíky.

Poté, co podejdu jakousi dálnici, scházím - malomyslný z neustálého vyhýbání se vlakům a obavám z vlaků - na chvíli z kolejí a jdu vedle nich podél břehu jakési vodní nádrže s nacionalistickým názvem České údolí. Zde jsou kmenová území pravěce zaostalé a zjevně nepřátelské rybářské kultury, v obležení kořistnících rodinek s dětmi a opět běžci s telefony v pažích, raději se po kilometru tohoto spektáklu s odporně malebným břehem, borovicemi a slunečním zmarem a nedostatkem bagrů a betonových míchaček vracím do kovově-dehtové náruče kolejiště i s jeho strachy. Jím a z něj se dle kartografického náčrtku Pánem Práce po pár stech metrech nořím ve smíšený les.

Podél rokle žluté
Odmítám čaj
Pahýly lesa
Kovový háj
Vody kus od sebe
Netuším tvar
Hospodářské nebe
Ovocný zmar

Kráčím mezi stromy, jejichž větve slibují blackmetalová loga, přemýšlím, které stromy jsou ještě nezadané, které větvoví je ještě logaplodné a které si už vyhlídl a opylil - či zotročil - nějaký demáč.

Příval sportovců a rodinek je kmeny jehličnanů a listnatostí rozprášen, žel ne úplně rozmělněn na prach, opouštím tedy cesty a prodírám se houštinami směrem k novým průmyslovým halám na Borských Polích.

Jak už to bývá s cestou přímou, bismillah arrahman arrahim, ztrácím se v bludišti stromů, neprostupných houštin a zbytků drátěných plotů - ihdina sirata al mustaqim. Koruny vzrostlé flory zakrývají sluneční brusný kotouč a lesem se nese vytí a štěkot opuštěných yorkshirských vlků v nedalekém městském útulku.

S husí kůží opět seru do vyschlého koryta kdysi zabitého potoka. Musím říct, že to tu má atmosféru. Je to již mnohé dnešní vylučování, až se obávám, jestli se někde nestala nějaká chyba.

Vystoupám do svahu, na jehož vrcholu, za ostnatým průsekem se stožáry vysokého napětí, tisíce kilovolt, Umbrtka kat, se mi vysmívají lety pokrčené budovy garáží a drobných průmyslových provozů. Marně bloudím trnitými křovinami při hledání, kde Pán nechal díru v plotě, či vynechal psí perimetr, abych se vloupal do lidumilnější části města.

Pokračuji podél oplocení nepřátelsky naladěným křovím, které se nebezpečně zahušťuje v konečném odmítání idey průchodu. Hlavně se nevracet, zarputile prorážím zpět do civilizace s nohama rozedranýma od trnů, hladov a žízniv, barbar z lesů, vize gastronomických nájezdů, v očích žlutý jaterní svit, v mysli práce, hlášení, jeřáby, chladící věže a sojový špíz. Neradno barbara zastavovati.

Pokořuji ulici s komickým názvem U Panasoniku, smějeme se s autobusovou zastávkou názvu nedaleké konečné "U Darebáka", kterážto demonstruje vztah místních s věznicí Bory a zámková dlažba držíc se za ruku s hladem mne vede v upoceně ustupující kocovině v novodobá spotřební družstva a Jednoty se slevami a parkovišti.

Iniciace zhouby v nákupním masžidu Tesco. Plením regály. Závodní strava, veganský vlašáček, rostlinná salámová uzenina, chci to pozřít až před jídelním svatostánkem U Koně, ale dělnický hlad přikazuje okamžitě přísně svačit u nedaleké silnice na příhodném betonovém soklu pod olbřímím bilboardem, mezi obaly od sušenek a mravenci, neúprosně vetkávajíce ideu mraveniště železobetonovému podstavci, jež vousatý je travou a vrásčitý jako cementový kmet. Nedaleko je půjčovna těžké stavební techniky, nedůvěryhodně se chlubíc vlastnictvím čisté dvoustovky největších bagrů, opačným směrem k univerzitním kolejím expanduje tzv. Křovinopustinné Nocležiště Pana Wella, v němž zřím rašit ubytovnu, z níž proudí dělníci s igelitkami v teplácích a měří si můj sojanézový oběd hladovými pohledy.

Napodobenina stavební stravy je to kvalitní a hlavně vysoce průmyslová, je radno v optice Umbrtkovské teologie kladně poznamenat. Každá role toaletního papíru bude příliš krátká. Silnici kryje hustý automobilový provoz, prostě ideální ovzduší a akustika k poobědovému gastronomickému bezvědomí, ovšem brzy jsem učarován fenomenálním panoramatem titánských Škodových závodů. To je ten pravý kovový high.

Na bráně je mi zabráněno vstupu do provozu, a tak vynechávám návštěvu hospody U Letušky (kde je vidět Ráj pneu), přesněji řečeno vizitaci nejbližší zástupné hospody po Letušce, neboť Letušku již snědly bagry. Lžíce bagrů lze tedy považovat za zuby času.

Letuška bývala na druhé straně továrního areálu, který zabírá čtvrtinu Plzně, i tedy vyrážím podél zdi podniku, která se táhne rovně několik kilometrů do vnitřního města a svou historickou architekturou podezřele připomíná nadlidsky vysokou zeď nějakého gigantického hřbitova. Na konci fabriky se zastavuji na mostě nad tovární železnicí a jsem plechován a jímán vyhlídkou na komínové femury a ocelová seřadiště. Náborový bilboard mne zve ku práci jeřábníka či kovoobráběče a říkám si, kdybych se trochu lépe učil, mohl bych svůj život zahodit a vstoupit do těchto bran, vykonávat práci pro práci a zbavit se v tovární bezlidskosti svého já. Jen být a pracovat. A do továrny jen…

Do práce do práce do práce
A z práce a z práce a z práce
Ráno či večer z továrny ven
A někteří s čistou láskou však
Do továrny jen
Obzvláště byl-li nad ní zavěšen mrak

Další sůra nádražního alKoránu mě vede do minaretu v Bendlovce. Čekám, že po pivu Satanu rychle se poseru, a že trhání toaleťáku bude živé, nicméně objekt nenacházím. Nakukuji do čehosi, co vypadá již jen jako kostra zabité hospody, tu osočí mne přede dveřmi do smutné kostry této postávající pán, že to je nyní jeho byt, který udělal z občerstvovny a popisuje mi, kde jak příčku přerazil či přestavil, okno zazdil, pípu terminálně upozadnil. Myslí to dobře, leč já roním slzy krvavé a vzpamatovávám se za rohem U Trpaslíka, saji točené mlezivo, tupě zírám na murál dvou vylitých kníratých pantátů a závidím jim jejich dobu, kdy prázdnota neohrožovala vzkvétající podniky.

Obcházím po mostu ku sebevražednému skoku lákající jámu smrtného kolejiště honosného nádraží Plzeň-Jižní Předměstí, zahýbám kolem kostela chřestýšů a ohněm ošlehanými impozantními brownfieldy vklopýtám na sympaticky bezvýznamnou stanici Plzeň – zastávka.

Nastupuji StandartTní Okruh pozpátku, což se může, hned za nádražím mi nevrlým pohledem kyne místní kedra se zátiším radosti vyhrabaných batohů, kterou záhy střídá prostoduchá krajina betonu a reznoucích ostatků civilizace. Tímto osvěžujícím prostředím kráčím ve stínu nemocnice s privátní prachmatickou praxí po trati rovně až zpátky do Doudlevec, kde vítá mne pod kolejištěm skloněná továrna na transformátory jako vrásčitá, uplakaná matka z kriminálu navrátivšího se synka, ač jsem ji opustil teprve za rozbřesku dne.

Zde bych vypíchl, že jsem celý den kroužil kolem panoptikonu lapáku Na Borech, aniž bych ho byť jedinkráte zahlédl, a to jsem byl dle mapy - nejednou - jednou nohou takřka internován. Toto považuji za dobré znamení ve svém životě a s trochou štěstí bych nemusel věznici spatřit nikdy, hlavně ne zevnitř a v teplácích.

Šaman Satan píča, co naplat, dokončuji StandarTní okruh a odpolední siestu trávím vkládáním lahváče do dvířek svého těla na benzinové stanici, kde jsem již zdomácněl.

Dávám s Bohem s plynem Doudlevec, levituji po mostě přes Rathbuzu směr Slovany. Za mostem, kde pod zastávkou busu pěkné jsou murály (hlavně dobrý chromy), se nedaleko křižovatky skrývá další z pilířů prachmatické pivní věrouky. Na Myslivně jenom malý, jelikož špatný pivo tam mají, tentokrát nemají ale pivo vůbec žádný, protože v sobotu je zavřeno. To by hospody dělat neměly. Stejně by mě tam ale dle slov pana Wella čekala hrubě hmatatelná paralýza s nutkáním úprku.

Slovanskou třídní pokračuji na křižovatku s etnickou Čistkovou, k Mecce řeznické představy salátové stravy, k jídelně U Koně. Jelikož není pracovní sobota, tak je taktéž zavřeno. Přeji si pracovní sobotu. Nakukuji dovnitř přes sklo, kochám se nerezovými pulty, cenou piva a nabídkou řáholeckých variací. Na skle jídelny se dělají mlžná kola od mého dechu a připadám si jako šotouš na nádraží.

Opět překračuji Slovanskou třídní válku a během minuty jsem U Kostečků. Kosti jsou vyvrženy, konečně je někde nezavřeno, nezbořeno, nepřestavěno na byt, rohová pivnice v nízkém stavení se zahrádkou, kde maně kyne půllitry literárně-sabotérská sekce Umbrtky a přidružený trén.

Zde bych řekl, že průzkumu Plzeňského prachmatického terénu v tomto vyprávění nastal šmitec a nyní je záhodno řádně stvrdit a zatvrdit hodnoty.

Ivo střídá ivo, Umbrtka nejprve vyměňuje zkoušku před koncertem za další ivo, poté i čas večeře se proměňuje v další pivní moře, no, nakonec Strejcinen a Chmell ale dokázali vyrazit alespoň na svůj koncert včas.

Ke Kostečkům proudí metalisté jako návštěvníci svatého hrobu v Jeruzalémě, paní za katapultem je u vytržení, že její hospoda má svoji vlastní hudební figuru, zjevují se drážní poutníci Medvěd se Satáňou, díky kterým dýmám jak fabrika, na druhém konci stolu provádí pivní sklizeň párek veselých postarších punkových archeologů, lidský konstrukt času nelidsky postupuje vpřed a z vlaku v brány Kostečkovského pivního řeholnictví vpadá Unholukáš a barbarský alkoválečník MXL, na záchodech se nad mísou citují prachmatické texty a chčije se při tom po podlaze, metalisté nonstopoví, železniční i bezpartijní, zjevuje se i párek ještěrů/ještěrek z techna.

Umbrtka je nejdůležitější a podporuje komíny (a Pirník), každej má tudíž nařízený cígo, to slunce se samo dýmem totiž nezahalí, vůbec nevím, kolik jsem vypil piv a rozsypal kolem sebe brambůrků a preclíkových tyčí, než jsme se zvedli na koncert, přeci jenom jsem tam byl tak od 4 odpoledne, chci si vzít hospodský stůl s sebou, ne, chci si vzít celou hospodu, protože se oprávněně obávám, že by jí mohl někdo zavřít, zbořit, nebo přestavět na byt a už bychom další pivo nemuseli dostat ani s prosíkem. Můžu se s hospodou oženit? Chovala by mne na stole...

Metalový ryk a hrození se rozléhá Slovany, míříme do KD Šeříková v šedometalovém minidavu, nájezdníci z podnájmu. V ulici kapitána Jardeše uctíváme disciplínu splínu u domu s Absolutní Hromadou, kterou - jsa zdementněn - chybně vydávám za Morbivodní rodiště, v ulici Ruská odpliváváme, ulici Kyjevská chválíme, ale stejně odbočujeme v Rychtaříkově, protěže techno je všechno rychta pyčo voe se v části nás nezapře.

Za všeobecného pohoršení a ustavičné veřejné mikce dosečeme k Šeříkovce, venku kouří obstojný hrozen žen (pochopitelně i mužů, ale to se pak tak dobře nerýmuje a nevykrádá Deph) a uvnitř vcelku nátřesk, řekl bych tak 300 lidí? Nemám v takovém množství odhad, chodím převážně na akce, kde skoro nikdo není, nebo je to tam malý, nebo nás vyhoděj či vymlátěj fízlové.

Obléháme bar, krátce na to se mi představuje sekuriťák, když se chci usadit na rozmilé tribuně jako imperátor, je to od něj moc milé a pěkné. Bude mne totiž provázet celým večerem. Vykazuje mne z ochozu pryč, na tamější místa k sezení si asi předplatila místenky prázdnota, jinak si to neumím vysvětlit.

Sál Šeříkovky je taková obrovská vesnická sokolovna s parketami, podobná debilita jako sály v tanečních, vpředu pódium s divadelním potenciálem. V nevim kolik hodin ani piv otevírá večer Mortifilia ze Šušnice, kterou jsem naposledy viděl v roce 2004 na Vinohradské v Pancoru. Tehdy hráli Švédskem řízlý děd/treš, dalo by se říci, že žánrově obdobně (ale samozřejmě pokročileji) hrají i dnes, možná ubylo sypaček a přibylo melodií na úkor chromatického devadesátkového nihilismu. Těžko říct, věnoval jsem se totiž převážně drobnému řemeslnému hrození (meleme meleme kávu a už ty pilky dořezaly - dr. kotek by mohl v paměti vylovit vysvětlení), hráčsky jsou kluci pochopitelně po letech vyhraní dalece za žánrem požadovanou úrovní, takže si gambit večera zjevně užívali. Skladby jejich set listu z důvodu nedostatečného vědomostního fundu hrobužel čtenáři nesdělím.

Umbrtka © Jirka Skeeve SchlesingerNásleduje krátká, a nebo dlouhá pauza, popravdě začínám trpět jistou nejistotou, toho si v těchto zápiscích nelze nevšimnout, Umbrtka startuje pomyslnou míchačku na beton a já zpětně ani nevím, že na pódiu celou dobu kouřil rozhodně nepomyslný uměleckoprůmyslový komín, nebo jaké skladby byly odehnány s výhrůžkami/hrozením z pódia.

Ale nezoufejme, v závěru této emise Plzeňského zenu ve věci koncertu vyzpovídám anonymního účastníka Unholukáše, který byl na dělnickém tanzplace přítomen v mnohem lepší pamětiposlechové kondici.

110procentní kladivo otevírá koncert pravděpodobně recitací či písní a pokračuje buď písní, nebo recitací, či sabotáží jednoho druhým a druhého prvním, a končí se písní, případně recitací. Lidé buď postávají, nebo se drobně až radikálně zmítají, přičemž mohou vnímat více, nebo méně. A dost. Začínám si plést realitu s politickou agitací.

S kolegou MXL zahajujeme soukromější kotel hned při prvním výronu extrémně satirického násilí agrárními melodiemi, které vyzývají k přátelské atmosféře při dření 16tek u pásu ve fabrice, které hladí optimismem horníky při veselém závalu na šachtě.

Umbrtka © Jirka Skeeve SchlesingerAle aby bylo s tím agrem jasno: Umbrtka je soustava více aspektů. Dalece rozvíjí původně black/šedometalovou lyriku až na úroveň vrcholné poezie, která jednotlivým pánům práce vychází i mimo těleso samé, bez hudebního doprovodu. Jiný aspekt Umbrtky je balancování zmíněného agra na hraně.

Občas se samo agro totiž svým sebepitvořením chromaticky pohltí a spadne z hrany do rybníku hudby ryze undergroundové. Obzvláště když si takhle umbrtkovské para-agro po hraně vyrazí pro krev, či za mužem, který daboval papeže z Práškového Topinkáře v Renovi a Stimpym. Obé je protkáno nitkami vzdávání holdu dřevnímu black metalu vzor Darkthrone vč. vzývání esence raného instrumentálně-skladatelského neumětelství a odkrývání specifické hudební poezie, schované za těmito postupy.

Umbrtka © Jirka Skeeve Schlesinger

Nicméně nad tím vším se tyčí obrovský pilíř poctivého klasického black metalu, včelíny zachvácené bouří, úly vířící nad maringotkou ve vichru zmenšených akordů a lahodných blackových melodií morbivodní basy. A k tomu likvidační sypačky - a pak ten vokál - a oklikou se mi sem vrací ty texty a kruh se uzavírá, had se zakusuje do ocasu - za tyhle chvilky jim odpouštím všechno. Samozřejmě že Archspire tlačej víc než skromněji drtící pasáže Umbrtky, ale u té Umbrtky je to o kontrastu s těmi dalšími aspekty a submutačními žánry, složit pouze z těch natlakovaných pasáží jejich střihu celé album by neobstálo, takhle to pro mě ovšem funguje.

Umbrtka je jak známo studiově-literární kapela. Koncerty jsou výjimečnou událostí, kvůli které je třeba zotročit a na pódium přiroubovat externí hudebníky, aby vypomohli Panu Morbivodovi, neboť asi jediný pravidelně cvičí na strunný nástroj, což je uznávám činnost otravná. Dnes tedy opyluje basu a skřehotismus.

Za jednou kytarou poznávám kytaristu z Mallephyr, bicí a druhou kytaru neidentifikuji. V průběhu koncertu někdo na chvíli zcizí Morbivodovi basu a nechá ho na pospas mikrofonu. Také se tuším zjevuje jistý Jan Boha, kterého můžeme znáti z alba Páně, ale mám to v mlze - pevně spoléhám na rozhovor s anonymním návštěvníkem trachtace.

Co dělají zbylí členové kapely, ptá se jistě zvídavý démon demontáže a nadzvedává své linky? Inu převážně literární sekce sedí za dozorčím pultem na podivu, zvnitřňuje nápoj za nápojem, myslí pracujíc a vysílá svá chapadla k mikrofonu tu k recitaci mezi skladbami, tu k výpomocnému řevu v daných pasážích, tu - se stoupajícím počtem piv - k sabotážím vlastního vystoupení všelikým povykem. To neumí jen tak nějaká kapela. Například Pan Chmell v jednu chvíli zařve „Frýba!“ a sál Šeříkovky se změní v Dejvickou Ňádražku, hlahol jakoby protrhl předivo časoprostoru a ocitáme se na chvíli někde úplně jinde. A Morbivod je mistr předehry.

Umbrtka © Jirka Skeeve Schlesinger

Zpátky do lihu. Rozdmýchávání řáholeckých loupežnických nálad inspirativně-imperativním kotlením se zmíněným výlupkem redakčních řad jest opakovaně narušováno taktéž řečeným sekuriťákem, který nechápe, co je to hrození, pogo, kotel a termíny přídružné, toho času převáděné v demonstrativní praxi. Jsme jím označováni za agresory, kteří strkají do lidí, my si naopak ťukáme na čelo, že spadl na metal z čerstvě vyfrézovaného měsíce, že nezná aplikovanou stránku výše zmíněného terminologického minima. Návštěvy tohoto ramenatého pochopa se opakují, ač kotel úspěšně narůstá, a ano, měl pravdu, strčili jsme i do Mizzyho, to je přeci neslýchané, vždyť ten útlý jak kmínek jest a doteď jistě navštěvoval pouze přímé přenosy baletu z bezpečí protileteckého krytu.

S rostoucím množstvím kotlících lidí se bouncer neostýchá vyčítat konkrétně nám, že poňoukáme k násilí a že jsme si vyhlédli speciálně ženy. Jeho vize se zaostřuje. Když v nejdůležitějším breakdownu nejbrutálnějšího songu Umbrtky, tedy ve slavném Salámu Dobyvateli, se zorganizuje wall of death a vítaná apokalypsa odstartuje na signál zavržení metalových babiček, vyšívajících na svetry blackmetalová loga, sekuriťák zdá se že konečně pochopí, že si navzájem neubližujeme nechtěně.

Umbrtka © Jirka Skeeve Schlesinger

Po skončení koncertu, který nevím jak dlouho trval, přicházím ve smíru za vyhazovačem a ptám se ho, jestli pochopil, že součástí metalu je kotel, a dozvídám se větu s hmotností mramorového rakevního víka : „Na to tady není nikdo zvědavej.“ Zapamatujme si ji.

Tedy je po koncertě. Bar na sále rychle zavírají, ale ve vedlejší části budovy je obstojná a prostorově rozsáhlá nálevna, kde už mám konec třetí části, protože po panáku s Pány Práce mi to komplet kolabuje, končí a utne. Jestli jsem se od té doby pohyboval a mluvil, tak to už byl pouze bezmyšlenkovitý autopilot, napodobující myslícího člověka. Schoenberg automaton…

Umbrtka © Jirka Skeeve SchlesingerDále jen z doslechu. V hlubinách noci se přesunujeme drožkou do jakéhosi výčepního zařízení, kam se vchází po schodech do podzemí, nicméně já si stelu právě na těch schodech, přesněji na jakési sesli poblíž, odtamtud jsme, údajně pro nespolupráci místních osadníků s MXLovými - tou dobou jistě velmi vytříbenými - scénáři trávení času a přílišnou diplomacii, jaksi vyhozeni, takže putujeme do (pravděpodobně) čekárny Plzeňského hlavního nádraží, kde až na Unholukáše svorni v komatu vyčkáme příjezdu odjezdu.

Tato chvíle byla prý mírně problematická, neboť při Unholukášově snaze probudit bezvládného MXL přikvačí sekuriťák a vyhrožuje odchytovou stanicí, kde je cena za lůžko v Plzeňském kraji tuším 4 a půl kolíku, a to tedy rozhodně, ač v bezvědomí, nikdo nechceme, neboť takový prachy je samozřejmě lepší utratit za merch a za chlast.

Umbrtka © Jirka Skeeve SchlesingerUnholukáš se tedy snaží MXL odnést, ale ten je jako hadrový padák a trpí tendencemi padat a místo chůze volně vlát končetinami. Sekuriťákovi zabraňuje v přivolání odchytu náhodný kolemjdoucí, který chválasatanovi pomůže odtáhnout dřímajícího redaktora na vlak. Když jdou kolem mne, tak mu Unholukáš nadšeně sděluje, že toho bereme taky, a výraz samaritána byl prý hodný zarámování.

Pak je asi cesta vlakem. Prý se kolem nás velmi rychle vyprázdnilo kupé. Výhody bezdomovecké atmosféry. Ve Vrchlického mosadech zn. hl. n. Praha se mi vrací vědomí. Probírám se do territorial pissingu, kdy předcházím možnému okradení naší skupinky falešným otitulováním se za protřelé kriminálníky, kteří mají již něco odkrouceno, neboť vyřvávám, že jsme se právě vrátili z Borů a že tam se již nikdy nevrátíme, za kterýmžto postulátem předpokládám sakrální aureolu zapovídající možné krádeže páchané na našich osobách, zatímco MXL se snaží družnými hovory a poplácáváním po zádech stoupat v hierarchii místního gangu, aby si na zločin posvítil z protisměru.

Při čekání na tramvaj se rozhodnu nocovat v bagru, tedy konkrétně v lžíci buldozeru a je mi nádherně i přes náhlé shledání, že mi chybí třetina dreadu z vousů. Inu asi dary kotle.

Umbrtka © Jirka Skeeve SchlesingerZa chvíli nás vítá nedělní ráno v Dejvicích. Ulice jsou ještě liduprázdné, akorát u výlezu z metra potkáváme místního bezdomovce Irona the Hitmakera, který kdesi ukořistil poměrně obstojnou přenosnou, skoro metr vysokou reprobednu, ze které hraje samozřejmě nesmysly, a tak je mu MXLem naordinován historický smrtmetal.

Hrozíme na ulici s Obituary - Slowly We Rot, hrobužel nám do privátního kotle s veřejným akustickým přesahem hází vidle hlídka policie vystoupivší z olepené škůdky s velmi nepřívětivými výrazy. Na argumentaci, že je již po 6té hodině, tak by mohli táhnout do prdele (ve vší slušnosti), je nám sdělena opět ona věta s onou hmotností mramorového víka sarkofágu: „Na to tady není nikdo zvědavej.“ Jelikož nechceme zadělat Ironovi do budoucna na problémy, kterým by se jako bezdomovec nemohl bránit, ustupujeme bezpráví směrem do bytu, nakupujeme piva a pokračujeme pijatnicu hrozením na metal v kuchyni. Nálada toho dopoledne je malována převážně v barvách starých Karate Deikide.

Když kluci načínají láhev vína, tak ale už vyhlašuji osobní dead by dawn a definitivně to lomím. Unholukáš s MXLem ještě vyrazili, klobouk dolů, na Nádražní unsvatostánek, kde celý Plzeňský zen ve čtvrtek započal, a vnitřní vlaky tak naráží samy do sebe. To bylo ale dlouhé přesazování strejců. Tak dlouho je přesazuješ, až skončíš, jako bys ani nezačal.
 
No a nyní slíbený rozhovor s anonymním návštěvníkem prachmatické elektrifikované mše.

Redakce: Jaké byly vizuální specialitky a dekorace na koncertě?
(v anonymitě) Unholukáš: No to nevim. Komín/trubka nebo co to bylo zač. To já nevim.

Redakce: Které písně Umbrtka předvedla?
(v anonymitě) Unholukáš: No. Těžko říct po takový době. Byl tam Salám Dobyvatel.

Redakce: Byli nějací hosté?
(v anonymitě) Unholukáš: Pravděpodobně ňáko jo.

Redakce: Kolik bylo lidí?
(v anonymitě) Unholukáš: Docela dost.

Redakce: Jak to bylo s recitací? Recitoval pouze Morbivod, nebo i komise literární sekce?
(v anonymitě) Unholukáš: Hmm - - - (kouká do zdi na mapu)

Redakce: A co vůbec dělali v tý komisi tam?
(v anonymitě) Unholukáš: V jaký komisi? (lomí rukama)

Redakce: Tou komisí myslím jak tam seděli Strastinen s Wellem a pili pivo.
(v anonymitě) Unholukáš: Asi pili pivo. (pohrdá výslechem)

Redakce: A poslední otázka, kterou je třeba vzhledem k předchozím odpovědím položit: Kolik kapel hrálo?
(v anonymitě) Unholukáš: To je ale blbá otázka. (intenzivněji pohrdá výslechem)

Zde končíme rozhovor, neboť anonymní návštěvník soustavně pohrdá výslechovým výborem.

Fotky © Jirka Skeeve Schlesinger

Jiné názory


Přispěj do diskuze

toz dik. ja ty slovni obraty nevymyslel, to je vsechno dilo Umbrtky, prospikoval jsem report frazemi, citacemi ci nasilnymi extrakcemi idei a jejich naslednymi mutacemi z Umbrtkovskych textu. to prave ty jsou proste fenomenalni. ja jenom chlastal.

MXL: jak jsem psal, od konce serikovky do hln praha to mam jen z vypraveni moudrych starcu, takze nepresnosti jsou jiste - ja jsem tvrde spal jako spalek, alespon tak si racionalizuji to souvisle okno. ze musel na nadrazi lukas a nahodny samaritan pribrat do tazneho kornoutu k MXL jeste druhou, moji osobni apatickou mrtvolu,to nepopiram a priste to vice akcentuji, aby to nevypadalo , ze svaluji vsechnu vinu na jmenovaneho svetobezneho redaktora.
no a v parlamentu jsem se tedy asi modlil ze spani, nebo se mi jiste neco znepokojiveho zdalo, jinak si to vykrikovani znepokojivych hesel v horizontalne-zhroucene poloze za okupace vchodiste neumim vysvetlit. ac stale hloda cervik podezreni, zda-li to nebyla redaktorova vyhlasena mistrna diplomaticka aktivita a bravurne provedene taktni klicky v pozdnich hospodskych hodinach :) ale to je jiz pouze fakty nepodlozena domnenka, ano.

Dantez: Aniž bych konce dospěl, Klíma se taky vyjevil... "Neposlouchal jsem ho téměř -- Tu zaryla se mne ostře ve sluch slova: "I obešel já polí pět"". Rodící se mýtus s živoucími postavami v hlavní roli a hit roku:-)

Brutusáček: To se nemohlo stát, protože než jsme se složili na zem, byli jsme v devótním záklonu, kam až to šlo a Pán Ivo nad námi podržel ochranou basu lahváčů! ;)

Dantez: Hele, mě už několikrát napadlo, že je škoda, že se tady víc netočí literatura... včetně recenzí na knížky... možná uzrál čas...


Nejdekadentnější český text od Klímova Sternehocha. Marast by měl evidentně sloužit i jako příkoří pro nadějné povídkáře.

epochální, geniální, hlavně gastro kolem pumpy!

   MXL: je třeba v pasáži únosu MXL před hrozivými dopady zapojení protialkoholického odchytu doplnit, že sebrat Yarrdeshe a odvést ho do vlaku obnášelo to samé, neb i tento chovanec se na čile hemžícím nástupišti válel v komatu a hrozil mu obdobně chorobný osud jako jeho souputníkovi. :D   
no jako tam jste utekli zavčas, protože záchyta v plzni je prej přísná a pokud je plná ve městě, vozí až do Dobřan :D

Vynikající nový formát satanské novely na MM se jistě uchytí přes prázdniny, kdy poslouží u moře namísto denního tisku. Avšak přes nesporné kvality díla se musím zastat nebožáka MXL, a to hned ve dvou bodech. Z Parlamentu nebyla naše nesvatá trojice (plus cestou nasbíraní noví přátelé) vyprovozena kvůli neshodám s redaktorem tohoto virtuálního plátku, ale právě pro nezpůsobilost samotného pisatele nocujícího přímo ve vchodu a příležitostně vykřikujícího znepokojivá hesla na další osazenstvo podzemní putyky! :)) A v bodu dvě, kde jinak vše naprosto souhlasí, je třeba v pasáži únosu MXL před hrozivými dopady zapojení protialkoholického odchytu doplnit, že sebrat Yarrdeshe a odvést ho do vlaku obnášelo to samé, neb i tento chovanec se na čile hemžícím nástupišti válel v komatu a hrozil mu obdobně chorobný osud jako jeho souputníkovi. :D

Nejlepší článek historie Marastu!

Výborně! Konečně někdo zvládl napsat ještě delší report z koncertu než já.
Krásné čtení a s mnoha momenty przeňské výpravy se ztotožňuji.
Sice místo Kostečků a dalších svatostánků jsme se připravili k pořádnému záklonu v Ravenu a různých podnicích s Prazdrojem, ale i díky následnému patnáctipivu v samotné Šeříkovce mám z koncertu podobné dojmy jako ty (a většina dalších účastníků popravy, teda výpravy).
Co se výběru skladeb týče, ten byl až na Saláma Dobyvatele a Vezeme Bábu docela standarTní, tedy podobný jako na předchozích koncertech.
Kromě Saláma a kouřícího komínu na pódiu ovšem nejvíce potěšila Wellova recitace aka "použij prejt na warpaint."
Což mě vede k zamyšlení, zda by tvůj prachmatický výlet nebyl kompletnější, kdybys místo tofu raději posnídal prejt, tlačenku, uHerák nebo nějakou jinou opravdovou uzeninu?

aktuálně

diskuze