Články

přeposlat článek tisknout
RED SPAROWES, KNUT, HEAD OF WANTASTIQUET

RED SPAROWES, KNUT, HEAD OF WANTASTIQUET

  • kdy: 1.11.2010
  • kde: Praha, Matrix

Knut z desek zní zemitě a bahnitě, naživo jejich projev byl krapet odlehčenější a to především díky novince, která lehce směřuje třeba k Intronaut. Musejí se ale naživo naučit svojí muziku líp prodávat. Red Sparowes navodili i v chladným prostoru Matrixu, kde je to samej roh a hrana, krásně útulnou atmosféru, ke který ti chybí už jen houpací křeslo a plápolající plamínek v krbu. Kolem zhoustla lidská polívka, přece jen je jasný, na koho dneska většina lidí přišla. Zvuk znova úplně v pohodě, v tomhle ohledu povedenej večírek, což v Matrixu není železným pravidlem.

Ne že bych kvůli tomuhle koncertu nemohl tři dny předem dospat. Red Sparrowes se mi dost líběj, ale zejména k poslechu k práci. Takový to ideální jemný pozadí, který pohladí, pomazlí, ale samo o sobě na sto procent neobstojí, protože ti pořád nechává takový to malý místečko schovaný hluboko uvnitř, ve kterém se nudíš a soustředíš na jiný věci. To už mě spíš přitahoval Knut, přece jen po tom, jak mě podobně laděný Keelhaul rozsekali na Sedmičce, jsem si přál, aby to vypadalo podobně i ve švýcarský verzi. Na druhou stranu, Matrix není můj úplně nejoblíbenější koncertní prostor, se zvukem to bejvá všelijaký, takže jsem se rozhodl jít až na poslední chvíli.

Na poslední chvíli doslova, protože nestíhám Head Of Wantastiquet, teda, přicházím na poslední dvě minuty jeho setu, z kterejch si netroufám hodnotit vůbec nic. Jestli budou ostatní kluci v reportu nadávat, nevěř jim, víc než dvě minuty totiž taky neslyšeli. Nebudu ale dál ztrácet řádky, protože na scénu bez větších prodlev nastupujou Knut.

Tři páni a jeden navíc nenápadně schovanej za sloupem hned od začátku prezentujou novou desku Wonder; tedy to hravější, provzdušněnější, progovější z jejich tvorby, s občasnejma výletama do nevrlejší minulosti. Hudebně jim to šlape perfektně, dobře promazaná mašina, ve který nic neskřípe, nic nezadrhává, i když mám dojem, že oproti desce míň barvitá a lehce osekaná. I zvuk, ačkoli by tě mohl přece jen o ždibec víc obalit, je v naprostém pořádku. Knoflíky perfektně vyleštěný, puky nažehlený, boty nalakovaný, žádný mastný fleky na košili, všechno vypucovaný tak, jak má bejt. Řekl bys, absolutní spokojenost. No ne tak docela, někam se totiž vytratila živelnost, nadšení, pódiovej projev. Před tebou stojí tři sochy a jedinej bubeník z masa a kostí jeví známky života. Snad až moc profesorský a chladný pojetí, chybí potřebná energie, místo který cejtíš sterilitu nemocniční chodby. Škoda, kdyby byla prezentace trochu živější, nemuselo to bejt jen dobrý, mohlo to bejt vynikající. Když vezmu v potaz třeba už zmiňovanej Keelhaul na Sedmičce… No, Knut se ještě musej naučit svojí muziku líp prodávat.

Tak, vyblbnul ses, třeba sis i rozpustil culík a protřepal bujnou hřívu, třeba sis jenom trošku zatancoval. Ale teď, teď už přicházej vážný noty Red Sparowes plný myšlenek a vybízející k rozjímání v lehce intelektuálním oparu. Ruka se ti automaticky sune do kapsy, jak saháš po špince. I oči trochu přivřeš, nebo to už je moc? Špačci navozujou i v chladném prostoru Matrixu, kde je to samej roh a hrana, krásně útulnou atmosféru, ke který ti chybí už jen houpací křeslo a plápolající plamínek v krbu. A vlněný hřejivý papuče. Kolem tebe houstne lidská polívka; přece jen je jasný, na koho dneska většina lidí přišla. Zvuk znova úplně v pohodě, v tomhle ohledu povedenej večírek, což v Matrixu není zrovna železným pravidlem. Ale to, co jsem na začátku zmínil, to prázdný místečko, ve kterém se pod veškerým tím nánosem hudby nudíš, přesně to, který jsem doufal, že živý provedení zaplní, zůstalo prázdný. Ani projekce, která třeba v případě příbuznejch A Storm Of Light (další projekt Joshe Grahama, ve kterým je dosud, narozdíl od Špačků, aktivní) dělá z vystoupení silnej zážitek, nepomohla. Spíš se tvářila navíc, nesourodá s muzikou, z povinnosti. A tak po půlce setu odcházím pozdravit známý na bar, ale abys to špatně nepochopil, neotrávili mě, jen příjemně sociálně naladili. Špačkům tohle připisuju jako plusovej bod – u jejich muziky se mimo jiné krásně popíjí a povídá, ta pohodová atmosféra k tomu přímo vybízí.

Jiné názory

Přihlašte se pro přidávání vlastních komentářů.

Hodnotit sonickodronenoisovéhofolkaře 21. stoletíHead Of Wantastiquet zřejmě nemohu, a to z důvodu, že jsme jednak přišli těsně ke konci jeho setu a za druhé mi tato hudba bohužel nic neříká; to však neplatí pro početnější hlouček posluchačů před samotným hudebníkem, který se soudě dle reakcí bavil.

Knut, potažmo zmathovaný sludge, je stále více v oblibě. Zřejmě nejznámější evropská kapela pro českého fanouška to rozjíždí záhy. Knut z desek zní zemitě a bahnitě, naživo mi jejich projev připadal krapet odlehčenější, a to především díky novince, která lehce směřuje třeba k Intronaut. Zároveň to však není žádná procházka růžovým sadem. Kytarové stěny znají hrubost švýcarských Alp, „neotesaný“ řev pěvce Didiera Séverina a skálonosné bicí si pohrávaly s nervy všech přítomných. Knut dokážou v jedné skladbě jak instrumentálně pohladit, tak zároveň ušlapat člověka do země. A pokud se to nepovede, v následné skladbě si pohrají se sluchovodem posluchačů nervním riffováním a to neustále dokola. Skvělý kolotoč, který nedá odpočinout a udržuje již početnější obecenstvo v takovém tom krásném neklidu. Proto je na pováženou, jak vcelku akademicky strnule na pódiu stojí. Kromě pár jedinců a našeho headbanging Šéfa je pod prknama klid. Setlist k mání není, nicméně je poměrně dlouhý, díky své kvalitě však nenudil vůbec.

Vlastně na žádném jiném post-rocku jsem nikdy nebyl a napadá mě otázka, mělo by to smysl? Red Sparowes jsou naživo zážitek. Oproti minule, kdy vystoupení v Akropoli dominovala červená barva (ať už z lampiček, nebo projekce), byl projev poměrně civilnější. Projekce samozřejmě nechyběla, a jak to v Matrixu dovolí, promítala se skrze hrající kapelu, což je taky efektní. Vrabci na desce jsou klasický post-rock, díky matrixovskému zvuku dostali krapánek metalovější nádech. Volí se samozřejmě skladby z novinky, ale nesmí chybět klasiky z první nebo druhé desky. Projevy kapely směrem k publiku byly minimální; ono taky k čemu dlouhé proslovy, za Red Sparowes mluví hudba. O to víc v Matrixu bylo příjemné, jak je pódium a kapela k publiku nablízku a doslova vtáhne posluchače do světa oblétávajícího vrabci. Víc intimnější, víc intenzivnější, větší požitek. Ta hodinka a něco utekla jako voda a člověk by snesl i mnohem víc! Musím nakonec přiznat, že oproti Akropoli to bylo tentokrát lepší.

Ze setlistu si dnes uděláme hádanku, hrálo se:

1. Buildings
2. Avalanche
3. Freeway
4. Elephant
5. Lhr
6. Basssongs
7. Eel
8. Kelpbass
9. Alone
10. Mother

aktuálně

diskuze