Multiinstrumentalista, producent a skladatel Steven Wilson se v neděli zastavil v Praze. A v Hybernii bylo již dva měsíce vyprodáno. Zaslouženě? Zaslouženě. Za tu dobu, co Steven tvoří hudbu, ať se jedná o jeho domovské Porcupine Tree či některý z bočáků, nastřádal dostatek příznivců. A v posledních letech, co se aktivněji začal realizovat jako sólový umělec, jejich počet enormně vzrostl. Až nepřirozeně. I proto jsem si s mírným despektem lístek – navíc při jeho ceně - nepořídil, ale náhoda nakonec chtěla, abychom se na koncert vypravili.
Poslední dobou (záležitost posledních několika málo let – odstartovalo to jeho odprodukování alb Opeth?) totiž v okolí cítím něco jako Wilsománii. Na co ten chlapík sáhne, všici až stádovitě aplaudují. Ať už se jedná o jeho produkce, mixy, masteringy nebo vlastní tvorbu. A s uvědoměním si svého (nejen komerčního) úspěchu se tak poslední šest let mnohem více soustředí právě na sólové desky. I proto ta aktuální, jíž byla v setu věnována primární pozornost, vyšla již rok od adorovaného The Raven That Refused to Sing (And Other Stories).
Wilson, krom příjemného hlasu a civilního projevu, na svých sólovkách umně a především inteligentně kombinuje progresivní i klasický rock, pop, jemnou elektroniku a ambientní plochy. Zbožňuje ovšem i tradiční sedmdesátkový art rock (viz i jeho boční aktivity), kterému také dává dost prostoru a nebojí se jeho náladu, zvuk a ani postupy do tvorby vměstnat. Nejednou mu z toho všeho pak vychází delší melancholické kompozice, které jsou zas bližší náročnějšímu a možná i vybíravějšímu posluchačstvu.
Sorta publika však v Hybernii byla věkově i typově pestrá. V čem tedy tkví jeho úspěch, když k sobě dokáže přitáhnout starší týpky, muzikanty (část Blue Effect v publiku), tvrdou muzikou unavené, společenskou smetánku, co „jde na kulturu“, ale i nerdy a hipstery, kteří vidí a cítí, že toto je teď in, přemýšlím. V totální preciznosti? V kapele složené ze superinstrumentalistů? Nebo snad Steven na trhu nalezl díru, v níž si svobodně může krotit všechny své hudební choutky?
Faktem je, že Wilson si do Hybernie, která je co do sálu takovým menším Kongresákem, přivezl vlastní zvukový i světelný park. Angličan nenechává nic náhodě, celá show je od prvního momentu spuštění projekce až do závěrečných titulek naplánována. Steven má vůbec rád koncepty, a to i na podiu, takže úvod obstaraly sídlištní záběry, do nichž vchází dívka, jíž je příběh nového alba inspirován; týká se smutného osudu Joyce Carol Vincent, která v roce 2003 zmizela a jejíž tělo bylo nalezeno až po dlouhých dvou letech – Wilson poukazuje na dnešní svět sociálních sítí, kdy jsme všem svým známým neustále na očích, ale jakmile sejdeme z očí, v tom množství si toho ani nikdo nevšimne, jsme niterní, nikomu nechybíme.
Když vezmu v potaz setlist, aktuální soubor Hand. Cannot. Erase. zazněl prakticky celý. A pokud mám vůbec hovořit o nějakých negativech, bylo by to krom sezení (SW je přece jen rocker, čili občas by se to vestoje dalo více rozbalit a užít) asi pouze ve spojitosti právě s ním, protože ten tak v kontrastu celé Wilsonovy tvorby vyzníval až moc pohodově. V říjnovém albu měsíce jsem novinku shrnul slovy „Nový Steven Wilson. Tečka. Nu dobrá… několik vrcholných okamžiků, několik příjemných okamžiků, mnoho hezkých písniček." A v tom to je. Hand. Cannot. Erase. „neublíží“. Je poprockovější a přímočařejší, hudební obsah jednodušší stavbou písní vyznívá trošku povrchněji (berte s rezervou) a ukazuje Wilsona ve veselejší poloze, než v jaké se často nachází jeho lyrická složka a předchozí The Raven…. Tak nějak ho vnímám jako naplněného nadějí a pozitivismem. Však jak jinak by mohl nahrát takovou pecku jako Perfect Life? Ovšemže ale pro něj „typické“ věci, pro které ho i já mám v oblibě, jako 3 Years Older nebo Ancestral, opomenout nemohl. Ty zazněly také.
Co ale krom perfekcionismu je jeho další silnou stránkou, je přirozenost. Chlapík je na podiu obklopen několika nástroji (kytary akustické, elektrické i basové, melotron), a i když je na tom hráčsky dobře, svým spoluhráčům – nevím, kterého bych vyzdvihl více, ale bez energického Marco Minnemanna by kapela byla poloviční - ani v nejmenším nemůže konkurovat, ale přesto „dirigentskou taktovku“ drží pevně v otěžích a celou kapelu, ačkoli ta moc dobře ví, co se od ní očekává, mistrně režíruje. A s výběrem skladeb byla spojena i koncertní sestava, která oproti minulým turné byla smrštěna na tu nejzákladnější. Nové písně si tak vystačí.
S přirozeností se však poutá i projev. Ač Stevenova oblíbená témata jsou melancholičtější, témata mrazivá a témata, ze kterých jiným pukají srdce a vrhají se střemhlav z útesů, nepůsobí při jejich podání ufňukaně ani jakkoli podbízivě. A že věci jako skon potomků, osob blízkých, osamělost nebo ztráta nadějí se tomu samy nabízejí a nezpívají se lehko. Ve schopnosti sdělení jednoduchých, i obyčejných, ale silných příběhů je jeho velká síla; např. text titulní Hand. Cannot. Erase. („Together we have this love - Even so it's not enough - Bruised and burned we won't lose heart - And just because life gets hard / Writing lying e-mails to our friends back home - Feeling guilty if we sometimes wanna be alone / Hand cannot erase this love - Hand cannot erase this love / And a love like this makes us strong - We laugh it off if things go wrong - It's not you, forgive me if i find i need more space - Cause trust means we don't have to be together everyday”). Je uvěřitelný a hmatatelný. A takový byl v neděli i v pražské Hybernii.
S dobrým, srozumitelným zvukem, krásnou a tematicky významově spjatou projekcí (Routine byla nezapomenutelná), účelnými světly, s minimálním podílem playbacku (bez basujícího a na chapman stick hrajícího Nicka Beggse by i vokály vyzněly polovičatě) a příjemným (možná až moc, uvítal bych dobově rozmanitější výběr skladeb) setlistem, ze kterého silně vyčnívala zlověstná Index z Grace for Drowning, úvod Home Invasion z novinky, neuvěřitelně energická nářezovka Harmony Korine, kde odkazuje k shoagaze a kapelám jako My Bloody Valentine, nebo tajemná Sleep Together od Porcupine Tree (ten refrén jsou Beatles?), ty musely do kolen dostat každého. Stejně jako Perfect Life nebo 3 Years Older.
Setlist:
Intro
1. First Regret
2. 3 Years Older
3. Hand Cannot Erase
4. Perfect Life
5. Routine
6. Index (album Grace for Drowning)
7. Home Invasion / Regret #9
8. Lazarus (Porcupine Tree song)
9. Harmony Korine (album Insurgentes)
10. Ancestral
11. Happy Returns
12. Ascendant Here On...
--
13. Temporal (Bass Communion song) (Watchmaker Intro Video)
14. The Watchmaker (album The Raven…)
15. Sleep Together (Porcupine Tree song)
--
16. The Raven That Refused to Sing (album The Raven…)
Fotky © Mirek Řezníček
Vložit komentář