
Stimul Nights: OREN AMBARCHI, CRYS COLE
- kdy: 3.6.2013
- kde: Praha, Café v lese
Na koncerty chodí pořád ti samí lidi, není jich moc a většinou je znám. Takové bylo první poznání (nebo spíš potvrzení) dnešního večera. Nestal se zázrak, o zajímavé koncerty pořád není zájem. Ale ohledně prvního dnešního setu nevládlo nadšení ani mezi nimi.
Crys Cole se pohybuje někde mezi noisem, performancí a sound artem. Autorka škrábe prsty o stůl, dýchá do mikrofonu, mačká alobal a podobně. Vysoce konceptuální a prakticky bez struktury, crys cole neprodukuje přímý estetický zážitek, ale snaží se o vytvoření a přijetí netradičních estetik. Ne nových, protože podobné věci už dělalo hodně lidí, ale pořád nijak široce přijímaných. Takže koncert slouží spíše jako bezprostřední podmět k přemýšlení o hranicích hudby. Crys Cole často jakoby se atavisticky vracela ke kořenům různých populárních žánrů. Škrábání nehty po stole připomíná hip-hopové skrečování, z náhodných zvuků se občas přece jen vynořuje nějaká repetitivní struktura. Prostřední, zvukově lehce masivnější část je asi nejhudebnější, blíží se noise/dronu. Celkově vzato šlo o příjemné uctívání zvuku, které ale mohlo být provedené mnohem zajímavěji.
Vedle stolku crys cole stojí ještě jeden zarovnaný krabičkami. K němu nastupuje Oren Ambarchi s kytarou. Set se rozjíždí jeho asi nejtypičtější polohou, minimalistickými, čistými, až geometricky rovnými drony. Ambarchi používá kytaru vlastně jen jako generátor zvuku, prakticky nehraje akordy a vytvořený tón prohání přes soustavu na stole a (tuším) sampluje do kláves, které pak používá k vrstvení. Australan je naprostý mistr zvuku, takže to zní skvěle. Show se postupně přesouvá do temnějších poloh, hraje se dost nahlas a aparatura Café v lese bohužel moc nestíhá, různé drnčení působí dost rušivě. Jinak to zní až jako Sunn O))) (s nimiž Ambarchi také spolupracoval), temný strohý drone, který postupně přechází do většího chaosu a hluku, což zase lehce připomíná různé jeho divočejší spolupráce. Z největšího hluku Ambarchi v klidu přejde do víceméně klidné, ale neuspořádané polohy a skončí set. Skvělé.
Crys Cole, působící jako celkem sympatická slečna, zmačkala alobal, syčela do mikrofonu, sypala písek na stůl, jezdila (kontaktními mikrofony?) po stole (skrečování mi to moc nepřipomínalo) a já se snažil si výsledný estetický zážitek užít, najít v něm onen koncept a... nic. Ano, když zmačkám alobal, udělá to přesně tenhle zvuk, když budu škrábat mikrofony po stole nebo sypat písek, udělá to přesně ten zvuk, který to udělalo, to je ale skvělé, tomu se musí zatleskat!? No, celé jsem to nevydržel a šel na pivo (to bylo vynikající). Chyběla mi tam jakákoliv provázanost, pokus o práci s oním zvukem, sebemenší vytváření nálady, či prostě vlastně cokoliv, co by mě zaujalo. Mám rád určité formy minimalismu, noise, musique concrète či experimentální/avantgardní hudby vůbec, vystoupení Crys Cole mi přišlo jako nudné a prázdné (nebo jsem „to“ v tom prostě nenašel). I ono syrové „uctívání zvuku“ lze určitě provést mnohem lépe a působivěji.