Retro je v kurzu a tato horečka zasáhla i Thrash Fest. Aby ne. Reedice klasik vydavatelům spolehlivě vydělávají víc, než sebelépe zvládnutý nový projekt. Nemyslet ale na vysněnou sestavu, brát tak, jak bylo dáno. První duo kapel předvedlo spíše průměr, Exodus až na zvuk byli znamenití. A Sepultura? Ta se ukázala v nejlepším světle, už jen kvůli ní mělo smysl na tento festival jít!
Retro je zkrátka v kurzu! Aby ne, když reedice klasik vydavatelům spolehlivě vydělávají víc, než sebelépe zvládnutý nový projekt. A retro stylizace koncertů je zárukou, že na starý páky přijdou starý paka, protože se nemusí brodit pro ně s často nesrozumitelným novým materiálem. Godflesh se letos vrátili ke Streetcleaner, Candlemass oživovali kouzlo prvních desek a s dalšími příklady by šlo pokračovat donekonečna.
Vcelku pochopitelně zasáhla retro horečka i THRASH FEST. Většina zúčastněných úspěchy z osmdesátých let už nezopakovala, jádro jejich katalogu leží většinou v témže časovém období. Samozřejmě by si šlo představit i šťastnější sestavu, s Protector oprašujícími A Shedding of Skin, Sacred Reich křičícími cosi o The American Way anebo Vio-Lence s abecedou Eternal Nightmare, vysnít si THRASH FEST model 93 s Anthrax s „Křovákem“ namísto „Indiána“ a skvosty ze Sound… nebo Coroner s Grin v plné kráse a délce… Ale zpátky do reality!
Jednorázová živá představení archivních skvostů vrací kouzelnou hůlkou do hry, tedy spíše na pódia, sestavy dávno neplatné. V tomto ohledu byla nostalgie letošního THRASH FESTU jaksi poloviční. U Sepultury to byla jen polovina té kultovní sestavy, u Exodus klesl obsah původních článků dokonce na čtyřicet procent, kmenové duo Destruction jen vyměnilo bubeníka za zády a u Heathen složení vlastně nikoho nezajímá…
Do slušně zaplněného (nějaký ty povídačky o strastiplný cestě a pivech na benzínce model buřtů-sáček si doplňte sami) sálu jsem dorazil až na ně. Tutam jsou doby, kdy se o Heathen hovořilo jako o další Metallice z období Justice, jen s tím rozdílem, že mají bubeníka… S lety prastarý materiál zevšedněl, přelil se do písničkových, střednětempých a heavíkem prolezlých standardů s vysoko položeným vokálem. Zkrátka taková, nijak vyčnívající, Bay Area klasika, jejíž osobitost vynikne spíš z desky. Ta aktuální ale otočila kormidlo ještě hlouběji do heavíkových vod, což rozhodně není moje parketa. Průměr.
To s tou parketou platí i pro Destruction, čili můj pohled na jejich set bude asi stejně fundovaný, jako kdyby se kdokoli jiný kromě Střapa dovolil vyjádřit se ke Gorguts, Incantation nebo ke Stravinskému. Z velké trojky německého thrashe pro mě vždycky byli číslo tři, ale soudě dle reakcí tatíků, klasické pár-akordové odrhovačky na proklatě naostřenou sekeru v klasicky „německém“ tempu asi zabíraly, takže (u nich) spokojenost.
U Exodus bych daleko raději uvítal první díl Exhibit v celku namísto starších desek, po kterých kapela pravidelně sahá poměrně často. Pravda, znovu nahraná verze debutu se povedla a jen potvrzuje, že zastřený zvuk raných desek (generační fenomén, stačí vzpomenout, jak prokoukly recyklované kořeny Testament) by major upgrade po zvukové stránce opravdu zasloužily. Očekával jsem něco podobného tedy alespoň na koncertě, 
ale to by všechno nesměla být nešťastná zvuková koule, ať jsem stál, kde jsem stál, stále stejná. A kapele to přitom hrálo znamenitě, byť bylo vidět, jak se u prajednoduchých paroháčů z pravěku baví jejich naivitou, které ale ani po skoro třiceti letech neztrácí kouzlo. Ale díky té nešťastné zvukové kouli zněly skladby až příliš stejně.
Není tajemstvím, že na Vltavskou jsem se vydal především díky Sepultuře. S trochou nadsázky lze prohlásit, že na letošním Buřtálu vstala sama ze sebe (jakože z hrobu) a v „nové“ sestavě snad poprvé suverénně zvládla i předvěké vály. Tu se změnil doprovod, tu předělala basa, tu přibyly perkuse a archaická sóla drhnutá bez podkladu mají taky svoje kouzlo. Bylo by na dlouhou debatu, jestli kapela, která prošla tak dramatickým vývojem a její tvorba je dnes poněkud jinde, ještě vůbec může odehrát klasické čtyřky a osmičky, všechny honičky a sekačky zcela autenticky, aniž by v tom byl nějaký ironizující škleb, tedy s původní vážností a urputností.
U Brazilců na tyhle dohady zapomenete, jakmile dozní intro a odstartuje titulní věc z Beneath the Remains. Spouští velkolepou projížďku katalogem z let 89 – 93, jejich nejlepšími momenty kapely. Ortodoxní řežby s vyceněnými zuby jako Desperate Cry střídají písně, které možná mnoho lidí nečekalo, Amen a We Who are Not as Others zastupují experimentující stránku Choas A.D. a jejich zařazení potvrzuje, že tahle skupina se zase našla. Celé to hezky v čistém zvuku odsýpalo, tedy až na patnáctiminutovou vynucenou pauzu s vypadlým aparátem.
A až z půlnocí zazvonil zvonec, pohádce byl konec. Už jen kvůli Sepultuře ale mělo smysl na tento festival jít.
Rakvičky se šlehačkou:
Vložit komentář