Články

přeposlat článek tisknout
Tones of Decay

Tones of Decay 2022

  • kdy: 17. září 2022
  • kde: Praha, MeetFactory

První ročník festivalu Tones of Decay přivezl do Prahy přehlídku deseti prohnilých death kapel, z nichž nás hned několik uhranulo.

MXL: Uznávám, že mé vetché mozkové závity a paměť za ty roky intenzivního požívání jedů nepatří mezi nejbystřejší. Co byste také chtěli po zlém stoletém inkontinentním starci, nebo kolik mi to vlastně zvoní…? Nicméně žánrový dýchánek tak těžkého kalibru, jako na nás vytasili Kreas Promotion, to vskutku v Praze nepamatuji. Stará zubatá mi ale našeptává, že viděné a slyšené si budu pamatovat i na smrtelném loži za dalších sto roků. Deathmetalová přehlídka té nejvyšší jakosti dodala prostoru MeetFactory zase smysl, a přestože crew deseti kapel a pořadatelů bylo nemalé, odhadoval bych v topu účast na 350-400 kusů jateční zvěři.

Dantez: Obligátní křiváky už chvíli po pozdním obědě začínají zdobit zapomenuté průmyslové kouty pražského Smíchova. Jen podle černé barvy garderob a rozmanité soupisky kapelních log na hrudnících osazenstva se člověk mohl snadno dostat až ke dveřím MeetFactory. Při vstupu na účastníky kyne oběšený Lenin. U dveří politický sentiment končí. Po vstupu dochází jen na nejryzejší metal smrti podrobený několika pohledům – od hniloby, přes nezemskost až po satanismus.

mIZZY: Od zbytku redakce tentokrát, i díky tomu, že jsem měl tu čest v rámci festivalu šaškovat na pódiu, dostávám jasné instrukce: “O kapelách vůbec nepiš, hudba je jen záminka, soustřeď se na to důležitý, takže hlavně na piva!” A byť bych strašně rád celou sobotu odbyl frází “sypalo se tak moc, až jsem se z toho ožral”, vzhledem k tomu, že se minimálně od posledního Prague Death Mass jednalo o nejzásadnější oslavu metalu smrti, která v Praze proběhla, zaslouží si aspoň pár slov navíc. V první řadě tedy velké oficiální díky Kreas Promotion a spol., a to nejen za pozvání Můry, ale hlavně za uspořádání akce jako takové. Vyprodáno sice nebylo, ale jelikož dorazilo dost hlav na zaplacení výdajů, už teď máme příslib dalšího, dost možná dvoudenního ročníku, kterého se určitě rád opět zúčastním.

V Meetfactory jsem se flákal už od poledne, díky čemuž bylo mega času na zvukovku a různé přípravy. Sice mi hned ráno přišla zpráva od Daneczeka, že v MeetFactory je zakázaná jakákoliv manipulace s ohněm, takže svíčky se slzami v očích nechávám doma. No co, aspoň padl litr prasečí krve a několik dalších litrů piva s trochou slivky navrch. A docela jsem čuměl, že už ve 3 odpoledne bylo v klubu klidně 300 lidí, kteří i přes venku svítící slunce byli vevnitř nachystaní poslouchat nějaké temné blitky od první kapely.

MXL: Pro úvod o třetí odpolední byla zvolena zkázonosná taktika, kdy měla přítomné posednout nikoliv noční, ale rovnou denní Můra se svým smrtelně zhoubným koktejlem. Zvuk Pražanů byl do počátku hodně jinde než v létě v Bastionu na BA. Kytary solily dávivé zlo a bubeníčkova kovadlina též výrazně přitepávala, i když občas mimo rytmus. Měli by si ho pánové srovnat. S takhle dobrým zvukem jsem Můru ještě neviděl. Co bych ale mohl vytknout směrem ke zvukařskému pultu, tak jakousi obsesivní nechuť k morbidním vokálům, které byly nepřiměřeně potichu de facto u většiny vystupujících. Zmalované a zakrvácené osazenstvo Můry ale i tak bez keců zanášelo prokleté duše dalším temným spirituálním kalem. Na pódiu byl instalován stolek ze záhrobní směsi lebek, kostí a jiné práchniviny, pravděpodobně předků hudebníků. Zaříkávací doom a nekomplikované táhlé litanie čas od času protnul důstojný klepec, zpěvák nešetřil rituálními gesty na usmířenou neviditelných duchů vznášejících se kolem něho. Dojem určité monotónnosti bych přičítal záměru. Ve druhé části setu se zvuk ještě zlepšil, i co se týká hlasitosti zpěvu. To bylo ale pravděpodobně způsobené ujídáním drcených lebečních úlomků, které Mizzy zobal ze stolku jako bonbónky. Doom/death kapely se mi aktuálně jeví v živém provedení lepší než na jinak zdařilém demu Doom Invocation and Narcotic Rituals, a to je příslibem nadcházejícího.

Dantez: Můj první živý kontakt s Můrou. A vlastně hodně fajn, lepší než z repráků. Zvuk super, vokály trochu níže, ale nevadilo to, hrdelní poryvy z pozadí házely celkové výrazivo kapely na roveň s takovými hnusy jako Grave Upheaval nebo Impetuous Ritual. V rámci zvuku snad mohl více tlačit hlukový lomoz, který se přihlásil o slovo spíše mezi tracky. Celkový dojem ale dobrý. Doom death s občasnou takřka stoner/sludge fazonou, která však nevychází z THC, spíše z koktejlu nahodilých narkotik a Satana.

MXL: Jako druzí se před houstnoucí dav postavili slovenští Goatcraft, aby u mě složili reparát a napravili nevalný dojem z vystoupení na křtu desky Sněti ve Vopici. Tenkrát jsem totiž nabyl dojmu, že každý hudebník hraje něco jiného. Kozí umění s pečetí black/death staroby nejprve v mých uších slibně zaskučelo, ale přesto jsem se do toho nemohl dostat, abych nakonec zjistil, že mě to opět sere. Megaprimitivní dřevně metalové postupy mohou mít pro někoho svou nadčasovou hodnotu, mě však tento druh retra nijak neoslovuje. Nakonec se na podivně rozjeté nástroje k mé hrůze dostalo, uf, kytary úplně nakřivo. Tak jednoduché riffy by neměl být problém zahrát ani pro středně nadané dítě v lidušce. Napadá mě už jen varianta, že je to tak schválně. Ale možná jsem jen divnej, znám spoustu jiných lidí, kterým se to líbí.

mIZZY: Poté, co jsme dohráli a smyli ze sebe veškerý ten sajrajt, i já valím před pódium na Goatcraft. Osobně mám hudbu Slováků fakt raději než velkou část black/death metalů, co vzniká u nás, a to ne jen kvůli tomu, že jsme kámoši. Jejich předloňské album Spheres Below je natřískané peckami, z nichž několik zaznělo i v sobotu. Třeba Kolossal Katastrophic Kollapse, což je beztak jejich úplně nejlepší song. Pravda, ne vše jim tentokrát stoprocentně sedlo, osobně mi trochu vadil sound a lehce i křivost kytar. Na druhou stranu vše vykompenzovali tím, když na závěr setu zahráli cover Look at the Eyes...The Satan's Wrath od Chilanů Cremation Pyre. Demolator na tento song odložil kytaru a pouze se věnoval řevu a naprosté posedlosti. V tu chvíli do sebe otočím celou Californii od Matušky a zběsile hrozím celý song. Jestli tohle a KKK zahrají znovu i za dva týdny v Rakousku na Celebrare Noctem, bude to hodně v pořádku.

Dantez: Já si goatcraftí běsy užil hrozně. Jasně, veškeré kritiky ohledně hráčských přešlapů jsou na místě, ale když už mi někdo naservíruje oltář z lidských ostatků včetně lebek přetvořených do kadidelnic a krví zbrocené flying V, jsem schopen přehlížet i větší kiksy. Rozhodně ale netvrdím, že forma zvítězila nad obsahem, naopak se zběsile punkový satanismus (sataňismus?) s celkovým vizuálem geniálně spojil, vlastně si troufám říct, že nikdo jiný za večer už zásadnější rouhavou zběsilost nevysekl. Každá tupačka i všechna sóla byla sice na prasáka, ale zároveň s porcí maniakálnosti, která bez problémů navodila atmosféru Archgoat a 13th Moon.

MXL: Úctyhodnou sérii zahraničních hostů započali Chilané Phantasmagore. Do první ligy ještě nedozráli, ale podobně jako na nahrávkách zaujal jejich zdivočelý death neotřele vystavěnými kytarami, stopkami a zvraty, kdy hudebníci jen přeci neúnavně hledají cestu od zavedených žánrových klišé. Jihoameričané produkují od podstaty hrubou a primitivní hudbu, to jim ale nebrání ji ozvláštňovat po svém protitempy, potrápit nás disonancemi a využitím dvou (zatraceně utopených) vokálů přivolávajících hromy a blesky na vše živé kolem. Bubeník velmi šikovný borec. Rozjeté vystoupení však dostalo nepříjemnou trhlinu ve chvíli, kdy zazlobil kytarový apec a jelo se nějakou chvíli s vynuceným basovým sólem. Od té chvíle se mi i po nápravě zdála kapela taková zaskočená, a vystoupení dohrála tak nějak na půl plynu. Celkový dojem ale velmi dobrý.

mIZZY: Jasně, technické problémy v půlce setu Phantasmagore byly celkem nemilé, ale co se dá dělat. Naštěstí byly poměrně rychle vyřešeny a kapela mohla dohrát svůj set, který jinak hodně krutě drtil. Pro mě jedno z největších překvapení festu. Valivé riffy, hluboké grcky a hlavně naprosto výborný bubeník. Člověk by skoro řekl, že to, co hrál, bylo do podobně hnusné a spíše tupé hudby až nepatřičné, ale vždycky když udělal nějaký rytmický zlom nebo rozjel krátké a ultrarychlé drum-sólo, zůstával rozum stát. Trochu více vychytat poměr přísných sypaček s tupačkami (ty spíše vynechat) a těmito breaky, a je to fakt výborná kapela.

MXL: Kapela, na kterou jsem se upřímně těšil, byli Cadaveric Incubator z Finska. Žádané odpornosti jsem k nemalému potěšení dostal nakaděno plnou měrou. Zvuk tedy neměli ideální ani náhodou, ale k jejich muzice to tak nějak sedělo. Kámoš použil pěkné přirovnání, že jde vlastně o srážku Rotten Sound s Carcass. To sedí s tím dodatkem, že se pořád jedná o death metal, který využívá prasáckého zvuku Symphonies of Sickness a některých grindových postupů, ale vždy jen na hraně, aby se od dámy s kosou příliš neoddalovali. Někdy se podařilo ve středních tempech i zachytit inspirace Entombed, Repulsion a Napalm Death, což nebylo na škodu. Procházka kanalizační zahrádkou se etablovala velmi dobrou kytarovou instrumentací oškliváka Necroterrora v tričku Master´s Hammer, který zručně mastil všechny ty odpornosti umazané od lidského loje a zaprasené vnitřnostní estetikou. Podladěný skandinávský zvuk, basová bustrsólíčka, násypy a pitvoření vokalisty s kytarou, to vše mé srdce starého karkasáka dost bralo. Škopky ale byly tak nějak krabicoidní a v podstatě ten večer nazvučené nejhůř. Na poslední skladbu ještě naběhl zpěvák David z Phrenelith, ale spíš jen zapařil s majkem, protože jeho hlas prostě z beden nelezl. Neznalým nezbývá než doporučit některé z četných splitek nebo dlouhohrající smradlavost Nightmare Necropolis.

mIZZY: U Cadaveric Incubator se přiznám, že to byla kapela, od které jsem čekal úplně nejméně a vlastně jsem od nich ani moc nedostal. Snad jen až na totálně napálený zvuk. Nejhlasitější vystoupení festivalu? Asi jo. Což bych zrovna do této tříčlenné bandy neřekl. Death/grind hodně oldschoolového stylu určitě nakládal dostatečně, ale prostě se netrefil do mého vkusu a nálady. Nebo jsem byl zatím jen málo ožralý? No, jdu to rychle napravit kapelníma Radkama (ze kterých mě teda další den slušně bolela hlava), slivkou a dalšíma dobrotama, ať to dále maká víc a víc.

MXL: K Innumerable Forms jsem nejprve přistupoval zmaten novou nahrávkou Philosophical Collapse poté, kdy mi kupodivu, oproti očekávání po prvním poslechu, zkažený dech úplně nevyrazila. Teď už je jasné, že zdánlivé nechutenství bylo jen důsledkem předchozího televizního zpravodajství. Nespočetní Formeláci totiž předvedli asi nejlepší koncert festu a nejen já jsem zíral na originální brutalitu bostonského bandu. Doom a death se v hudbě této akvizice Profound Lore Records vyrovnaně střídá, sypačky jsou dávkovány s rozmyslem, a když se to znenadání zlomí, je to přímočarý diktát jak od samotného Vůdce. Dumání mi dalo vzpomenout na staré UK nahrávky Paradise Lost nebo Cathedral. Multiinstrumentalista a mozek kapely Justin DeTore se chopil pouze mikrofonu a s běsnou nasraností pařil. Kdyby tušil, že chvílemi jeho super vokál není slyšet, protože to asi někomu za zvukařským pultem přišlo ok, možná by běsnil ještě víc. Ale to byla jen kosmetická vada mimo dosah kapely. Navíc mě potěšilo, že měl Justin longsleeve starých Švédů Cemetary, které jsem myslel, že už nikdo nezná. Bylo naprosto jasné, že s IF jsme se bez diskuze dostaly do první ligy. Stopadesátikilový drummer Connor do toho řezal v doomových pasážích a přechodech s takovou chutí, až jsem měl obavy, že bicí soupravu zatluče do země jako špendlík ocelovou palicí. Tenhle přerostlý udusávač lebek se ale uměl i celkem solidně rozeběhnout na kopácích a zasypat, respekt. Kytarista Chris Ulsh, který jinak bouchá na škopky v Power Trip, doslova oslňoval precizní hrou a dokonce mě bavila i jeho hodně vytažená inteligentní sóla, která měla zvuk jako ta Kisserova na Arise. Americké kapely mi pokaždé přijdou tak nějak víc profi a lépe připravené, superlativa můžu říct i o druhém kytaristovi a imrvére pařícím basákovi. IF mohou vybírat z patnáctileté diskografie, bylo to dost strhující a při stařičké a zoufale utahané Frozen to Death jsem skutečně zamrzl… proto nemůžu referovat nic víc…

mIZZY: Ano, Innumerable Forms byli nejlepší kapelou festivalu, tečka. Tyvole, fakt mega hustej válec, kterej utápěl přítomné v drtivě doomových hnilobách, sypačkama jim nasekal na prdel, a zároveň v něm každá malinkatá pičovina dávala smysl. Skvělá práce se zvukem kytar až do takových detailů, jako je pouhé dotknutí se trsátkem struny. K tomu až absurdně dobrej bubeník, kterej sice během hraní funěl tak, až jsem se bál, že u toho dostane infarkt, ale zavdal vše naprosto přesně a s přehledem. K tomu perfektně znějící sóla, která celek parádně obohacovala a zajímavě zvukově zkreslovala, než aby se jednalo o debilní honění not. Vlastně mi nejednou během setu proletěla hlavou vzpomínka na Esoteric, kteří byť hrají furt dost jinou hudbu, se sólama pracují hodně podobně. Jedinou malinkatou vadou na kráse by mohl být ten méně slyšitelný vokál (připadalo mi, jakoby měl ty nejhlubší frekvence nějak oříznuté?), ale o co okradli Justina na hlase, to vykompenzoval svým násilným projevem. Navíc to nebyla žádná boxující HC póza, ale naopak stoprocentně uvěřitelný rage. Od Innumerable Forms jsem prostě dostal to, co jsem čekal, a svým způsobem ještě víc. Jejich alba jsem už párkrát slyšel, takže jsem věděl, do čeho jdu, ale rozhodně je neznám nějak dokonale. I kdybych ale vůbec nevěděl, co mají hrát, věřím tomu, že by mě zadupali naprosto stejně.

Dantez: Nejvíc. Borci převážně z power-violence/thrash světa vytvořili deathdoomový kult, který pohání vervou kmenového žánru. Hudebně jde ale o čistý, precizně kalkulovaný metal smrti dotýkající se Winter, u kterého se každé zrychlení a zasólování počítá. Kombo Re-contaminated/Stress Starvation zničilo vše v dosahu a já už nemůžu novou desku poslouchat bez nutkání ztrestat vzduch bodrými rozmachy pěstí po vzoru Justina DeTore.

MXL: Melbournské trio Faceless Burial bylo dalším očekávaným vrcholem akce, ale přiznávám, že bych si na ně po hodince dokonalosti s IF nevsadil. O co větší bylo mé překvapení, že Australané nasazenou úroveň ustáli bez ztráty řitního věnečku. Ten naopak cukal mě, a to po celou dobu vystoupení. Poměrně dost technický náser aspiroval jednoznačně na nejkomplikovanější bandu večera, aniž by došlo na nějaké pidlikání. Opak byl pravdou a krokodýlí death zpod křídel Dark Descent Records masakroval hlava nehlava. Zpočátku jsem trochu litoval, že také nemají druhou kytaru, o často spíše tušeném vokálu už je skoro trapné se zmiňovat. Kytarák s perfektním jménem Fuj byl ale tak namakaný, že jsem po dvou skladbách s vyladěným zvukem po druhé kytaře ani nefňukl. Koncentrovaná lahůdka s akademicky servírovanou rytmikou nedala záminku k jakékoliv kritice. Hrály se skladby ze zbrusu nové At the Foothills Deliration, osobně mám nejvíce naposlouchanou předchozí Speciation a při hitovce Irreparably Corpsed se mi mozek snažil vylézt z hlavy ušima, nosem i tlamou. Zasraně dobrá kapela, to doma poslouchejte, je to nezdravé a infekční.

mIZZY: Faceless Burial byli určitě nejtechničtější kapelou večera, ale byť byli namakaní jak sviň a místy jeli dobrý hrot, nebylo to vůbec na úkor tvrdosti. Přesně, žádné pidlikání, vlastně ani moc skřípačky, hlavně hustá masáž. Nejvíce mě Australané ničili různými rytmickými záseky a super basou, ale zvládli vytáhnout i solidně tíživé riffy protkané vkusným kvílením a sypačkami. Zkrátka překvapili inteligentní hrou, která stále dost vydatně kopala. I když jsem před festem od kapely slyšel snad jen jedno album z bandcampu, naživo mě fakt rozštípali. Po Innumerable Forms jsem čekal, že mě hned tak něco nesejme, ale opak byl pravdou. Ve výsledku druhá nejlepší kapela večera, kterou třeba pořádně nastudovat i z domácího poslechu. Jejich nové album At the Foothills of Deliration budu určitě vyhlížet.

Dantez: Vskutku technický nátlak, ovšem bez k inklinací k samohaně, což je záhodno chválit. Tady se ale od zbytku odštěpím – Faceless Burial mi do jinak žluklé a temné soupisky úplně nesedli. Rychlejší, intelektuálnější podoba death metalu sice šla kapele od rukou, chyběla však atmosféra, kterou vykouzlili předešlí Innumerable Forms pomocí hutných, mrazivých kladiv. Dá se říct, že Faceless Burial odvedli čistou práci, jen té čistoty v záplavě předešlé špíny bylo možná až moc. Víc Goatcraft!

MXL: Soudě dle počtu lidí v klubu, který bych v tu chvíli na ty čtyři kilka opravdu viděl, soustředila se pozornost krvechtivého davu na US mentální hnilobníky Cerebral Rot. Jenže hrát po tak dobrých kapelách jako IF a FB bylo pro poměrně jednoduchý OSDM kapely docela past. Rozdíl v úrovni byl zpočátku velice citelný a hudebně jsme konstatovali, že jde, po právě viděném, o krok zpět. Zvukově to tak nějak hrálo a patinu zahuhlaných prašivých kytar z nahrávek se na stage podařilo přenést, ale pořád mi to nějak neštymovalo, jak má. V pomalých a střednětempých válcovnách to bylo ok, ale jak se trochu zrychlilo, zůstával takový dojem lehké ukoptěnosti, nebo jak to nazvat. Kapela vedená na zteč charismatickým vlasáčem Ianem Schwabem se ale nevzdávala. Pomáhal jí k tomu celkem solidní kotlík, který se poprvé ten večer rozjel a Seattle guys pod něj přikládali neúnavně. To se jim nakonec vyplatilo, vývoj bitvy se cca od půlky neuvěřitelně zvrátil na stranu Cerebrálů a já se předváděným hnusem bezvadně bavil bez jakéhokoliv “ale”. Dokonce i zpěv byl nahlas, no sláva!

mIZZY: Cerebral Rot jsou v současné vlně deathmetalových kapel jedním z nejskloňovanějších jmen, a proto nebylo překvapivé, že na ně už opravdu bylo podstatněji více plno než na předchozí bandy. A byť jsem slyšel hodně ohlasů, že konečně přišla pořádná kapela, ta první půlka byla po předchozích dvou setech opravdu trochu slabší. Snad by šlo mluvit i o lehkém zklamání. Zpraseně podladěný válec to sice byl, ale nějaká posedlost špínou se nekonala. Chválím aspoň, že se konečně jednalo o skvěle vypadající kapelu (asi nejlepší světla z celýho večera? + total retro džíny) a nejvíce se užívám jejich kytarovou magii. Pro mě Cerebral Rot vyčnívají hlavně díky svému poměrně unikátnímu zvuku sól a celkově zajímavé práci s kytarami, čímž překrývají lehce tupější spodek. Někdy v půlce ale přišla změna a zbytek setu byl najednou mnohem lepší. Dokonce bych řekl dobrý jak zmrd. Prostě vše secvaklo, i zbytek lidí začíná poctivě pařit, k tomu padla nějaká ta kořalka a já jsem nakonec z Amíků nadšený. A opět mě celkem paradoxně hodně rozbíjely i skladby z jejich debutu, který neznám tak dobře jako jejich loňské album Excretion of Mortality. Úplně geniální to sice od začátku až do konce nebylo, ale třetí nejlepší kapelou festu pro mě nakonec Cerebral Rot byli.

Dantez: Cerebral Rot vrátili festivalové ladění zpět do zatuchlejších kolejí, což nešlo vzít jinak než s povděkem. Jo, v první polovině se zvuk trochu sléval, postupné vyladění však odkrylo všechny silné stránky kapely, kterým vévodily nechutné riffy s takřka goregrindovým jádrem. Pokud mě něco ze setu vytrhovalo, byla to relativní podobnost se zvukem Undergang, kteří volenou deathmetalovou formu dělají zábavněji díky ještě většímu šlapání do punku a rock n’ rollu.

MXL: Phrenelith z Kodaně rozhodně reprezentovali o poznání více ďábelskou variaci na death metal a milovníci raných Morbid Angel/Hate Eternal mohli začít mohutně chrochtat při hodování na přimrzlé severské mršině. Zaujalo mě, že si pánové vystačí s tónovým minimalismem a hudba pořád hrne kupředu parádně, aniž by jsme slyšeli nějaké melodické finesy nebo vyhrávky. V některých částech se tlačilo na riffovačky festovně, nějaký oddych a zvolnění nepřipadalo v úvahu. V takových pasážích bych Phrenelith klidně přirovnal k našincům Mallephyr, napadla mě i asociace se starými Hypo na Osculum Obscenum. Celku prospívá střídání dvou hlubokých vokálů, ale David Mikkelsen opět zanikal. Buď to tolik nedává (a to se mi nezdá) nebo má vokál posazený tak hluboko, že v basech splývá. Přitom to chvílemi šlo, ale pak zase ústup do neslyšitelna. Jakožto frontmana Undergang jsme ho v létě také viděli/slyšeli na BA, a tam to bylo v cajku. Jinak je David velice zajímavá postava dánského undergroundu a provozuje respektovaný label Extremely Rotten Production, jehož nahnilé ovoce lze jen doporučit k pravidelným ochutnávkám. Každopádně ačkoliv jsem Phrenelith donedávna vnímal spíše okrajově, nyní se na kapelu zaměřím mnohem důkladněji, stojí za to.

mIZZY: S Phrenelith jsem se tentokrát setkal naživo podruhé, no vlastně už potřetí, ale poprvé jsem z nich stihl fakt jen kousek, a satanužel se mi celkem potvrdily dojmy i z předchozího koncertu. Na Sedmičce jsem se na ně úplně mega těšil a odcházel s rozpačitým dojmem právě kvůli tomu, jak slabě Davidův vokál lezl ven. Funebrarum je tehdy totálně převálcovali. No a tentokrát jsem měl s Dány úplně stejný problém. Jasně, jedna věc je celková hloubka Davidova vokálu a možná si s ním Amák za zvukařským pultem nevěděl moc rady, ale Simonův vokál na druhou stranu kázal dobře. Proto mě celkem těšilo, že Phrenelith nejsou jen o Torturdødovi, ale zpěvy obou kytaristů se rovnocenně doplňovaly. Dánové jinak do MeetFactory přitáhli asi nejryzejší esenci death metalu ze všech vystupujících, a byť mi jejich tvorba dost imponuje a sypalo i grcalo se slušně, po pár předchozích kapelách mě to až tak moc nesejmulo. Naopak mě totálně sejmula srážka s tou dobou už krutě namrdaným basákem Můry, který, když začal vyřvávat, že zve na panáky, a já byl rovněž už dávno za hranicí, kdy už nepočítám piva, přišlo mnohem větší zlo a zhouba, než se zrovna linula z repráků.

Dantez: Asi nejvděčnější koncert v rámci pokynutí starým deathmetalovým klasikám. Až na zvuk proběhlo v rámci žánrových formalit vše dobře, kromě dvou střídajících se vokálů ale z vystoupení Phrenelith nic výrazněji nevyvstalo. Deathmetalový standard, který ovšem mezi ostatními svéráznějšími spolky trochu zapadl.

MXL: Kdybych si měl před koncertem vybrat jedinou kapelu, kterou chci vidět, vyhráli by to u mě death/doomoví Amíci Mortiferum. Ten den již druzí stájoví koně Profound Lore se za šestiletou dobu existence docela vyšvihli a odpovídal tomu i jejich křišťálově nazvučený set, kterým korunovali úctyhodnou řadu a výkony zahraničních hostů. Chladivý sound s odkazy na starou skandi-death scénu se nese převážně v pomalém až středním tempu, podporovaném masivní kopákovou mašinou, ale čertovo kopyto nachází průběžně zálibu i v plynovém pedálu a zařazením vyšší rychlosti. Temná exkurze do doposud skrytých podzemních slují mi nejednou připomněla postupy jejich krajanů Evoken, kterými nás letos rozdrtili na BA. Mortiferum se rozhodně nebojí funeral doomu, ultrapomalé stěny se mnou cvičily až běda, ale i když se někdy mohlo zdát, že jsou si kytarové party podobnější, vždy došlo na nějakou fintu, která hrozící nudu odvrátila. Koneckonců, do klišé se párkrát sklouzlo, jenže vždy do velmi odborně zpracovaného a se solidním přednesem. Dokonce se objevila první skokanka a spokojenost přítomných by se dala krájet motorovkou. Necelou hodinku vyplnili washingtonští průřezem z obou nahrávek, pochopitelně hlavně Preserved in Torment (kapela loňskému albu věnovala hned první tři skladby: Eternal Procession, Incubus of Bloodstained Visions a Seraphic Extinction), nicméně za mě nejvíc zavařili s Funereal Hallucinations z debutu a závěrečnou vraždící bohoslužbou, demáčovkou Altar of Decay. Po koncertě jsem prohodil pár slov s kytaristou a zpěvákem Maxem Bowmanem, který si evropské koncerty notně pochvaloval, a když byla uspokojena poptávka kapely po THC, zářil spokojeností jak vánoční stromeček.

mIZZY: No, a tady už se s většinou návštěvníků Tones of Decay, pravděpodobně kvůli svému stavu a hlavně i náladě, začínám dost rozcházet. Jsem sice i jedním z mála, koho Mortiferum neuchvátili ani moc z nahrávek, ale čekal jsem, že když se jim pořádně nahulí zvuk, naživo budou drtit a jejich riffy mě pořádným tlakem pohřbí hluboko pod zem. Hlavně jsem chtěl intenzitu. No, a byť prakticky kdokoliv, koho jsem potkal, tvrdí, že Mortiferum byli když né nejlepší kapelou večera, tak jednou z nejlepších určitě, mně se prostě na jejich atmosféru vůbec nepodařilo naladit. Ano, slovo funeral bych se v případě jejich setu vůbec nebál použít, a to přesto, že co se pomalosti týče, furt mají k tomuto žánru daleko. Atmosférou ovšem vůbec. A jít na jejich koncert s tím, že se naladím na jejich pohřební feeling, asi od něj dostanu mnohem víc. Jenže Mortiferum byli už devátou kapelou dost nabitého festu, na kterém jsem byl dokonce pár hodin před jeho začátkem, k tomu Kazach z baru dotáhl zase další slivky, tudíž cokoliv, co není totální pařba, se tou dobou už míjelo účinkem.

Dantez: Jedno z nejlepších ozvučení večera a dost možná nejvražednější kytarový tón akce. Mně Mortiferum v táhlých polohách poměrně uhranuli. Svérázný sound čtveřice dokáže posluchače snadno přenést do nezemské scenérie, kterou vyobrazuje přebal poslední desky. Případné rozbití pomalosti čilejšími vložkami rovněž fungovalo, byť publikem neotřásalo tolik jako výpady Innumerable Forms. Atmosféra u mě zafungovala, rezonantnějších riffů však mohlo být více. Kdyby Mortiferum set osekali o 10 minut, nic by se nestalo, snad by celkovému spádu i pomohli.

MXL: Co říct k půlnočnímu vystoupení domácích mistrů chorobné hrůzy Sněť? Předem teda klobouček za to, že se jim podařilo celý maratón přečkat v relativní střízlivosti a odehrát s tak ultimátním nasazením. Pánové se po evropském minitour s Father Befouled a Encoffination nachází v zabijácké formě a povedenou show v Underdogs přehrála kapela ještě o level. A vlastně to bylo nejlepší, co jsem od nich kdy zažil. V kotli to vřelo od prvních do posledních tónů, stagediving si opakovaně vyzkoušel také řízek Ian z Cerebral Rot a já se nedivím, že se gangrénový OSDM pražské bandy líbí i za hranicemi. Řezalo to, kopalo to, zabíjelo neviňátka, z kluků cákal pot. Lehce ovíněný Tomáš za mikrofonem řádil jak pominutý, občas se přidal ke stagediverům a plazil se s vyplazeným jazykem po fans v prvních řadách. Na skladbu se opět přihnal zachrochtat extrémně shnilý David. Nechutné to bylo, jako když si velebníček pozve malé školáčky do sakristie, střeva i pajšly lítaly, všichni promáčení páchnoucím slizem. Parádní tečka za Tones of Decay 2022 a modlím se k Temnému Čuněti, ať se napřesrok dočkáme pokráčka.

mIZZY: To naopak Sněť, která si prozřetelně uzmula místo na samotný závěr festivalu, kopala prdele. S tím tvrzení o střízlivosti samozřejmě opatrně, instrumentální sekce asi v pohodě, ale Tomáš byl už pár hodin předem nachcaný až běda. Ale kurva slušelo mu to, protože předváděl fakt solidní bordel a aji vokálně mě, možní i díky tomu, že jsem byl v podobném stavu jako on, tentokrát dost bavil. Jinak o sobotním úspěchu kapely svědčí snad už samotná reakce davu. Lidi lítali hlava nehlava a pařili jak o život, což v danou chvíli při podobně energické hudbě prostě chceš. Ve výsledku jeden z nejzábavnějších koncertů Sněti, co jsem zatím viděl.

Dantez: Koncert Sněť větřil obavy: hodně lidí nevěřilo, že to místní doklepou na samotný vrchol akce za střízliva, stejně tak se naskytly pochyby o nevyčerpanosti publika. S nástupem kapely se ale veškerá skepse rozplynula, obratem se rozjela největší kalba festivalu, kdy se adekvátní intoxikace objevila jen u rozhicovaného Mitury. Zápal kapely se přímo úměrně odrážel na vervě publika, Sněť za asistence pádně hutného zvuku musela rozbít každého – show prýštila energií, materiál z Mokvání v okovech s časem nevykazuje únavu, ba naopak, jako by s každou další štací sílil. Hostovačka Davida z Phrenelith na Zmrzlém Vrchu rovněž potěšila. Sněť se i po boku světových jmen neztrácí, bez problémů vysokých standardů dosahuje, občas je i překonává. Druhé nejlepší vystoupení večera.

mIZZY: Po tomhle byl každopádně konec a čekalo nás už jen martýrium v podobě cesty domů. S Tones of Decay každopádně velká spokojenost. Z těch kapel, co zde během jednoho dne hrály, si zachovám dost silné pocity hned z několika setů, což není vůbec špatné skóre. Minimálně kombo Innumerable Forms > Faceless Burial > Cerebral Rot bylo dost přísné. Jinak pochvala punkáčům za to, že i přes hodně odvážný, a v mých očích nereálný plán, a to dát 10 kapel za 10 hodin s dvacetiminutovou zvukovkou pro každou bandu, se jim podařilo časový harmonogram fakt dodržet. Potlesk celé crew, a jak již bylo zmíněno, budu se těšit na další ročníky!

Dantez: Sněť končí, energie celého prostoru kvapem skomírá. Rovněž se příliš nezdržuji a spokojeně mizím. Velký dík basákovi z Můry, který mi na rozloučenou z křiváku vyčaroval Radegastovu desítku. Finální pívo zvnitřňuji cestou do Full Moon kanclu, kde mě čeká necelých 6 hodin spánku na gauči. Během odchodu rychle kontroluji trouchnivějící lano pod vahou Lenina. Nazítří mě instagramový profil festivalu informoval, že bolševik padl. Tones of Decay naopak slaví úspěch a loučí se s příslibem dalšího ročníku. Kreas nezbývá než vyseknout poklonu a potvrdit účast na další inkarnaci.

Jiné názory


Přispěj do diskuze

Zatím nikdo nepřispěl do diskuze

aktuálně

diskuze