Je sobota, půl druhé, mně hučí v uších, mírně mě bolí v krku a za krkem a v noci se mi zdálo o tom, že jsem naboural v tramvaji. Čímpak to asi bude?
No jo vlastně, včera jsem byl v sousedním baráku na jednom koncertě. Přisel jsem tam asi deset minut po sedmé. Když jsem odkládal bundu do šatny, tak už se tančírnou (vážně, chodil jsem tam do tanečních) začaly rozléhat první zvuky vesnického thrash-core-místy-grindu.
To začali hrát Čad. V půlce první písničky jsem dorazil dolů k baru, dal si obligátní zlatavý mok a přesunul se blíže ke středu dění. Publikum zatím relativně vlažné, koneckonců jde o první kapelu; nicméně bylo jasné, o co se pánové a dáma (fakt to byla dáma) na pódiu snažili. Na nic si nehráli a místy mi připomínali srandisty z Malignant Tumour. Nenáročné, ideální na vyblbnutí, odehrané tak, jak bylo zapotřebí, takže pozitivní dojem dominoval. Ne všechno musí být zrovna nášup techniky, rozlámaných rytmů a struktur.
V průběhu narážím na pár marasťáků a připojuju se k nim.
Po chvíli Čad odcházejí a postupně je začínají nahrazovat čeští deathmetaloví klasici Hypnos. Tyto Uheráky snad není potřeba nijak zvlášť představovat. Bruno a Pegas se rozhodli po několikaleté odmlce do toho zase praštit. Jejich nové EP jsem ještě neslyšel, ale zatím se ke mně dostaly spíše negativní ohlasy. To jsem ale nijak zvlášť neřešil a uchovával jsem si v paměti jejich tři alba, ze kterých jsem měl smíšené pocity. Na nich se kvalitní death střídal s nudou, při které jsem se kopal do zadku. Bohužel z Vltavské jsem si odnesl ten samý pocit. Možná také proto, že to po hudebnické stránce asi nebylo zrovna extra odehrané. To se týkalo např. Lovesong, která je celkem dobrou písničkou, když se dobře odehraje, ale tady se to zrovna nepovedlo. Na druhou stranu, jedna písnička z nového EP se mi docela líbila; novinka asi nebude tak hrozná, jak se všude maluje. Svůj set završili Krabathoráckou klasikou Orthodox, takže i staromilci si přišli na své.
To už ale svižně doráží veteráni Macabre a jejich zvláštní hudební všehochuť. Lance Lencioni se na nás začíná ksichtit a sám začíná význam slova "macabre" naplňovat. S jeho žlutě lesklou kůží totiž vypadá jako nabalzamovaná zombie. Ač je zde slyším poprvé, Macabre nejsou zrovna nějací extra mladíci, hrají jen o tři roky méně než headlineři, a to je co říct. Mé pocity přecházejí z potěšení z originality a zábavným textům o masových vrazích do mírného nepochopení a s tím souvisejícím nezájmem. Občas slyším inspiraci pro Cephalic Carnage a dochází mi, jak je CC musejí mít naposlouchané. Za zmínku stojí mluvená intra ke každé písničce. Tady se od Corporate Death (Lance) dozvídáme např. o upírovi z Düsseldorfu, který se dokázal udělat, jen když řezal do lidí, z nichž tekla krev. Bylo vidno, že jsou asi známi i headlinerům, poněvadž Shane Embury si s nimi v jedné písničce zašel zařvat.
Nadchází delší přestávka a já se začínám cítit blíže světu níže. Přestávka je opravdu delší než obvykle a já začínám u zvukařského pultu mašírovat, poněvadž mě už bolí nohy. V minulých dvou případech, kdy jsem Immolation slyšel, jsem nebyl moc nadšený ze zvuku (Brutal 2007 a Rock Café 2008). Výsledek byl těžko dešifrovatelnou koulí a to byl také možná důvod, proč jsem je tehdy ještě nijak zvlášť neposlouchal. Střap mě ale nakonec přesvědčil, že jim mám dát druhou šanci. A to se náramně vyplatilo. Doufal jsem, že se dnes zvuk povede…a také že se povedl! Bobovy bombastické riffy prolezly reproduktory jedna báseň. Zvukař sice ještě se zvukem trochu šteloval, ale u World Agony už nebylo co řešit. Pánové na pódiu začali vraždit a publikum jim to vděčně oplácelo. Postupem času mi začalo docházet, jak těžké pro ně musí být sestavit setlist. Většina alb - jako třeba Failures for Gods, Here in After, Close to a World Below, Unholy Cult a tak dále - by šla přehrát celá od začátku do konce. Poněkud více, než bych si přál, se hrálo z Shadows and Light, a to na úkor výše zmíněných. Jestli si dobře pamatuji, nedošlo na nic z Unholy Cult a Here in After, na stranu druhou došlo třeba na jejich titulku Immolation z Dawn of Possession, která vyšla na jedničku. Blíže světu níže jsme dorazili až v předposlední písni. Už jsem se bál, že by skladba, která mě poprvé přesvědčila o nezměrných kvalitách Immolation, nezazněla. Pánové mě naštěstí vyvedli z omylu.

Později jsem se doslechl, že Střap to nijak moc neřešil a už při prvních tremolech vyrazil útokem vpřed k pódiu. Immolation nakonec překonali má očekávání a jejich vystoupení bylo špičkové. A i kdyby nebylo, tak Ross Dolan by klidně mohl hrát ve filmu. Hrál by princeznu zavřenou ve věži, co místo provazu nastavuje své vlasy okolo procházejícím princům :), tak dlouhé je má.
Zatímco se mi lepí z nějakého důvodu boty na zem, na pódium přichází poslední kapela. Ta, která zdobila všechny plakáty velkým písmem. Klasici klasiků Napalm Death se začali drápat na pódium a s jejich vstupem se dramaticky zvýšil počet stage diverů. Téměř v každou chvíli byl na pódiu někdo z publika, a to i včetně pár pitomců, co se chtěli rvát s ochrankou - ti je však spolehlivě vraceli zpět. Nikoho z kapely to samozřejmě nerozhodilo, na to jsou zvyklí. Tedy pokud nepočítáte jednu chvíli, kdy chtěl Barney nakopnout do zadnice jednoho špekouna, co se nechtěl hnout. To se však nestalo – bohužel :). Barney přišel očividně ve špičkové náladě a bylo to vidět. Dobrá nálada byla vlastní všem, ale na něm byla vidět nejvíc.
Sám je zas tolik neposlouchám, ale respektuji jejich vliv na death a grind. Na rozdíl od Immolation ale zvuk nebyl ideální. To, že jejich styl má trochu zasviněnou kytaru, mě nepřekvapí, ale tohle bylo už poněkud moc. Nadrom, který se těšil hlavně na ně, konstatoval, že je to moc i na něj. I přesto jsem se však bavil docela dobře.
Pro pravidelné návštěvníky jejich koncertů muselo tentokrát jít o docela netradiční zážitek. Dle Barneyho slov šlo o pozměněný set plný písniček, jež moc nehrají. Postřehl jsem hlavně věci ze Scum a z Harmony Corruption, třeba Scum, Suffer the Children nebo Unfit Earth. Nevím, jestli je to u nich zvykem, ale distingovaní Britové zahráli i pár fastcorových coverů. Hráli se američtí Siege se svým Conform (jestli jsem Barneymu rozuměl dobře) a pak nějaká italská klasika, jejíž jméno jsem nechytl.
Rozhodně jsem se u Napalm Death bavil. Sice mě na živo neodrovnali jako jiné kapely, jejichž studiová produkce mi moc nesedne (Dying Fetus), ale rozhodně bylo vidět, že umí.
Večer jsem završil u merche vyzvednutím posledního picture discu Unholy Cult od Immolation. Zarazil mě na něm akorát menší detail, v line-upu už je napsaný na bubny Salát…eee…Shalaty namísto Hernandeze, který na desce hrál původně. I když jsem dostal vinyl s mírně ožvejklým obalem (ležel totiž jako lákadlo celou dobu na stole), za těch 350 kaček jsem ho prostě nemohl odmítnout.
A teď už nerušte, jdu si pustit Unholy Cult.. na gramci :P.