Autor: 70 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Malocchio ​-​ The Seven Tongues of Δαημων

ACHERONTAS - Malocchio ​-​ The Seven Tongues of Δαημων

Typicky melodicky řecké party, majestátní magická zaříkání a parádní sypačky. I deváté album ΑΧΕΡΟΝΤΑΣ nese kvalitu.

AcherontasZe slovutné řecké scény zbývá již jen několik posledních mohykánů a z nich někteří (Septicflesh a Rotting Christ) svými posledními počiny nedali mnoho důvodů k radosti. Acherontas ale i svou novou, již devátou dlouhohrající deskou zůstávají jistotou.

AcherontasZrod Acherontas v roce 2007 nechtěl Nikolaos Panagopoulos brát jako pouhé přejmenování ze Stuthof. Takže počítejme jen tvorbu Acherontas, a dostáváme se k číslovce devět. Devátou deskou asi žádná kapela nijak radikálně svou historii nepřepisuje a přepisovat nechce. Ani já moc nechápu, v čem spočívá diskontinuita Acherontas psaných po novu odteď řecky, od éry 2008-2021. Logicky slyším především návaznosti, a to hlavně na poslední dvě desky – Faustian Ethos a Psyhic War. Obě považuju za výborné nejen v kontextu kapelní tvorby, takže se chutě pouštím do poslechů Sedmi jazyků démona.

Již méně chutě se ovšem pouštím do recenze. Co psát o notoricky známém mixu typicky řeckých melodických partů, majestátních (rádoby) magických zaříkání a celkem parádních sypaček? Je tu hodně fortelu, hlavně v kytarové práci není vůbec co vytýkat. Od zvuku, sól, přes zdařilé riffy, které doplňují všechny nástroje rovným dílem. Pokud někdo tvorbu Acherontas nezná, dá se připodobnit k elitářským rituálním blackmetalům jako je Mephorash nebo Hetroertzen.

Acherontas jsou nejsilnější v pomalých a epických skladbách, kde dominuje majestátní deklamující vokál. Předvádějí ale taky vzácně povedené přechody mezi melodickými polohami a brutálními pasážemi – a musím dodat, že na poměry dnešního black metalu až nezvykle brutálními, například hned úvodní Lucifer - Breath of Fire je nasypaná, že by mohl leckterý fofrblack (Dark Funeral například) závidět.

Někomu možné bude připadat tvorba Acherontas až příliš rutinní a v dnešních poměrech běžná. Těžko ale vyčítat kapele, která kdysi trend rituálních rouch a vůně kadidla spouštěla, že od této cesty neuhnala, když na ní začalo být už trochu těsno. Acherontas prostě hrají svůj styl, sází na osvědčený výraz, nikoho nepřekvapují a nešokují, ale věrným fanouškům servírují spolehlivou porci inteligentního black metalu.

Vrátím se nakonec o krok před samotný poslech. Co zarazí bezprostředně při kontaktu s novou deskou Acherontas je faux pas se stejnou malbou na obalu, kterou použili již Flamen na Furor Lunae z roku 2019. Toto mi připadá opravdu trapné, a z čisté škodolibosti připomenu, že to není faux pas první, protože Faustian Ethos dosud zůstává v mém žebříčku nejošklivějších obalů všech dob povážlivě vysoko!

Verdiktem nemůže být nic jiného než pochvala. Kvalitní album, které přes trochu toho pochopitelného a snad i přiznaného rutinérství, potěší srdce každého uctívače Temného pána, jakož i Světlonoše a bytostí astrálních.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze