Autor: 90 Uživatelé: 84 Tvé hodnocení: hodnoť
The Giant

AHAB - The Giant

Posádka korábu AHAB připlula s novou deskou The Giant. Po předchozích dvou dlouhohrajících albech se jedná o další velmi kvalitní doommetalový skutek. Od posledního alba je znát hudebně kvalitativní posun kupředu. A co se týče samotné podoby desky, jejímu tématu a grafice, AHAB se opět nemají za co stydět.

AhabNěmečtí funeral doommetalisté jsou tu po třech letech s novým albem. Vypadá to, jako by se skupina rozhodla vydávat desky co tři roky – jejich první počin, The Call of the Wretched Sea (Volání prokletého moře), vyšel v roce 2006, další dlouhohrající album, The Divinity of Oceans (Božskost oceánů), spatřilo světlo světa v roce 2009. Nové album vydané pod labelem Napalm Records v květnu tohoto roku, The Giant (Obr), navazuje na celkovou koncepci skupiny, a to jak hudebně, tak i textově a vizuálně. Proč se kapela neustále vrací k tematice moře, jeho obrovské síly a mytických bytostí v moři žijících, je poměrně nabíledni. Stačí se podívat na samotný název kapely – AHAB. Ahab je kapitán lodi Pequod hnající se za vidinou úlovku velké bílé velryby, Moby Dicka, v Melvillově stejnojmenném románu.

Skupinu založil v roce 2005 zpěvák/kytarista Daniel Droste a kytarista Christian Hector. Sestavu, která se podílela na The Divinity of Oceans, doplnil ještě Cornelius Althammer (bicí) a Stephan Wandernoth, oba členové DEAD EYED SLEEPER. Althammer se navíc na albu podílel jako nahrávací technik a producent. Podle Christiana Hectora je toto složení kapely nejlepší, jaké mohlo být. AHAB bez debat nabízejí skvělý charakteristický styl doom metalu.

AhabPrvní deska kapely, The Call of the Wretched Sea, je vlastně převedení literární tematiky Moby Dicka do doommetalové podoby. V případě druhého alba se kapela vymanila z mobydickovské tematiky, ale fascinace mořem a oceány zůstala. Od první desky ke druhé byl vidět zřetelný posun a větší vyspělost jak hudební, tak textová. Třetí album se posouvá od konkrétních příběhů k něčemu obecnějšímu. Už se nezpívá o jednotlivých mořských monstrech a zápasech člověka s živlem, ale kapela se vydává trochu jiným směrem. Pokouší se prozkoumat pocit, že pod hladinou oceánů je něco hrozivého, co může být pro člověka neuchopitelné. Je to téma, které můžeme snadno zobecnit a vžít se do těžkých riffů i bez znalosti textů nebo celkové koncepce alba.

AhabHudebně se nová deska poněkud zjednodušila, a to v dobrém smyslu. Najdeme zde šest průměrně asi desetiminutových skladeb. Úvodní skladba Further South (Dále na jih) začíná lyricky, až ambientně, čistými kytarovými tóny, delší instrumentální úvod ukončí čisté vokály, které až po polovině skladby přejdou v charakteristický growl Daniela Drosteho a hudebně v hromovitý doom. Drosteho hlas je v čistých vokálech stále příjemný tenor, který při growlu nebo vokálech s třepenou fonací přechází do nižšího rejstříku. Některé recenze dokonce uvádějí, že místy je zpěvák někde na půl cesty mezi MY DYING BRIDEATTILOU CSIHÁREM. Druhá skladba, Aeons Elapse (Ubíhání věčnosti) promlouvá o nezastavitelném toku času, o obdobích, vedle kterých se život člověka jeví jako život jepice. Pozorný posluchač se vžije do hudby zpočátku za pomoci zpěvákova šepotu, jímž skladba začíná, aby se dále rozvinula v masivní kolos místy až hraničící s patosem. (Nicméně to k doomu patří.) Za polovinou skladby se objevuje neustále se opakující tklivý kytarový motiv, který svou tíhou a zdánlivou neukončeností evokuje ubíhající věčnost. Tato skladba patří mezi klenoty alba – zpěvákova hlasová rozmanitost se nejvíce projeví právě zde. A závěr v podobě čistých bicích jako by v posluchači evokovala poslední údery nějakého umírajícího srdce. Deliverance (Vykoupení) opět začíná čistými vokály a těžkými mollovými pasážemi, které vzbuzují dojem nevyhnutelnosti, něčeho, čemu se člověk jako bytost nemůže vyhnout. Následující Antarctica the Polymorphess je z celého alba hudebně asi nejsnáze uchopitelná a nejmelodičtější. Navzdory charakteristikám jednotlivých skladeb je album jednoznačně konceptuální a stojí za to se mu věnovat jako celku. Místy až hypnotické riffy a growlové pasáže vás usadí do židle, jako byste měli za prsou dvacetikilové závaží. Zůstaňte u alba až do konce a vychutnejte si fenomenální závěr poslední skladby The Giant.

Tempo nové nahrávky není uniformní a jednolité, ale fluktuuje mezi pomalejšími a rychlejšími pasážemi, střídají se neotřelé, až nečekané prvky s pasážemi, kde se dokola opakují stejné kytarové motivy s bicími, které vylučují unylost a jednolitost.

AhabCo zůstalo stejné jako na předchozích dvou projektech, je věrnost žánru, a to pohřebnímu doomu. AHAB si jsou dobře vědomi toho, kde je jejich největší síla, a dobrá polovina skladeb na tomto albu je více než deset minut dlouhá. Riffy vyvolávají pocit tíhy, smutku a osudové nevyhnutelnosti. Drosteho growl mi silně evokoval předchozí počin, The Divinity of Oceans, ale jak už bylo zmíněno výše, když zpívá čistý vokál, nemohla jsem se ubránit myšlenkám na OPETH a MY DYING BRIDE. Někde si zase nelze nevzpomenout na finské SWALLOW THE SUN, a to v tíze skladeb i jejich gradaci. AHAB se drží doommetalového základu pomalých, těžkých skladeb a depresivní atmosféry.

Teď se krátce podíváme na grafiku alb AHAB, protože není možné si nevšimnout určitého vývoje, ačkoli základní tematika zůstává stejná. Obal The Call of the Wretched Sea může evokovat obal MASTODON u jejich desky Leviathan. Je to vlastně obdobné – obrovská mytická stvůra leviatan, postrach námořníků, se vynořuje z moře, aby pozřela celou loď i s posádkou. A není úniku. Výtvarně motiv zpracovala Kinuko Y. Craftová. Druhé dlouhohrající album se opět vrátilo k tematice moře, k jeho zdánlivé neohraničenosti a síly. V případě The Divinity of Oceans si AHAB vybrali slavný obraz Le Radeau de Méduse francouzského romantického malíře a litografa Théodora Géricaulta. Nová deska se na první pohled jeví Ahabjako graficky úplně jiná, ale zdání klame. Při bližším zkoumání tématu graficky zpracovaném na obalu si nemůžeme nevšimnout podobnosti se slavným japonským obrazem z 19. století známého jako The Great Wave of Kanagawa.

The Giant je šedesátiminutový kolos, který se nechal inspirovat Poeovým The Narrative of Arthur Gordon Pym, psychedelickým mořským dobrodružstvím, které jen potvrzuje posedlost kapely moři a oceány. Podobně jako Poeova kniha je i The Giant výpravou, která vezme posluchače až na samý kraj světa. Každopádně stojí za to nenechat se při poslechu myšlenkami unést někam pryč. Rozhodně se soustřeďte na hudbu, výraz a obsah. Bude to stát za to.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Ahab, The Giant, funeral doom, funeral doom metal, Dead Eyed Sleeper, doom metal

aktuálně

diskuze