Hned od prvního setkání s Alpinist mi bylo jasné, že tahle banda míří hodně vysoko. Bez zbytečných vtíravých keců a humbuku okolo, se skromným přístupem a jasným názorem prostě přišli a uštědřili mi tvrdý políček, z něhož jsem se vlastně doteď nevzpamatoval. Čtyřhlavá německá saň mě svým agresivním a brutálně zatěžkaným hardcorem uzemnila tak, jako málokterá kapela předtím. Ale popořadě.

Recenzovaný nosič, jenž spatřil světlo světa ke konci minulého roku, byl svého času po pětileté existenci kapely vůbec první nahrávkou, kterou Alpinist vydali na CD. Skupina, do té doby věrna klasickému vinylovému formátu, tak vyšla vstříc fanouškům, stále ještě uznávajícím skomírající lisované placky a jako bonus (a možná i jako jistou satisfakci za čekání) nabízený datový prostor naplnila hned dvěma alby – debutem Minus.Mensch (2009) a o rok mladším bratříčkem Lichtlaerm. Výsledek? 65 minut šíleně šlapajícího, nonkonformního apokalyptického náseru jako vzteklá hyena trhající na cucky vše živé i neživé, co se jí jen připlete do cesty. Tak co, půjdete si hrát?
 
Minus.Mensch

Zachovejme chronologickou posloupnost a začněme rovnou druhou, starší polovinou. Hned s prvním třísknutím do strun v úvodní Nightime Poet Daytime Death vás do uší praští jedna věc. Ten zvuk. Tohle že má být kapela, hlásící se k DIY scéně a jejím principům?

Monumentální masa hutných kytarových stěn, nepostrádající pevný basový základ, ale zároveň oplývající perfektní průrazností a čitelností jednotlivých nástrojů dává dohromady směsku, za níž by se nemusely stydět ani současné kapely z ranku AAA. Perfektní předpoklad pro nastávající inferno. Už hned ze začátku Alpinist totiž pálí ostrými a výměna za slepé je v nedohlednu.

Žánrově máme co dočinění se zatěžkaným hardcorem, více či méně (spíše více) koketujícím s crustovými sypačkami. V jednu chvíli kapela neuvěřitelně tlačí na pilu, přímočaré bicí ženou celý kolos nadzvukovou rychlostí dopředu, vpichují posluchači dávky adrenalinu do žil a pomyslný aggression meter vystřeluje ke svému maximu. A v tom přichází zpomalení. Z té změny tlaku se zatmívá před očima, sraženi na zem ještě stačíte postřehnout, že se pila pomalu formuje na mohutné kladivo… a pak už jen přijímáte rány. Brutální, přesně mířené, nelítostné.

Alpinist se nebojí ani pomalejších, epických sludgeových pasáží a právě tahle žánrová víceznačnost dělá z Minus.Mensch jako celku skutečně atmosférickou záležitost, oplývající spádem, nasranou dravostí, a hlavně opravdovou hloubkou. S kompromisy tady nepochodíte – přijměte pravidla hry, nebo ne. Nic mezi tím.
 
Lichtlaerm

Track no. 1. Deliberate. Jsme zpátky ve hře. Agrese nikdy nezněla líp. Zasekávané riffy za doprovodu vzteklých vokálů tnou do živého, bicman se s časem přetahuje o každičkou vteřinu, nervní poklepávání prsty je náhle rutinou. Zatím poslední regulérní album těchto německých řezníků disponuje všemi znaky, kvůli kterým Minus.Mensch musíte milovat.

Jestliže však vzpomínaná pila na předchozí placce občas ztrácela na ostrosti, zde se šlo do extrému a ve výsledku Lichtlaerm představuje album, jež na ploše celé své stopáže předvádí takřka dokonalou apokalyptickou smršť. Zásadní podíl na tom má zvuk, který byl oproti předchůdci mírně oproštěn od masivního basového podkladu a spolu s (možná subjektivním) faktem, že byl zařazen ještě vyšší rychlostní stupeň, tak celé vyznění dostává agresivnější ráz. V kontrastu s tímto tvrzením se však dočkáme i několika pasáží vyloženě nabízejících prostor pro zklidnění a nabrání sil pro další kolo. Čtvrtá skladba Licht budiž příkladem a zároveň potvrzením skutečnosti, že Alpinist nejsou jen prachsprostou rubačkou, ale zejména subjektem, jenž se nebojí experimentovat s atmosférou a jejím pozvolným zahušťováním.

Právě díky výše zmíněným faktům se v mých očích Lichtlaerm jeví jako opravdový zběsilý skvost a v rámci recenzovaného dvojalba si tak právem zabírá cejch zajímavější části.
 
65 minut není zase tolik a v případě placky Lichtlaerm/Minus.Mensch si to jistě nejednou ověříte. Spojení těchto dvou majstrštyků do jednolitého celku byl od hochů prozřetelný tah, kterým dokázali posluchačům nenásilně ukázat značnou část své tvorby, aniž by přitom byli považováni za supy, snažící se co nejvíce vytřískat z prodeje už dávno vydaných nosičů.

Zkrátka, jak říká kámoš: „Crust můžeš solidně ojebat, ale pokud to myslíš vážně a dáš do toho srdíčko, pak to stojí za to.“ Ano, Alpinist za to stojí, o čemž se ostatně budeme moci přesvědčit naživo už na letošním Fluff festu. Já už svého černého koně mám. Co vy?