Cesty CD jsou nevyzpytatelné. V rámci propagace kapel hrajících na kvapně se blížícím Brutal Assaultu ke mně doputovala novinka melancholických (teď už spíše rockerů než metalistů) Finů Amorphis. Jejich hudba mi učarovala; především tvorba z druhé půle devadesátých let. Elegy a My Kantele pro mě představovaly (a představují) průsečík jejich tvorby prolnout jejich národní mýty, zatěžkanost doom/deathových začátků, pohodového

písničkářství a psychedelického hardrocku. Jako všechny významné doomové party té doby, i Amorphis čekala logická geneze a postupné očišťování od metalové minulosti (viz Paradise Lost, The Gathering, Anathema; jen My Dying Bride se po několika experimentálních deskách vrátili k osvědčenému syrovému „smutku až na kost“). Ta vývojová linie tkví v postupném „odatmosféričňovávání“ a nenápadném přidávání atributů děl kapel z květinové generace. Na Am Universum jde vlastně jen o písně ke kávě nebo do auta, jen tu a tam se mihne atypický klávesový rejstřík či saxofon. Deska následná mně minula, a tak se dostávám k současnosti Eclipse.
Největší změna je hned ta za mikrofonem. I když to je jen zdání. Hlavní poznávací znamení – zpěv Pasiho Koskinena je fuč. Nahrazen pánem slyšícím na jméno Tomi Joutsen. Nevím, jestli členové vybírali podle Pasiho, ale zpěv na Eclipse tak zní! Třeba taková Leaves Scar.... brutální sloka se nese podle hlubokého řevu a zpěvný refrén je v přesných intencích Koskinena. Sice se Joutsen v barvě hlasu liší, paralely najde i hluchoněmý. Nutno dodat, že studna nápadů zbyla na kytarovém mozku Esu Holopainenovi (klávesák

Kallio je autorem tří skladeb) – další faktor omílání kamenů stejnou vodou.
Ale jinak nevím. Problém u Eclipse je v tom, že na mě nepůsobí nijak. Jsem vůči němu esteticky indiferentní. Jednotlivé písně plynou, člověk se dostane na samý závěr, ale nijak s ním nehne. Na pohodových náladových kytarovkách není nic v nepořádku, jenže když se v Same Flesh objeví podobný nápad poslední věci z Tuonely, je to na pováženou. A navíc, když dvojka House of Sleep nebezpečně připomíná HIM, je to u kapely formátu Amorphis vysloveně v prdeli. Chybí taky nějaký ozvláštňující prvek, třeba právě výše zmíněný saxofon na Am Universum.
Tuonela prostě nastavila laťku současné produkce Finů tak vysoko, že budou muset začít komponovat opět společně, aby dosáhli uspokojivých uměleckých výsledků. Ale možná, že to někomu stačí. Dát si špeka, hodit do přehrávače Eclipse a jet někam.....kamkoliv.......třeba na sběr lysohlávek.