Název We Stay Together může navozovat falešný optimistický dojmy, letní desku plnou bezstarostnejch hrátek, cákání se s přítelkyní na koupališti završený dvěma kopečkama zmrzliny a fakt pěkným, zpěvným refrénem. Ale nenech se zmást. Ještě tak prvních pár tónů si lze splést s deskou plnou aspoň nějakýho hřejivýho ambientu, ale postupně zespoda přichází zima, odtažitost, ruchy a parket pod diskokoulí. Pomalu. Plíživě.

První Submission vlastně ani ještě nedává najevo jakýkoliv taneční prvky, rozplizlej podklad postupně přehlušuje seškrabávání starý omítky, který končí v sonickým excesu s psychedelickou příchutí. Druhej vál, Posers, už přináší masivní, neměnnej, střednětempej beat. Tlukot srdce, chtělo by se říct. Ale ne, to by totiž ztratilo ten správnej kovovej industriální dotek. Spíš starej, rezavej vlak s neomylnou pravidelností drncající po kolejích. Starej vlak jako rytmickej pilíř, okolo kterýho se povalujou melodie z tanečních párty, ale jaký. Zmražený pod bod mrazu, cejtíš, jak tě na tváři zebou krystalky ledu. Zpomalený do mučivýho ploužení, jak když teče dehet. A prohnaný cizozemským temnostrojem, kterej světlo nevymaže, aspoň zkřiví. A pak Bad Wires...

Stop. Ačkoliv bych rád recenzi dotáh píšničku po písničce až do konce, nevidím v tom žádnej hlubší smysl. Submission jako úvodní kus ještě vyznívá lehce jinak než zbytek alba, ale od Posers dál už se vezeš na jedný vlně, vlně shrnutý v předešlým odstavci. A to je dobře, člověk má aspoň čas se zabydlet, ponořit, unést. Napadaj tě věci…

Mě napadlo: We Stay Together mi připomíná zimní cesty do Discentra. Procházet skrz starý, zasněžený, žižkovský nákladový nádraží v takřka absolutní tmě, kterou občas z dálky jen tak letmo prořízne ztlumený světlo pouliční lampy. Jo to je ono, tak to je.