Trsy originálních blackmetalových pokojíčkáčů jsou jako vzácná zřídla. Objevují se na různých a leckdy nečekaných místech světa (Francie, Island, Quebec, Bosna, Portugalsko). Obvykle po gejzíru zajímavých desek pomalu tlak opadá a zbyde občasné, často zbytečné, probublání. Nedokážu říct, jestli mezo/americká nativní scéna je již ve fázi poklesu tlaku, ale osobně bych si tipnul, že to nejzajímavější má již s kapelami jako Volahn, Blue Humming Bird on the Left nebo Yohualli za sebou. Nová deska projektu Arizmenda si ale určitě zaslouží více než letmou zmínku v článku deska měsíce.

Arizmenda je totiž arci-příklad pokojíčkáče, který dokáže strhnout a nadchnout. Už první album Within the Vacuum of Infinity mě navnadilo, druhé Without Circumference nor Center nadchlo kombinací šíleného zvuku (vystupující basa bude asi hlavní Juanův nástroj), nekonečně dlouhých songů a kakofonického vyznění. Bylo to náročné a pozoruhodné album. Ultimátně ze mě uctívače učinila ale až skvělá deska Stillbirth in the Temple of Venus.

Jestli máte rádi syrový, ale zároveň autenticky melodický black metal, tohle je to pravé. Hypnotický black metal, který spolehlivě zaškrtí jakýkoli élan vitale. Podle mého jedna z nejlepších nezávislých nahrávek posledních let. Všechny tři jmenované desky i dnes s odstupem času doporučuji. (Nejen) z temného okruhu Black Twilight Circle vzniklo málo lepšího, a i živě, jak jsme mohli vidět na turné s Volahn i v Praze, Juan Cabello dokázal, že za svůj talent satanovi neprodal duši levně. Co už může fanoušek mezoamerické scény chtít víc než takto prověřené bojovníky.

Nu, ale teď už dost mlácení prázdné slámy, na recenzi teď čeká nová deska Arizmenda. První, co je třeba říci, je především dlouhá. A bohužel musím tentokrát říct, že zbytečně dlouhá. Pokud by materiál vyšel jako dvě samostatné desky, nikdo by nepozdvihnul ani brvu, dokonce by to dávalo podle mě z dramaturgického pohledu dobrý smysl. Ve stávající podobě, jako sedmdesátiminutový kolos, je deska velice náročná. Jde o dvě LP desky (celkem čtyři barvené verze vinylů, Arizmenda patří k těm kapelám, které věru nekoupíte levně). Na první najdeme dva páry písniček, na druhé dvě rozmáchlejší skladby (12 a 16 minut).

Je po mém soudu přehnané chtít na posluchači pozorně uposlouchat skladby zvící výše deseti minut, postavené čistě na atmosféře. Pravda, většinou prostřídají několik riffů, ale samozřejmě jsme na půdě pokojíčkáče, takže vše je jednoduché a nesledujeme tu žádné instrumentální exhibice. Basa není tolik vytažená jako na předchozích deskách a možná proto na první části desky často tápu, čeho se chytit. Jakkoli běžně nejsem fanoušek sólování, tady by se nějaké to osvěžení více než hodilo. Dvě dlouhé skladby na druhé desce se vrací k zaškrcenému zvuku Without Curcumference… a baví mě o poznání víc.

I celkově desku zlobí přílišná délka. Samozřejmě se hlásím k tomu, že v raw black metalu jsou dlouhé skladby základ, ale tady je kaše natahovaná až přes moc. I tak jde ale o zajímavou a osobitou desku. Pokud v nejvyšších patrech metalové scény ve svých penthousech leští „mramorové andělíčky“ Malmsteen s Vaiem (mrky mrk, víme moc dobře, co leští), pak s Arizmenda jsme v suterénu, kde běsnící schizofrenik žere pavouky s nadějí, že ho jejich jed dostane do ještě většího rauše.