Arms And Sleepers, což je tedy duo Mirza Ramic + Max Lewis, rozhodně nejsou kapelou, která by si zakládala na řadových albech. Zbožňují EP, splity, singly, samostatně vydávané bonusy. Člověku by asi stačilo poslechnout si Black Paris 86, Cinématique, Matador a nejnovější The Organ Hearts, a tím by měl v podstatě tvorbu kapely shrnutou. Jenže pak by se začala objevovat další a další díla a v podstatě by bylo nemožné se jim vyhnout. Narážím tím třeba na koncerty ve spojitosti právě s albem Matador a jeho remixovanými nebo upravenými verzemi. Arms And Sleepers u nás hráli třikrát. První koncert, který byl těsně po vydání alba Matador, odehráli ve Vopici Mirza s Maxem instrumentálně. Na druhém koncertě, zhruba o půl roku později na tom samém místě, už propagovali Matadora se vším všudy, tedy i s vokály. Ani na prvním ani na druhém koncertě se ale Arms And Sleepers moc nevzdalovali od původních provedení a skladby hráli tak, jak jsou na deskách. K remixům došlo až letos na květnovém koncertě na Sedmičce. A to je ta vlastnost Arms And Sleepers, že se dokážou odhalovat postupně a nenásilně, písničku po písničce. Prostě, Arms And Sleepers jsou jednak dost plodní, co se nových věcí týče, taky ale nezanedbávají upravování a inovování věcí starých. To má pak na svědomí třeba desky jako Matador Alternate Versions/B-Sides nebo Matador Remixes (kromě Arms And Sleepers taky práce The American Dollar, Uzi And Ari, Lymbyc Systym atd.) a taky skutečnost, že The Organ Hearts je potřeba brát jako jednu z doopravdy nových a důležitých (ne vycpávkových) desek.
Díky téměř nepřetržité aktivitě, spojené s novými a novými skladbami, mají Arms And Sleepers status permanentně činné a nezastavitelné formace, která realizuje všechno, co se jí zrovna umane. Jakmile se jednou dostanete do cirkulace jejich hudby, je těžké se vymotat. Je těžké od ní upustit. Chuť Arms And Sleepers = chuť opiátu.

Svérázně, osobitě, po svém- to jsou hlavní teze. Jemná elektronika s vokály Bena Sheparda z Uzi And Ari. Tahle charakteristika by nicméně seděla i pro album Matador. Je těžké posoudit, jestli má navrch spíš Matador vůči The Organ Hearts, nebo The Organ Hearts vůči Matador. Matador přišel s vokály a dovedl hudbu Arms And Sleepers k celkové dokonalosti i po instrumentální stránce. The Organ Hearts teď ale kombinuje „revoluční“ matadorské postupy s přímočarostí ze starých alb; z alb jako Black Paris 86 nebo Bliss was It in That Dawn to be Alive (např. hned první Kepesh). A i přidává něco svého. Je pravda, že The Organ Hearts má o něco popovější skony (Tusk nebo I Sing the Body Electric), než měl Matador. Kdyby byl typ vokálů, jaké jsou na nové desce, na Matadoru, bylo by to asi moc. Ale znovu: tím, že je The Organ Hearts namíchané s mírnou neohrabaností starších desek, i trochu popový sklon končí akurátností a vyvážením.

Zajímavou novinkou je na The Organ Hearts výborná retro atmosféra. Naprosto zřetelné stopy Briana Ena nebo Harolda Budda. Občas vykoukne i Roedelius nebo Morricone (ano, opět). Muchowovské záchvěvy. Kombinace starých alb, staré klasiky a moderního hudebního přístupu. The Organ Hearts by svým způsobem mohlo bavit i fanoušky projektů jako The Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, případně The Mount Fuji Doomjazz Corporation (Atelier). Experimentování s jazzovou atmosférou. Samplovaný zvuk vinylového praskání. Ambientní odpočinek (The Afternoon Child – vzpomínka na Cimématique?). Massiveattackovský trip-hop. A celé hudební jádro obalené obrovskou melancholií, i když se to tak zpočátku nezdá. The Organ Hearts totiž začíná poměrně vesele a pravé melancholické peklo je rozpoutáno až s druhou polovinou alba, která vrcholí songem Kiss Tomorrow Goodbye (mimochodem, na téhle skladbě se podílel i Philip Jamieson - kytarista Caspian). Přičemž nostalgické echo posledního songu (Airport Blues) doznívá, jak už to u takových melancholických alb bývá, ještě zatraceně dlouho.

Nic se pronikavě nemění, zároveň ale všechno tak nějak dospívá. Jakmile člověk začne mít jednou Arms And Sleepers rád, už je podle mě z hlavy nikdy úplně nedostane. A nikdy ani nezažije zklamání z nových desek, ať už dopadnou jakkoliv. Fiasko v jejich případě snad ani není možné. Arms And Sleepers si dál hrají svou klidnou, kvalitní a nedoceněnou hudbu. Postupně nabalují různé zdroje, přehodnocují inspiraci. The Organ Hearts zní zas o maličko jinak. A s každým poslechem líp, uvědoměleji.