Nejnovější vesmírná záhada – Jupiter utrpěl ránu z kosmu

Astronomové zjistili, že planetu Jupiter zasáhl neznámý objekt, nejspíš kometa. Svědčí o tom záznamy pořízené infračerveným teleskopem NASA, který je umístěný na vrcholku Mauna Kea na Havaji. Zřetelná je jizva v atmosféře v blízkosti jižního Jupiterova pólu. Podobné zásahy do této planety zaznamenali vědci naposledy před 16 lety, kdy v roce 1994 Jupiter zasáhly kusy komety Shoemaker-Levy 9, což dalo příležitost k prvnímu přímému pozorování srážky dvou těles ve sluneční soustavě. [zdroj: Epocha]

Že by nám tedy Jupiter po celých 17 letech zasáhli bezvěrci Atheist? Možná. Jisté je, že tímto albem doplňují poslední kousek reunionové tech/prog skládačky „svaté trojice” tvořené ještě Cynic a Pestilence. Pokud mám všechna tato návratová alba porovnat, skoro se mi chce říci, že Jupiter z nich dopadlo nejlépe. Minimálně alespoň první srážka s albem tak působí. Jenže toho, čeho si cením na Traced in AirCynic, si cením i na Jupiter. Toho, že ani jedna z kapel na nich nehraje na jistotu. Ovšemže obě znovuoživily své nejsilnější kvintesence, kterými se nesmazatelně zapsaly do hudebních dějin, ale zkusily se na ně podívat okem současným a minimálně tak vstupují s odhalenou kůží na trh. Největší obavu jsem totiž měl z toho, že Atheist jako samozvaní pionýři a králové technického (death/thrash) metalu udělají druhé Unquestionable Presence, ke kterému se ústřední duo Shaeffer a Flynn silně hlásí. Částečně tomu tak je, ale popořadě.

Prvně, proč Atheist novinku pojmenovali právě takto? Jupiter, největší planeta naší sluneční soustavy, totiž společně se Sluncem přispěl gravitačním působením k jejímu zformování. Pro jeho obrovské gravitační působení, které kolem něj vytváří značnou gravitační studni, se někdy označuje jako vysavač vakua sluneční soustavy. Z toho důvodu je v ní i nejčastějším cílem dopadů komet. Je vlastně pomyslným štítem, jenž většinu toho, co nás ohrožuje, přitáhne a svým objemem „zhltne” nebo naopak svou silou jen odkloní a odhodí dál do okolního prostoru. V angličtině se jako přídavné jméno od Jupiter používá ‘jovian’; dříve používaná forma ‘jovial’ (česky ‘žoviální’) dnes znamená veselý či šťastný. Chtějí Atheist tedy naznačit, že i jejich nové album bude technickému žánru poskytovat stejné služby a „dohlížet” jako Jupiter nad námi?

Ať tak či tak, jak patrno již z této kapelní fotky, Atheist se i tímto

způsobem do éry Unquestionable stylizují. Ano, Jupiter upustil od silných groove rytmů a hračičkovství s detaily tří proaranžovaných kytar na Elements a navrací se k techničnosti a zběsilejším změnám, které byly dominantní právě pro album z r. 1991. Oproti tomu ale úplně zapomíná na jazzové vsuvky (spíše je v muzice sem tam cítit nádech latiny) z éry obou (před)posledních alb. Ty byly vždy součástí výrazových prostředků Atheist, jež v jejich kontrolované muzikální roztěkanosti dávaly nejen prostor pro „oddych“, ale projasňovaly ji a dávaly jí i jiný rozměr. Nejsou tu nakonec vůbec a Atheist se tím oprošťují i od lehčího fusionování. Naopak spíše, co síly stačí, šponují tenzi alba na maximum a tasí agresivní a útočné karty bližší debutovému albu bez toho, aby hráli staroškolský, byť progresivní thrash. Jupiter zní spíše jako moderní konglomerát dnešních tech stylů (klidně si sem dosaďte až běhačky současných Cephalic Carnage) vždy s přívlastkem jejich ojedinělé melodiky; jen se navíc snaží hrát extrémně a technicky, ale vždy účelově. A zde se dostáváme k meritu věci, nové skladby Atheist s menšími kosmetickými výjimkami (Macabre-refrén v Live and Live Again nebo lehce nezapadající první půle Tortoise the Titan) fungují téměř na celých 100%. Aby taky ne, nejde zde o žádné zběsilé rozpadání a dekonstruování skladeb, kapela stále pevně tříme otěže tvorby poctivých skladeb jako zastara.

Nezmínil jsem důležitou věc, Atheist mají napůl obměněnou sestavu – nové kytaristy, i když Chris Baker (jinak s Flynnem též Gnostic) je v sestavě už od reunionu. Prapůvodní duo Kelly/Steve se pustilo do boje s novou krví a hned od první věci Second to Sun je zřejmé, jak velký otisk na celkovém znění a skladatelský podíl kdysi Shaeffer a Flynn měli. Výraz sténajících, ukňučených kytar totiž ani na Jupiter nechybí a vše, co v devadesátých letech (u)dělalo Atheist originálními, je i zde, jen proloženo prvky novými. A ani bych neřekl, jak ty staré, pro Atheist typické, v nich s novým zvukovým balením zmoderněly a staly se i přes nepopiratelný myšlenkový přítok z minulosti aktuálními a stále svojskými, protože podobnou kapelu prostě nenajdete. Snad jen s výjimkou prvních alb polských Sceptic se jejich zvuk a rafinované hrátky s krocením tónů nepodařilo nikomu napodobit a zaplnit prostor, který po ukončení činnosti kapely vznikl. Ale to je vlastně typické pro všechny ze svaté trojice Cynic, Atheist a Pestilence.

V Atheist ale byla krom ojedinělé melodiky a rytmiky (Flynn lehce trpí syndromem

„hraji víc, než je třeba“) důležitá i výrazná basa, ať už v podání tragicky zesnulého Rogera Pattersona nebo Tonyho Choye, jenž těsně před nahrávacím procesem kapelu opustil. Nezbylo tedy než díru narychlo zaplnit. Basy se ve studiu chopil novic Jonathan Thompson; úkol zajisté nelehký, před nímž pro výsledek smekám nejen co do kytarové práce (feeling, vytahovaná sóla), jelikož jeho zásluhou je téměř k nepoznání, že ji nenahrával sám Choy. Basa, ostatně jako v Atheist vždy, zní vlastně neustále, kytary doplňuje, porůznu vyjíždí a jemně i slapuje.

A konečně poslední věc. Nejlepší song? I když je zde neuvěřitelné množství úseků, které by mohly být vrcholem celoroční hudební sezóny, poslechněte si Second to Sun, Fictitious Glide, Third Person nebo třeba úryvek Faux King Christ (1:45-2:23) se sólem, jenž se vrátí jakoby nic. Avšak třetí v pořadí - Fraudulent Cloth - má přímo decimující účinky a až nadpozemsky se zde podařil spojit původní odkaz Atheist s novými prvky. Vskutku husarský kousek, geniální skladba.

Atheist se s Jupiter dozajista nezapíší do milníků hudební historie, nicméně se vsadím, že v rámci technického metalu bude album obsazovat příčky nejvyšší. Problém bude sice posluchačům nejspíše dělat Shaeferův místy uštěkaný zpěv, který jakoby z devadesátek přímo vypadl, ale do muziky sedí a je určitě nejpovedenějším ze všech dosavadních alb. U Atheist je evidentní, že má-li to někdo v krvi, ani po letech neztrácí svou vizionářskou mysl a um. A i když druhá půle alba oproti vražedné první lehce poleví, i tak to staří pardálové dravému, živému mládí natírají na plné čáře. Takže (už roky) jen čekám, co na to Watchtower a Atheist tleskám. Pro mě jedno z alb roku!