Dobří holubi se vracejí. V tomto případě tedy ne úplně doslovně, ale faktem je, že v posledních letech se švédská deathmetalová scéna rozrostla do utěšených rozměrů a co je hlavní, vyprodukovala solidní množství kvalitních nahrávek v duchu nejlepších tradic, jejichž prvotními nositeli se staly takové ikony jako Mefisto, Obscurity nebo Nihilist a v jejichž stopách o několik let později našlapovaly Entombed, Dismember či Grave. Jeden příklad za všechny představují Tribulation, kteří by měli zaktivizovat paměťová centra mozku těm, jež četli můj loňský report z pražského vystoupení blackových Negative Plane. Tehdy jsem si jako chlapec vědomostmi nepolíbený říkal, že by nemuselo být vůbec marné se při svých dalších toulkách světem metalu vydat na sever, decentně se vyhnout Göteborgu a ožrat se až tam, kde to vždycky žilo, tudíž ve Stockholmu. Jinými slovy se blíže seznámit se současnou tváří švédského deathu.

Bastard Priest, to je jméno pro kapelu podle mého gusta. Ať už užijete českou nebo anglickou výslovnost, má to prostě koule. Její vznik se datuje do roku 2002, kdy si dva pravověrní maniaci Matt Mendoza (bicí, vokál) a Inventor (kytara, baskytara) zřejmě řekli, že by stálo za to dát všem těm tehdejším progresivním šprtům pořádně do držky. Nicméně k nějaké konkrétní akci došlo až o 6 let později, kdy vyšlo demo Merciless Insane Death, jehož nástupci se stala alba Under the Hammer of Destruction (2010) a Ghouls of the Endless Night (2011). Pokud se odvážíte nahlédnout pod imaginární pokličku těchto desek, dostanete kopanec těžkou obuví se špicí vytvrzenou kvalitní švédskou ocelí, v tomto případě mixem brutálního crust punku a klasického old school deathu, který v sobě nezapře thrashové kořeny. Roztrhané džísky, kůže, kov, nášivky a pro tuto hudební odnož typické texty zabývající se válečnou mašinérií, jejímž konečným důsledkem nemůže být nic jiného než ultimátní vyhlazení lidské rasy. Energií napěchované riffy, nasraný vokál ve stylu starých Dismember, punková rytmika… klasika a já si chroupu jak po dotankování vysokooktanového benálu. Taková jsou kázání těchto pánů.

Avšak neobtěžoval bych se s psaním recenze, pokud by to bylo takto jednoduché. Ne, ne, jako většina příjemných věcí má i hudba těchto Švédů svá úskalí, která nemusí být patrná hned na první poslech. Tomu nahrává i záměrná old school produkce, díky níž vám ghůlové nekonečné noci ihned neodhalí všechny své prohnilé špičáky, ale budou vás muset hryznout hned několikrát, než zjistíte, kolik jich v té červy prolezlé hubě vlastně mají. Bastard Priest totiž předvedli, že jim nejsou cizí ani zadumanější nálady, jejichž implementaci do d-beat/deathových rubanic zvládají s velkou noblesou. Nejednou vás překvapí pomalejší atmosférická vyhrávka, za níž by se nezastyděl leckterý temný spolek, případně i sólíčka, jejichž cílem ovšem není ukázat, že kytarista to má v paži, ale opět spíše obohatit malbu o nějakou tu teplou barvu. Dokonalá symbióza, která během poslechu nedá nudě šanci. Úvod závěrečné skladby mi dokonce evokoval slovutné Death, až jsem si musel vzápětí po delší době poslechnout album Individual Thought Patterns.

Matt Mendoza a Inventor si pravděpodobně nenajdou mnoho spolubojovníků mezi ortodoxními vyznavači technické hry, ale my ostatní se rádi necháme vtáhnout do tenat nespoutané punkové energie, zavzpomínáme na počátky švédského death metalu a naplno vychutnáme entusiasmus této extrémní dvojice.