Zatím nijak dlouhá pouť tříčlenné yankeeské sebranky Behold… The Arctopus nachází svůj stěžejní bod již v prvním dvoupísňovém EP s příznačným názvem Arctopocalypse Now... Warmageddon Later. Již sám název možná prozrazuje, že to ani s jejich muzikou nebude zase tak jednoduché…

I tahle deska má ale svou historii. Dva kytaristé Colin Marston (o (ne)oprávněnosti výrazu „kytara“ jakožto označení instrumentu, na nějž vyvádí věru zajímavé kousky, se přesvědčte na obrázcích) a Mike Lerner se dali do kupy v roce 2001, usilovně shánějící muže za bicí. O rok později měli pohromadě dvoupísňové demo, na němž byla absence bubeníka nahrazena automatem a které vyšlo nejprve na třípalci. A až o další rok později našli bubeníka schopného a hlavně chtivého hrát muziku dle jejich gusta v Charliem Zelenym, jež poté „polidštil“ poslední článek jejich muziky. A tak v roce 2003 vychází EP Arctopocalypse Now... Warmageddon Later, nad jehož svěžestí a také složitou kompozicí po nedlouhém fungování kapely jsme nuceni se vážně pozastavit.

Již prvními tóny vás na téhle muzice cosi štípne do uší. Houpavě valivý jazzově metalický úvod vás vrhne někam, kde se budete rozhlížet možná nekrátkou dobu. Tahle muzika není pro ortodoxní přívržence staré hardcorové školy a zároveň pro přívržence pozérských svalnatců mající kytaru v ruce jen jako součást (ne)dobře pěstované image. Jestli tahle muzika o něčem není, tak je to snadno přijatelná póza, snadno přijatelná image.

Kdekdo by ji mohl označit za jakousi demonstraci technické zdatnosti pánů muzikantů. A právem. Kytaristé Mike Lerner a Colin Marston v ruce třímající 12-strunnou (slovy „dvanáct“!) balisetu či harfu - říkejte tomu, jak chcete – předvádí na své nástroje kousky rozhodně hodné uznání.

Naoko neuspořádaná a řádně chaotická hra a všude přítomná nervozita a naléhavost projevu je jedním z hlavních aspektů, jímž by se dala charakterizovat tato hudba. Šílené lítání prstů po pražci kytar sem a tam je jistě jeden z obrázků, jež vám mihne hlavou při poslechu nahrávky. Oba kytaristé se skvěle doplňují, zatímco Mike zuřivě sóluje typicky rozházeným jazzovým způsobem, Colin bravurně slapovitě basuje se svou 12tistrunkou a zároveň na tentýž nástroj zvládá hrát v podobném chaotickém duchu, což se jistě zdá neuvěřitelné, avšak lidskému umění a vynalézavosti se meze nekladou, že? Jedná se o jakousi dvojitou hru, na jehož obdobu jsme ale zvyklí u jazzových či bluesových kapel a právě v takové muzice je slyšet výrazná inspirace. Bicí tvoří nedílnou součást konceptu, bez jejichž hry by se muzika musela náležitě rozpadnout. Celý ten hráčský koncert je výhradně instrumentální záležitostí. Za mikrofonem nikoho nehledejte, nikoho byste tam totiž nenašli. To bych však neviděl jako negativum. Naopak, o to víc se posluchač často příliš upnutý na zpěv, který u podobných kapel přesto tvoří poslední a nejméně potřebný článek do celkového vyznění, soustředí na samotnou hudbu.

Vlivy nahrávky lze hledat především v jazzu - pro technicky zdatné hráče velmi to vděčné inspiraci. Naprosto evidentní je zde přirovnání ke kultovním The Dillinger Escape Plan, jež se u podobných kapel nabízí jako jasné přirovnání a jejichž tvorbu hudba Behold… The Arctopus evokuje víc než cokoliv jiného především v případě takřka biblického Calculating Intinity. Žánrová spojitost je odvoditelná i ze jmen kapel, jež Behold… The Arctopus na koncertech doprovázejí… ať už geniální Hella, Pelican, Cheer Accident, Sulaco, Unearthly Trance nebo Dysrhythmia a PsyOpus.

Zběsilé sólování ale stejně jako na jazz odkazuje na vlivy technického metalu, což je ale jediná složka, která s metalem na této nahrávce blíže souvisí (narozdíl od v poslední době diskutovaných a žánrově přirovnatelných PsyOpus či Ion Disonance). Jak zvuk, tak charakter nahrávky se spíše blíží hardcorové intenzitě, tedy dokazuje, jak široký záběr nabízí tento termín.

Behold… The Arctopus na své první desce ukazují cestu, jíž se hodlali vydat. Na ploše necelé čtvrthodinky předvádí mnohé, jen ne nudu, a i přes tuto krátkou stopáž bude fanoušky podobné muziky bavit toto album dlouhou dobu…

(…V tomto roce vypouští do světa další, tentokrát 3stopový počin nazvaný Nano-Nucleonic Cyborg Summoning, kde ve své vizi svěží a originální muziky pokračují a ukazují, jak flexibilní hranice hardcoru jsou…)

No, a já ve své části s BuKym tedy nebudu úplně souhlasit, protože výrazné paralely mezi Behold… the Arctopus a jím zmíněnými TDEP, PsyOpus či Ion|Disonance nevidím. Ano, jistě. Částečně by se Behold dali do hardcorové sféry zařadit, ale opravdu pouze částečně.

Totiž, stejně jako dnes mnoho dalších (a mnou oblíbených) kapel, i oni užívají (hard)corových, někdy nepravidelných, ale i nagroovlých rytmů a nervózní (občasné tritónové) intenzity, ale přesto všechno bych Behold viděl spíše jako ulítlé instrumentální prog-tech metalové trio využívající svobodného jazzového ducha (ne až tolik samotný žánr) a mladickou nespoutanost, kterou se snaží ovládat vlastními virtuózními schopnostmi a ‘avantgardním‘ pospojováním různých hudebních myšlenek do vlastního notového toku. Oproti výše uvedeným jsou také jaksi neklidnější, ale přesto více v klidu, ač hudebních motivů a zvratů se v jejich skladbách – možná díky intrumentálnímu pojetí - vlastně objeví více a také nejsou tolik ‘rocking’ – snad i díky zvuku, který je takový plošší, ale zase na druhou stranu nástrojům nádherně přirozený.

Charlie Zeleny často užívá soupravy jako perkusí (=rytmického hraní přes tomy) a výrazného suplování kytarám hraní přes činely, ale setkáme se zde i nějakého toho miniaturního klepůtku ;) Zajímavá je pak strunná souhra a komplexní propojenost – i zvuková - kytarových motivů Mika a Colina (touch kytara.. vlastně basa), kdy ten hodně slapuje a obouruč tappuje (vzpomeňme Treye Gunna z King Crimson) do metalových rozloženin Mika.
Tak.. a toto je tak všechno. Na to, že Arctopocalypse Now… Warmageddon Later je vlastně jen dvouskladbové ep, je toho mnoho, co by se o něm dalo - a daleko lépe než o full cds jiných kapel - říci. Za zmínku také stojí, že warrkytarista Colin Marston se nyní ještě podílí i na chodu Dysrhythmie, kterouž, kdyby byla metalovější a víc ‘chaos‘, by Behold snad mohli i připomínat.

Na závěr jen ukradnu svůj závěr z recenze na Dysrhythmii a uvedu: „Nepředpokládám, že tato kapela osloví všechny standardní posluchače, ale pro příznivce nových rytmů, rozkládaných akordů, neotřelé hudební mysli a avantgardnějších ouchylností to bude mlsota!!!” .:. 9/10