CÉNOTAPHE - Monte Verità

recenze
mIZZY
Hodnocení:
7.5

Syrový, avšak výrazně melodický black metal, který úspěšně navazuje na tvorbu Nécropole.

CénotapheI přes to, že jsou Cénotaphe poměrně mladou kapelou fungující teprve pět let, na svém kontě už mají pět nahrávek. Pravda, čtyři z nich jsou EPčka, demo nebo split, jež nelze považovat za dlouhohrající desky, ale kolem 30 minut hudby se najde na každém z nich. Zajímavostí je, že i když tohle francouzské duo nehraje žádný warmetalový black/death, ještě před nahráním první řadovky se jich chytil label Nuclear War Now! Jistou měrou tomu pomohl určitě fakt, že si oba pánové prošli již několika UG kapelami, mezi které patří i výteční Nécropole, u kterých se vyplatí zastavit.

Ještě do nedávna Khaosgott (vokál) i Fog (veškeré instrumenty) v Nécropole působili jako zpěvák a bubeník, dokonce nahráli i dvě vynikající dema, která následně vyšla dohromady jako jedna kompilace u Northern Heritage. Ještě před nahráním první řadovky však kapelu opustili a Amertume (hlavní mozek Nécropole) stvořil Solarité už úplně sám. Možná i proto se pánové rozhodli dát Cénotaphe dohromady a pokračovat v podobné hudbě, kde v Nécropole skončili.

Základ tvoří poměrně syrový, avšak výrazně melodický black metal. Kýčovité klávesy ale (s výjimkou krátkého intra/outra) nehledejte, melodiemi zde oplývají tremolové riffy. A i když na rovinu přiznám, že tvorbu Nécropole mám raději, Cénotaphe stojí určitě také za pozornost. Obě kapely lze totiž od sebe rozlišit a nelze říct, že by hrály úplně to samé. Oproti Nekropoli, kde vynikají jednotlivé opakující se vyhrávky, je Kenotaf více o melodičnosti celých riffů a také se častěji drží rychlejších temp. Nejsem si jistý, zda se opakovaně vyplatí poslouchat všechny rannější nahrávky, ale první řadovka Monte Verità je opravdu kvalitní a vlastně se jedná o jedno z mých nejposlouchanějších letošního alb.

CénotapheVirtuozitu nebo větší propracovanost, originálnost a ani echt precizně zahranou hudbu však nelze čekat. Jedná se v dobrém i špatném slova smyslu o přímočarý blackmetalový underground, který sice není extrémní kanál, ale určitě není pro každého. To platí i o samotných melodiích, na kterých hudba stojí a padá, a je jen na posluchači samotném, jestli si je začne užívat nebo jimi opovrhovat. Když zabrousím do mainstreamu, podobným příkladem může být třeba i Mgła. Hodně svébytný je také vokál, nebo spíše jekot, kterému nechybí mnoho, aby sklouzl k DSBM klišé. Pokud ale přistoupíte na pravidla hry a skousnete trochu kýče, Cénotaphe vás odmění chytlavým materiálem s dobrou atmosférou, jenž dovede zabavit na vícero poslechů.

Hned první skladba Myosis dovede zaujmout výrazným motivem s nakopnutým tempem a další kusy na tom rozhodně nejsou jinak. Všechny v sobě mají nějaký prvek, jehož se lze chytit, ať je to epický kytarový riff nebo pěvecká linka. Konkrétně hymnický zpěv v čtvrtém kusu De mon promontoire astral mi docela připomíná některé čistě zpívané linky od IhsahnaEmperor, samozřejmě až na to, že Khaosgottovy texty jsou ve francouzštině. Rozebírat song po songu a pokračovat dále nemá větší smysl, kór když si deska drží kvalitu až do nasypaného konce a nenabízí žádný vyloženě špatný track, který bych měl chuť přeskakovat nebo mě jakkoliv iritoval.

Ať to tedy shrneme, ano, asi všechny nahrávky Nécropole, které jsou ještě melodičtější než Monte Verità a lépe fungují na první dobrou, jsou pravděpodobně také o kus lepší. I tak si ale myslím, že se Cénotaphe úspěšně podařilo pokračovat v tvorbě podobně kvalitní hudby i bez spolupráce s Amertume. Koneckonců, Monte verità se mi líbí podstatně více než třeba letošní deska Caverne, což je další one-man projekt, za kterým Amertume stojí.

Na závěr se hodí ještě zmínit, že Cénotaphe jsou součástí line-upu Never Surrender festivalu, který proběhne na začátku listopadu 2021 v Berlíně a vystoupí zde kapely jako Blue Hummingbird on the Left, Death Worship, Genocide Shrines, Impetuous Ritual nebo Volahn.

Vložit komentář

AddSatan - 27.07.20 09:45:27
jsem to byl "donucen" vyslechnout a souhlas s vanenou ohledně triviality melodií (ke konci jsem tam zaslechnul snad i Trollech :) ), místy jak když prostě jede stupnici nahoru a dolu, taková nepříjemně vlezlá chytlavost (podobnej problém mám třeba i s BAN - MV III), některý pasáže celkem fajn, zvuk se mi taky líbí, ale kvůli tomu to poslouchat nebudu... ale vzpomněl jsem si u toho na starý Belenos - Errances oniriques, taky francouzský melodický black, syrovější, místy solidně nasypaný, chvílema zase trochu úsměvně "pagan" (?), resp. celý je to vlastně naivní, ale kdysi mě to docela bavilo a i teď mi to tou melodikou (která má někdy blízko třeba k Satyricon - Nemesis Divina atd.) sedí trochu víc než Cénotaphe. Spíš bych doporučil původní verzi oproti té rerecorded, ale i ta je ok.
vanena - 06.07.20 09:27:11
Dlouho jsem váhal, jak nakonec tohle album hodnotit. Zprvu mi atmosféra docela sedla, zvuk to má velice příjemný. Melodie jsou ale na hranici úplné triviality (v tom jsou Necropole ještě horší, za mě Cenotaphe > Necropole, a o hodně). Nakonec, když se do alba člověk ponoří a CHCE, aby se mu líbilo, dá se nejednou otočit a ve svým ranku patří k nadprůměru. Rozhodně z něj ale nejsem tak urvanej, jak jsem po prvních posleších čekal, ta křivka není moc příznivá, a obávám se, že časem ještě klesne.

Zkus tohle