Při objevování nových věcí narážím poměrně často na interprety opěvované pro jejich temnotu. Zejména v indie sféře (a death metalu, rejp) mám však zpravidla problém tuto vlastnost najít. Jelikož poslouchám industriální zla od The Axis Of Perdition přes rané Swans po Haus Arafna, působívá na mě ona údajná černota dost pozitivně a vesele, takže glorifikovanou kapelu odsunuji do masy průměrných pozitivních. Proto mě před rokem a měsícem velice potěšil „debut“ americké písničkářky Chelsea Wolfe The Grime and the Glow, kde jsem konečně našel opravdu temné songy (postavené na kombinaci uhrančivého hlasu a správně strohých riffů). No, debut. Existuje i album Mistake in Parting z roku 2006, které
jsem ovšem velice rychle odsoudil jako šedý písničkářský průměr a kterého si příliš neváží ani sama autorka s tím, že si tehdy nechala do hudby mluvit od jiných lidí a že v současnosti už tito s kapelou (ano, zpěvačku doprovází kapela, co je stejnojmenná, hraje na koncertech i nahrává, ale skládání nechává na slečně) nemají nic společného.

Po zjištění, že Ms Wolfe udělala povedený cover jednoho dílka Burzum, případně že mezi její top3 songy patří kromě Vysockého a jakéhosi indického folku také Gorgoroth, bylo jasné, že tenhle projekt musím dál sledovat.

Loni v létě vydala Chelsea Wolfe druhou desku Apokalypsis. Tedy, titul je psaný řeckým písmem, ale pro srozumitelnost si usnadním práci a použiji latinku. Povedenou desku. Oproti The Grime and the Glow o něco čistší, ovšem zároveň vyrovnanější. Ze všech těch více či méně nesmyslných škatulek se mi pro její popis nejvíc zamlouvá gothic folk. Temné písničky, co přiznávají určitou béčkovost, ale díky své strohosti jí nejsou staženy do tuctového kýče. Jednoduché, přitom úderné bicí z 80s post-punku, pomalé kytarové riffy doplňované klávesami/hammondkami a hypnotický alt Chelsea Wolfe, to vše v nádherné zvukové špíně.

Spousta recenzí Chelsea vyčítá, že jen udělala fúzi tvorby několika starších kapel. Nemám ten pocit. Ano, občas vytanou na mysli Portishead, občas Zola Jesus. Ano, v obou případech (ostatní myslím nestojí za zmínku, neznám je, podobnost vidím minimální a nebaví mě) jde o relativně temnou hudbu s ženským hlasem. Chelsea Wolfe však nepracuje s elektronikou (resp. popem), ale s folkem, díky čemuž svůj hlas využívá jinak než Zola, rytmika a zpěv jsou víc svázané, což není překvapivé, vzhledem k tomu, že Chelsea kromě zpěvu hraje na kytaru. Z Apokalypsy dýchá tajemnost, okultismus, rituály (a ty mají lákat nevinné duše, takže songy musí být zatraceně chytlavé, ehm). Netvrdím, že jde o něco třeskutě originálního, ale slečna Wolfe pracuje se svými vlivy natolik zajímavě, že i já, zavilý odpůrce retra, kterého je v poslední době víc než dost (zvlášť v indie sféře a zvlášť z osmdesátých), nadšeně, často a zatím celkem s úspěchem doporučuji.

Z jednotlivých songů bych zvlášť vypíchl klipovou Mer (aneb Portishead se dali na čarodějnictví), úderné přepracování Bounce House Demons z The Grime and the Glow zde pod jednoduchým Demons, dronujícíThe Wasteland nebo až doomovou Pale on Pale. Naopak podruhé uvedená hitovka Moses, která byla použita mj. ve videu popisujícím umělecký růst Sashy Grey (ehm; no, každopádně její noiseový projekt aTelecine vydává na stejném labelu jako Chelsea), mě už lehce irituje.

Slečně je dvaadvacet. Co od ní můžeme čekat dál? Rád bych byl po dvou výborných albech optimista, ale bojím se. Věci, co vydala na kompilaci Last Day of Summer, spíš naznačují, že bude směřovat dalším momentálně dost oblíbeným směrem jakéhosi amerického occult/psychedelic/uvřískaného/country. I to se dá dělat dobře, Big Blood potvrdí, ovšem Chelsea Wolfe se to nepovedlo. Na druhou stranu, na youtube je parádní track z kolaborace s jakýmsi Ruvenem Revelem, opět nádherně minimalistický nebo spíš střídmý. Byl bych rád, kdyby se tato zajímavá mladá dáma ubírala spíš tudy. Time will tell. Nové album je snad už na cestě, což není překvapivé, vzhledem k jarní evropské tour.

PS: A 23. 4. 2012 se Chelsea Wolfe zjeví v Praze!