Christian Cosentino je týpek z Austrálie a posuďte sami, co všechno umí: All Songwriting / Composition, Producer, Guitars, Bass, Keyboards, Programming, Lyrics & Lyric Concepts, Mixing & Recording. Já k tomu dodám, že tohle všechno umí… no prostě výborně.

Pokud se bavíme o čemsi jako symfonickém black metalu, bývají klasické nástroje použity jen pro zvýšení efektu, ale jako hlavní zůstávají zkreslené kytary, což dopadá docela často teatrálně, v horším případě kýčovitě. Christian Cosentino je ale kvalitativně jinde. Jako skladatel (troufám si tvrdit, že nejspíš vystudoval skladbu) i jako hudebník. Podíváme-li se na nahrávku trošku analyticky, jde o propojení tzv. klasické hudby (nástrojově je zastoupená klávesami, které jsou nazvučené většinou jako spinet), prog metalu ve stylu Dana Swanö a sypacího black metalu s kvalitně naprogramovanými klepačkami.

Tzv. klasická hudba má daleko větší prostor, než bývá zvykem, ale nejen to. Prolínání blackových blastů, zkreslených kytar a spinetu zní naprosto organicky. Jednotlivé pasáže nejsou slepené, ale navazují na sebe a skladby tak vytváří celky, které nepostrádají dynamiku a dokážou vypíchnout skvělé momenty, na které se těším při každém poslechu. Spojení obou žánrů je uděláno asi nejzajímavěji, co si vzpomínám a určitě je na míle daleko od Dimmu Borgir a podobných komiků. Propojovacím tmelem je často melodická kytara, která se s ústřední melodií proplétá a sóluje, aby v epickém momentu předala hlavní slovo sypačce, do které vstupuje opět klavír, přes rytmický přechod najede do riffu a tak dále. Z mého pohledu skladatelský majstrštyk.

Všechno ale není dokonalé. Tam, kde je black metal dominantní a dlouho se neozve nic z „klasiky“, ukazuje se limit tohohle projektu. Čistý black metal od Christiana totiž není sám až tak zajímavý. Naštěstí tyto pasáže jsou docela krátké, jediná delší, u které mi to vadí, je v druhé polovině dvanáctiminutové Psychogenic, která mi taky jediná připadá trochu nevyvážená. Všechny tři kratší skladby jsou výborné. Jako favorita vypíchnu druhou Duality, kterou vřele doporučuji jako ochutnávku.

Projekty lidí s jasnou vizí, jako je Christian Cosentino, mě naplňují nadějí, že black metal není jen skomírající subkulturou, která dokola opakuje schémata, v cyklech vrací do hry staré postupy pod hipsterskou „retro“ nálepkou, ale je živoucím žánrem, který se pořád má kam vyvíjet. Ostatně, stačí se podívat na obal Lawn, letmo projít námět alba (a konec konců jeho název!), a vidíte, že tohle je na míle daleko všech klišé. Ode mne doporučení a černý kůň novými alby nabitého dubna.