Nejen jednička na konci názvu značí, že by se pod Bloodmoon měl skrývat ambiciózní projekt. Novinka Converge se honosí hodinovou délkou, asistencí Chelsea Wolfe a žánrovou paletou, která si kromě typických mathcorových výpadů štědře půjčuje ze sludge, doomu a různých folkových odvětví.
První díl Bloodmoon si klade za cíl působit jako epická, doomově ponurá, hudebně barvitá odysea – překvapivá, tvrdá, zároveň však melancholicky citlivá a atmosférická. Od propadu k patosu ji brání zejména tradičně kvalitní, úměrně špinavá a skřípavá produkce Kurta Ballou. Téměř všechny zmíněné aspekty propojuje do celku úvodní stejnojmenná skladba. Po nezáměrně úsměvném polo-zpěvu Jacoba Bannona přebírá štafetu Chelsea Wolfe, které volený hudební přístup sedí více. Vše postupně graduje, následná Bannonova vyřvaná poloha umocňuje náhlé překlopení skladby. Track končí tvrdým, pádně zastřeným sludge-doomovým dojezdem.
Zbytek desky trochu působí jako snaha o rozložení úvodního kolosu. Některé skladby se pouští převážně do metalcoru, v jiných případech se Converge staví do pozic, které v minulosti zdárně zkoušela Chelsea Wolfe. Dojde ale i na pokusy mimo záběr obou zúčastněných. Bloodmoon: I proto trochu působí jako odrazový můstek. Converge se zde od dobře otestovaného základu odrážejí do různých vod. A čím více skáčou od břehu, tím hůře.
Potenciál a míra jeho zkrocení (a nezkrocení) je alfou i omegou desky. Přizvání Chelsea Wolfe dává smysl - když se Converge pohybují ve sférách, které připomínají hudební výraz Hiss Spun a Abyss, skladby fungují, i když jimi občas prosviští momenty, které zatahají za ucho. Nejčastěji jde o Bannonovy pokusy zpívat čistě a snahu o začlenění nástrojů, které běžnému arzenálu Converge nepřísluší. K nejhoršímu dochází při odstřihnutí kotvy Wolfe, zejména ve Failure Forever, která působí jako groteskní a falešná snaha emulovat Deftones. Nefunguje ani přestřelený Daimon ve své snaze znít jako temnější stoner rock ve stylu Queens of the Stone Age.
Skladatelské přešlapy vyvažují záseky, kdy se Converge drží ověřeného, případně když se typický zvuk Converge snoubí se zpomalenými, procítěnými pasážemi, kterým vévodí Chelsea Wolfe. Téměř bezchybnou fúzi prezentuje druhá Viscera of Men – vyhrocenost starých Converge zde bezchybně přepadává do sludgeových sfér, které ve finále, po utlumeném chorálu, ještě posílí. Podobně baví i zemitější Lord of Liars s kytarovou prací, která připomene vrcholnou Jane Doe.
Předposlední Crimson Stone se svým laděním trochu vrací k úvodní skladbě. I zde se snaha o monumentalitu vyplácí a track dokáže od poklidného začátku gradovat až do grandiózního finále. Dojezd v podobě Blood Dawn pak působí trochu zbytečně. Ale zbytečných momentů je na desce více – některé se nepovedly, jiné by fungovaly lépe v odlišném prostředí (třeba taková Scorpion's Sting by čistě pod taktovkou Chelsea Wolfe dávala větší smysl). První části Bloodmoon by pomohla útlejší délka, větší sázka na jistotu, snad taky vyváženější autorský vklad obou zúčastněných. Nabídnutá forma ukazuje tvůrčí limity Converge i s jejich překročením.
Nebyl bych tak přísný, album svoje kouzlo bezesporu má. Pravda, na poměry Converge jde o dost chillout muziku, která ale není úplně mimo jejich záběr. Poslechněte třeba titulní skladbu z kultovní Jane Doe a najdete styčné body. Určitě si tedy nemyslím, že by deska byla špatně. Některé tvrdší skladby (Bloodmoon, Viscera Of Men, Tongues Playing Dead, Lord Of Liars, Flower Moon) mají solidní psychotické pnutí a jako spojení obou subjektů působí jako předpokládaný a hlavně povedený výsledek. Na druhou stranu uznávám, že jsou tu skladby, zejména ty křehčí (Coil, Scorpion´s Sting, Crimson Stone, Blood Dawn), kde Converge až příliš ustupují zpěvačce a působí jako její nenáročný doprovod, a v ten moment albu trochu padá řetěz. V tyto momenty ale situaci zpravidla zachraňuje melodický vokál Chelsea, který v této temně baladické poloze vyniká nejlépe.
Album je docela různorodé, obsahuje některé zajímavé skladby a také nečekaně výrazné melodické linky. Možná by mohlo být kratší. Vyhodit jednu/dvě balady v druhé polovině by celkovému dojmu prospělo. Celkově vzato ovšem Bloodmoon určitě není mimo mísu. Obě strany vložily kus toho svého a přes vcelku neslučitelnou povahu obou stran je výsledek takovým logickým průnikem, který nedělá ostudu ani jedné ze zúčastněných stran.
Tuhle desku netřeba dlouho představovat, páč už se o ní šuškalo dlouho, a hudební media jí teď tlačej horem dolem. Snad jen na úvod předesílám, že jak Converge tak Chelsea Wolfe můžu, ačkoliv nejsem skalní fanda. A když říkám můžu, tak mám na mysli hlavně starší věci, u Converge rád šáhnu po Jane Doe nebo You Fail Me, u Chelsea po Apokalypsis. Novější tvorba má pro mě u obou bohužel spíš sestupnou tendenci, takže jí už moc pozornosti nevěnuju. Nicméně když jsem zahlédl společný album, říkal jsem si, že by to třeba mohl být dobrej impulz pro nějakej zajímavej restart a nějaký nový nápady.
To bohužel není. Naopak bych řekl, že jak u Converge tak u Chelsea tahle spolupráce úpadek umocnila. Hned první Blood Moon zní ještě docela slibně. Hardcorovej chaos se tu potkává s náladovou, i když trošku vtíravou melodikou, a jako celek to jakž takž funguje. Ale už ve druhý Viscera of Men to začíná skřípat, a místy i trochu tahat za uši. Nevím jak toho Converge a Chelsea docílili, ale to, že srážka jejich tvorby dopadne jako nevkusnej symfo-metálek mě fakt nenapadlo. Třetí Coil festival nevkusu rozjíždí naplno. Jalový melodie, levný klávesy, vlezlý vokály Bannona, bakelitová výpravnost béčkovýho fantasy filmu, špatně špatně špatně. Kolem půlky alba se naštěští vracej svižnější kousky postavený na nasranejch harcorovejch základech, ale pak přichází dvojtakt Scorpion’s Sting a Daimon, a tam už fakt končím. Ten flétničkovej motiv ve Scorpion’s Sting neomaleně tahá za uši, a já vzpomínám na covery DJ Detwailera. Jenže tady je to myšlený smrtelně vážně.
Nechci bejt krutej, ale na týhle desce je hodně věcí špatně. To skloubení náladový melodiky Chelsea a živelný nasranosti Converge se podařilo asi jenom ve Failure Forever (kde by se vokál Chelsea hodil, ale z nějakýho záhadnýho důvodu zrovna tady chybí), a možná ještě částečně v Bloodmoon. Mimo to se povedlo ještě pár nasranějších kousků postavenejch kolem tradičních Converge kytar, ale u těch vlastně ani Chelsea bejt nemusela. No a zhruba půlka desky je tak lacinej symfometálek, že moc nechápu, jak to někdo mohl pustit ven. To, jak název naznačuje, že Bloodmoon je jen první část nějakýho většího díla, mě tak nakonec spíš děsí.
Vložit komentář