Už přesně nevím, jak jsem k italské formaci Dark End přišel. Pamatuji si pouze okouzlení omamnou atmosférou alba Grand Guignol - Book I vyvrženého z jámy pekelné roku 2012. To na mé smysly účinkovalo jako nějaká droga – vyjevovalo mi zamlžené obrazy a výjevy o satanských rituálech toho nejzlověstnějšího vzezření s jakýmsi vznešeným, inteligentním podobenstvím. Grand Guignol - Book I představovalo ve své době, v rámci diskografie DarkEnd, obrovský krok kupředu.

Už z debutového materiálu Assassine se daly vyčíst schopnosti tělesa a bylo notně cítit rozehřívání ohně v kotli, ale materiál neobsahoval prostředky myšlenkově dostat posluchače tam, kam Book I… oheň v kotli už začal vřít. I přes své kvality ale Book I není dokonalým albem. Tak například orchestrace, leč výborně zakomponované, s výraznými melodickými šablonami v některých momentech překryly metalovou tvář nečitelným závojem. Silné pasáže vždy střídaly ty slabší a nevýraznější (nejednalo se vyloženě o „propadák“, ale kvalita tu kolísá).

S novinkou se nabízela otázka, zda se DarkEnd nevyvinou směrem ještě většího epična. Začnou na parketu tančit s kýčem a přemrštěností, nebo se bude jednat o logické pokračování předešlého alba bez hrozby sebekopírování? Prvotní nadějí byli oslovení hosté (Niklas Kvarforth - Shining, Attila Csihar - Mayhem, Sakis Tolis - Rotting Christ a Labes C. Necrothytus - Abysmal Grief) slibující v případě, že by nový materiál The Canticle of Shadows nebyl tak silný, jeho pozdvihnutí. Jaká je konečná pravda? Hosté nahrávku sice pozdvihli, avšak jen zdokonalili něco, co vysokou kvalitu už v samotných základech skladeb má. Darkend totiž uchopili svoji tvorbu, rozebrali obě předchozí alba, podívali se na vady svých nápadů a stvořili dosud nejsilnější materiál svojí kariéry.

„Here I abjure ye, you still ones!
Thus hear me wide, you who sleep in these tombs
A pound for your souls
A cold sludgy void swallowed your souls.“

The Canticle of Shadows tak vyvrací všechny mé obavy ohledně naklonění se ke kýčovitému produktu moderní doby, Darkend se rovněž nevydali na cestu do minulosti a neohlížejí se vzad. Sound nového alba je dravější, než kdy byl. Nečekejte žádné epické orchestrace, ani miliony sborů, těchto aspektů i oproti čtyřem rokům staré fošně ubylo. Naopak očekávejte nápadité riffy a tvrdý zvuk. Chvíli vás tak budou bičovat ostré, drtivé riffové hradby (A Passage Through Abysmal Caverns (Inmost Chasm, II)), jakmile se ale skupina rozhodne podmanit si vás černou magií namísto ostrých kytar kousajících vás jako smečka hladových upírů, nasadí silné orchestrální pasáže (Sealed in Black Moon and Saturn). Smysl pro dramatičnost zůstal zachován, osekáním teatrálnosti deska nabývá na síle, a když udeří, věřte, že si to zapamatujete na hodně dlouho. Taliáni se tedy nevzdávají své škatulky ritual black metal, ale ani označení symphonic black metal. Tyto prvky jsou zachovány.

Italské rituální komando se však drží hesla znít pestře za každou cenu a svou filosofickou lyriku dokonale propojit s audio složkou. Proto vás udeří temné, chrámové sbory (Of the Defunct). Čekejte filmově znějící dialogy a kázání, které podporují textovou i atmosférickou složku alba. Zkrátka lze vycítit naprostou oddanost svým myšlenkám.

Deska ale nabízí i nečekané překvapení. Darkend se totiž přiklánějí i k lehkým experimentům, a tak vás v písni A Precipice Towards Abyssal Caves (Inmost Chasm, I) překvapí avantgardně znějící saxofon navozující zneklidňující, avšak zároveň uvolňující atmosféru. Druhé překvapení přichází v poslední skladbě Congressus cum Dæmone. Nenapadlo by mě, že Darkend stvoří a také nahrají tak nádherné sólo disponující citem i duší, až při něm běhá mráz po zádech, jako když chladný vítr uhasíná svícny při vyvolání spirituálních bytostí ze záhrobí.

„Can you sense that sound?
Of ghosts, banshees and unnamed streams
The wisdom of chaos: the womb and the grave.“

Chválím, do nového alba The Canticle of Shadows jsem však nepronikl na první poslech, ale až po pochopení jeho obsahu, což si žádalo vícero poslechových seancí. Deska si drží tvář z minulých let, je dokonalejší a bez kýče, neopakuje již vyřknuté. Je vyváženým symfo blackem s rituálním/okultním nádechem a filosofickými texty, takže na blackmetalovou „epic operu“ á la poslední Dimmu Borgir zapomeňte. Italové ctí tradice klasické odnože black metalu nacházející se v základech chrámu Darkend, kteří tyto ponuré prostory využívají k temným obřadům připomínajícím dramatičtější, filmovější podoby klasického ocult black metalu. Darkend jsou svojští a představují svůj vlastní pohled na daný směr.

A pozitivně hodnotím i to, že kapelu nelze osočit ani z prvoplánového využití hostů pro upoutání pozornosti, neboť všichni zúčastnění zpěváci nevyčnívají a chvíli vám bude trvat, než si jejich přítomnost na albu uvědomíte. Působí jako jen součást formule, duchové vyvolaní obřadem Darkend, který stojí opravdu za to.