Trvalo to, ale přeci jen se moje lenora dokopala k činu. Takže, pokud se ohlédneme za rokem 2008, jistě si řeknete, že vyšlo pár hodně dobrých desek v ranku deathmetalovém, ale jedna pochoutka, jak jsem tak projížděl ziny v ČR, z neznámého důvodu nedostala prostor. Nejedná se o tolik provařené jméno a nejedná se o trendovou záležitost, ale jedná se o desku prvotřídních kvalit na nesvatém poli.

Řečtí Dead Congregation nabízejí prvotřídní unholy rychtu Graves of the Archangels, ačkoli se to mnohým nebude možná líbit, tak deska má tak siřičitou náplň, že tvorba současných INCANTATION bledne jako sníh v ráji. Současní IMMOLATION, ať vydávají kvalitní desky, které mám rád, jsou přeci jen náplní poněkud pozitivnějšího ražení než tomu bylo do dob Close to a World Below. Řecká hydra je nekompromisní, temná, rychlá a atmosféra nahrávky za celou dobu stopáže nepolevuje.

Jako milovník totální unholy práce jsem čekal právě na desku jako je tato, a to, co jsem dostal, předčilo mé očekávání. Především bych zmínil rifforám, který si pánové nakonstruovali natolik vyhraněně, že pokud jej označíte jako mix IMMOLATION, INCANTATION a ranných DIABOLIC, dostanete přirovnání, které se výsledku blíží velmi trefně, přesto si neodkladně DEAD CONGREGATION říkají o absolutorium. Kapela v mnoha směrech svoje vzory válcuje, kde může, a to mi je sympatické. V podstatě na dogmaticky vystavěných motivech posunuje hranice pekla opět o trochu hlouběji. V tomto případě se nebojím kapelu částečně srovnat s PORTAL (20. října vyjde nástupce geniálního Outre jménem Swarth) nebo s undergroundovým hnusem FATHER BEFOULED.

DC se povedl husarský kousek, kdy pubescentní cháska zve podobnou hudbu old schoolem, ale zkušený posluchač si je sakra jist, že se jedná o desku, která si žije vlastním životem a nepotřebuje nic „corenevímco“ nebo mejkap na trhání bible. Jedná se o death metal, který jde zas dál, atmosféra je opět hustší a černočernější. Nebojím se napsat, že DC svým způsobem rozšiřují odkaz snad nepřekonatelného Close to a World Below. A tím si rozhodně zasluhují pořádnou porci pozornosti.

Řekové jsou tedy krásným důkazem, jak se dokáže death metal s dnešní technickou zručností a ctěním kořenů posouvat pomalu, ale jistě k expresivnější formě, a to právě díky vyšší muzikantské a kompoziční zručnosti. Produkce je špinavá, ale přesto čitelná. Jediné, co bych vytknul, je nazvučení přechodů, které mi přijdou triggerované. Přitom bubeníka vůbec neobviňuji, že by své party nezahrál (jedná se o bubeníka spřízněných INVERACITY). Syntetičtější zvuk přechodů mi do přirozeně znějící produkce moc nevoní. To máme malou výtku k celku, který pro mne ale jinak slabiny nemá.

BUY OR DIE!